Novoroční bilancování českého pivovarnictví za rok 2022

Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

Dnes, 6. července, slavíme významný svátek upálení Mistra Jana Husa, a to je ten správný čas na tradiční novoroční bilancování stavu českého pivovarnictví za uplynulý rok 2022.

Vy, kteří naše bilancování sledujete pravidelně, tak již víte, že doba je zlá, ne snad proto, že by na tom české pivovarnictví bylo tak špatně, ale proto, že počínaje prvním covidovým rokem 2020, se nám o něm hůře shánějí relevantní data. Při loňském bilancování jsme tedy kromě hlavního zdroje informací, jímž jsme my sami, museli jakožto sekundární zdroj dat vyměnit Výzkumníky za Celníky (tedy chybějící informace z již nevydávaných Pivovarských kalendářů Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského za data od Celní správy ČR), ale jak jsme loni zjistili, ono to nějak půjde, takže dovolte mi, abych letos převážně navázal na loňské bilancování. Takže pojďme rovnou na to:

O peníze jde samozřejmě vždycky až v první řadě. Česká vláda a redakční kolega dlouho s napětím čekali na toto novoroční bilancování Pivídek, v případě vlády pak zejména proto, aby zjistili, nakolik pomáhají pivaři snižovat schodek státního rozpočtu. Přestože na rozdíl od vinařů děláme, co můžeme, spotřební daň piva bez reptání platíme, a lobbovat u politiků za její zrušení hrdě odmítáme (nebo to spíš děláme blbě…), tak její výběr loni meziročně klesl, skoro přesně na 4 miliardy Kč. Na vyrovnaný státní rozpočet by tedy bylo potřeba, aby každý z nás letos vypil zhruba 80x více piva než loni, což se obávám, že bohužel není reálné, takže státní hospodaření asi i letos zůstane ve schodku.

Poznámka: doplněné a opravené údaje k tomuto bodu najdete v tomto doplnění článku z 10.8.2023.

Menší výnos ze spotřební daně je, nikoliv překvapivě, dán hlavně nižší celkovou konzumací piva v loňském roce. Po dvou covidových letech jakoby někteří neměli problém jen s návratem to standardního pracovního tempa, ale bohužel máme problém i s návratem do očekávaného tempa konzumace alkoholu obecně, piva pak zvláště. Po roce 2019 tak každoročně přicházíme o celý milion vypitých hektolitrů piva ročně, a člověk nemusí být profesor matematiky, aby si spočítal, že pokud s tím nic neuděláme, tak tímto tempem Česká republika k roku 2034 pivně zcela vyschne:

Poznámka: doplněné a opravené údaje k tomuto bodu najdete v tomto doplnění článku z 10.8.2023.

Po této apokalyptické předpovědi nyní tedy na uklidněnou pár pozitivních slov. Co u piva ztrácíme v kvantitě, to podle všeho nadále získáváme v kvalitě. Ne snad, že by vyšší stupňovitost piva automaticky znamenala lepší kvalitu piva, ale přece jen ten dlouhodobý posun od výčepního piva k ležákům o nějaké změně spotřebního chování a rostoucím nárokům na kvalitu piva svědčí. Průměrné pivo vypité v loňském roce tedy stále byla klasická desítka, konkrétně se stupňovitostí 10.6, ale za 15 sledovaných let se postupně zvýšila o celý jeden stupeň. Pokud bychom i zde aproximovali trend do budoucna, tak za nějakých 1350 let už bude původní mladina pro výrobu piva obsahovat ze sta procent pouze zkvasitelný extrakt (a snad jen možná cyklisté s v horkých letních dnech budou osvěžovat pivními osmdesátkami či devadesátkami...). Samozřejmě to není možné ani technicky, takže reálně asi můžeme očekávat spíše to, že u průměrné stupňovitosti okolo 11 se asi trend zastaví, protože zde již začíná kategorie ležáků, a silnější piva jsou i dnes spíše na okraji zájmu českých pivařů.

Tento trend vidíme i na grafu uvařených piv rozdělených podle stupňovitosti. Pozorný čtenář si jistě všimne zajímavosti, že při klesající tuzemské spotřebě piva zároveň meziročně vzrostla jeho produkce. Data o exportu a importu za rok 2022 ještě nemáme, nicméně je zřejmé, že význam exportu je pro české pivovary v posledních letech zásadní.

A konečně se pomalu dostáváme k minipivovarům. Na českém pivním trhu mají velké pivovary nad 200 000 hektolitrů ročně dlouhodobě podíl kolem 90 %. Zajímavých je ale právě oněch zbývajících 10 %. A v jejich rámci si loni upevnily své předloňské poprvé nabyté prvenství právě minipivovary s výstavem do 10 000 hektolitrů, tvoří již 3.2 % českého pivního trhu. Malé regionální pivovary se dlouhodobě pohybují mezi 1 a 2 % na trhu, na němž jsou tedy nejvíce „bity“ pivovary střední velikosti mezi 50 a 200 tisíci hektolitry – ty ještě v roce 2006 držely téměř 10 % na trhu, nyní je to již méně než 5 %.

Smutný příběh středně velkých regionálních pivovarů, kterým bez přehánění dlouhodobě nezbývá nic jiného než přerůst do kategorie velkých pivovarů, nebo zaniknout, tedy radši nechme nyní stranou, a soustřeďme se na ty nejmenší.

Na tradiční graf počtu vzniklých a zaniklých minipivovarů se již letos můžeme podívat trochu s odstupem, v němž jasně vidíme, tak jako v onom biblickém příběhu, 7 zdravých let, konkrétně 2013-2019, kdy vznikalo okolo 50 pivovarů ročně, a tento zlatý věk minipivovarů tak obohatil Českou republiku o více než 350 minipivovarů. Naštěstí, oproti starověkému Egyptu to zatím nevypadá, že by mělo následovat 7 vyloženě hubených let – minipivovarů i nadále, vzdor všem pandemickým, energetickým a surovinovým těžkostem, vzniká 20-30 ročně, a těch zaniklých každoročně napočítáme výrazně méně, na nějaký masakr v sektoru minipivovarů to stále nevypadá.

Na mojí každoroční úchylnou posedlost pivovary vzniklými v historických budovách malých regionálních pivovarů pravděpodobně bude i letos málokdo zvědavý, ale zařaďme ji. V uplynulém roce přibyl do této skupiny jediný pivovar (zdravíme do Ústí nad Orlicí) a navýšil tak jejich celkový počet na krásných 57.

Než se dostaneme k tradičnímu „pánvičkovému“ grafu, o který se s vámi dělíme již přes 10 let, nemohu si odpustit okomentovat trend, kterého jsou v posledních měsících plná média. Přiznám se, že mě v posledních týdnech fascinuje ten všeobecný hlasitý pláč nad „zanikáním české venkovské hospody, která je součástí národní kultury a tradice“. Člověk z toho má pocit, že až dosud byl český venkov takřka rájem na zemi, šťastným místem kypícím životem, a plným šťastných lidí, kteří se radostně sdružují kde jinde než v hospodě – společenském, kulturním, politickém a ekonomickém to středobodu každé vesnice. A pak se najednou letos náhle něco strašně pokazilo, a hospody začaly zanikat.

Je to romantická a čtivá představa, v realitě je tomu trochu jinak. Abych tuto realitu trochu přiblížil, vypomohl jsem si v následujícím grafu daty Českého svazu pivovarů a sladoven o každoročním podílu prodaného čepovaného piva v restauracích (on-trade) a lahvového či plechovkového v obchodech (off-trade). Jak vidno, trend poklesu podílu piva prodaného v hospodách tu máme už 20 let, opravdu nejde o nic nového.

Objevují se interpretace, že v covidových letech lidé náhle našli zálibu v popíjení piva doma, v garážích, či na zahradách, a do hospod se již nevrátili. Částečně snad ano, podíl čepovaného piva v letech 2020 a 2021 skutečně poklesl výrazně, ale s koncem omezení prodejů v hospodách se lidé v roce 2022 do hospod zase vrátili, ovšem pouze do té míry, aby naskočili zpět na dlouhodobý trend mírného poklesu. Tedy z více než 50 % čepovaného piva na českém trhu na dnešních zhruba 30 %. Dodejme, že v evropských zemích, včetně těch se staletou pivovarnickou a hospodskou tradicí, je to úplně standardní podíl – Belgie má 31 %, Švýcarsko a Velká Británie 26 %, Německo třeba jen 16 % a Rakousko 15 %.

Toto klesání je dané vším možným, zejména pak demografií, kdy zkrátka ve stárnoucí populace ubývá lidí v alkoholicky produktivním věku, přičemž zároveň nejmladší alkoholické generace dnešních dvacátníků k naprostému zděšení a hlubokému nepochopení nás starších ročníků vyhledává i jiné alkoholické nápoje než pivo, a i jiná místa k setkávání se než hospodu.

Pivní národ je mizením české hospodské kultury, některé pivovary jako třeba Plzeňský Prazdroj venkovské restaurace i finančně podporují, aby je udržely při životě. Nic proti tomu, je to milá iniciativa, ale je to tak trochu boj s větrnými mlýny. Mojí smutnou zkušeností je, že nad “vymíráním” vesnických hospod nejvíce hořekují ti, kdo do nich vůbec nechodí. Protože pokud do těch “tradičních” hospůdek s těma Kruškama, Svijanama nebo Gambáčem za 30 Kč skutečně pravidelně chodíte, tak asi víte, že často není až tak o co stát. Posezení nad rychle zvětrávajícím pivem, které z možností kulturního vyžití nabízí tak maximálně automaty a šipky, není dle mého názoru úplně tím kulturním dědictví, které nám obrozenci odkázali, a které bychom měli všemi silami držet při životě.

Hospodu jakožto středobod kulturního venkovského života si představuju nikoliv jako místo, jež vyhledávám za jediným účelem ožrání se do němoty, ale spíše jako místo, kde se zkrátka něco děje – koncerty, přednášky, setkání se zajímavými lidmi, a podobně. A pozor, takových míst jsou samozřejmě po naší zemi tisíce, ale těm zároveň není věnována mediální pozornost jednoduše proto, že nezanikají a pomoc nepotřebují, protože se zájmem zákazníků nemají nejmenší problém, a případné zvýšení ceny piva o 3 koruny jim nevyžene poslední klimbající hosty pryč. Ta “kultura” bohužel nespočívá v prostém faktu, že se někde čepuje pivo, ale v tom, že se tam mimo to děje i něco dalšího. A takováto místa asi nemohou být úplně v každé vesnici, ale je jich v České republice stále nepočítaně a o jejich osud nemám do budoucna nejmenší obavy. Těch 500 nově vzniklých pivovarů, z nichž se dobrá polovina nachází právě na venkově, ostatně mluví samo za sebe.

Tak jsem se rozohnil, a pojďme na závěr na uklidnění k tomu pánvičkovému grafu. Ve zkratce řečeno, je to stále dobré. Dobu rychlého růstu počtu pivovarů nahradila doba méně dynamická, ale růst to stále je. Počet pivovarů se i nadále mírně zvyšuje, já se přiznám, že už prognózy odborníků o tom, na jakém počtu se český pivní trh nasytí ani nesleduji, po těch covidových prognózách, že třetina českých pivovarů zanikne, už mi to přišlo tak mimo, že už to ani není zábava s nimi soutěžit pomocí reálných dat. Vidíme každopádně, že k tomu nasycení ještě nedošlo, a že bychom se v průběhu dalších dvou let měli v pohodě dostat na počet 600 pivovarů, no a dál se uvidí. Kontinuální časová řada s dostupnými daty nám začíná na roce 1901 s 800 pivovary, tak třeba se časem dočkáme i této mety…

Poznámka: do tohoto článku se vloudilo několik nepřesností, samozřejmě ne naší vinou, ale v podstatě vinou Celní správy (mimochodem děkujeme jim za spolupráci, bez které by článek nevznikl vůbec :D ). Abyste i nadále mohli ve společnosti ohromovat přesnými pivními statistikami, uvádíme je v tomto doplnění článku z 10.8.2023.