Vzhledem k probíhajícímu MS v ledním hokeji v Bělorusku jsme v redakci cítili, že by bylo záhodno zemi navštívit a napsat něco o tamním pivu. Před cestou do neznáma nás zachránil náš čtenář Jiří Martínek, který nám své zkušenosti s běloruským pivem popsal ve článku, který zveřejňujeme níže.
Bělorusko při bližším pohledu rozhodně není až tak nezajímavým pivním trhem, jak by se mohlo zdát. Velikostní a prostorová struktura pivovarů je typicky východoevropského (či postsovětského) typu – malé množství velkých pivovarů rovnoměrně rozmístěných po celé zemi, které byly vybudovány v krátkém období (v Bělorusku to bylo až na 3 výjimky v 70. letech 20. století), které obsluhují své regiony a prakticky si nekonkurují.
To musí být logicky znát i na kvalitě piva, přesto však vidíme, že v posledních letech se v Bělorusku něco mění – pivovary jsou modernizovány, zvyšují výstav a obliba piva zde roste. Za tímto procesem do značné míry stojí nadnárodní pivovarnické společnosti skupující některé pivovary v zemi. Tento jev, který jsme z domova zvyklí vnímat negativně, je zde v podstatě pro spotřebitele jevem žádoucím.
Nadnárodní společnosti investují do modernizace zakoupených pivovarů a rozšiřují jejich výrobní kapacity. Na poddimenzovaných pivních trzích většiny postsovětských zemí nehrozí uzavírání pivovarů, naopak může docházet i k zakládání nových. A u nás tak proklínaná unifikace pivní chuti je pro běloruského pivaře de facto požehnáním, protože znamená alespoň určitý kvalitativní standard.
Potvrzují to i čísla – do roku 2005 se v Bělorusku vyrábělo okolo 2-2,5 milionů hektolitrů piva, po vstupu nadnárodních společností v letech 2006-2008 se výstav prudce zvýšil až na současných cca 4,5 mil. hl. Oživení pivního trhu potvrzuje i zakládání minipivovarů, byť jich je v Bělorusku zatím pouze 8 (z toho 5 v Minsku). Jak tedy chutná pivo v této neznámé zemi si můžete přečíst v následujících řádcích.
Jelikož právě probíhá mistrovství světa v hokeji v tak málo dostupné a pivně neznámé zemi, jako je Bělorusko, prostě mi to nedá a nemohu nechat české fanoušky ztratit na neznámém pivním trhu. Tak jsem se, ve stavu ne zcela blízkém střízlivosti, rozhodl, že bych jim před cestou měl pomoci a přidat pár rad, co v Bělorusku pít (či nepít).
Tak předně: Bělorusko není Chorvatsko. Aspoň co se kvality piva týče. Místní piva sice nejsou zázrak, ale přeci jen, Karlovačko leží o několik levelů níže. Na druhou stranu – není to zase pivní ráj. To, co se dalo koupit, se už vesměs v Bělorusku dostalo do rukou pivních koncernů… a podle toho to chutná.
Klasikou na běloruském pivním trhu je minská Alivaria s tradicí z 19. století, takto průměrné spotřební pivo (téměř) bez barvy, chuti a zápachu. Neurazí, žízeň zažene, i když znalce neuspokojí, no co chcete od Carlsbergu, jemuž patří. Navíc je to pivo, které má na rukou krev – když před asi 15 lety měli v Minsku pivní slavnosti Alivarií organizované, tak začala průtrž mračen a účastníci se začali hrnout do podchodu u blízké stanice metra Njamiha, kde se jich asi 50 ušlapalo. Když jsem ten tunel prvně viděl (z druhé strany), měl jsem dojem, že mne přepadne klaustrofobie. Projektant byl zřejmě při stavbě asi taky ovlivněn Alivarií – několik lahví ostatně čas od času u působivého pomníku obětem téhle tragické pitky najdete.
Lepším, než Alivarie, je pivo z nedalekého Bobrujsku. Nato, že majitelem je Heineken, je to až zázrak… Pivo se jmenuje Bobrov, je to docela slušný lahváč (točených je v Bělorusku nějak málo – i v hospodách běžně dají láhev) a zvlášť v létě při pohledu na sličné Bělorusky docela bodne. No, je to prostě pivo, co má pořádnýho bobra (kupodivu ne na etiketě). Stejnému majitele patří i menší pivovar ve městě Rečyca. Jejich Rečycapivo už tak dobré jako pivo s bobrem není, ale zajímavé spíš je, co tu taky vyrábí: je to totiž licenční Zlatý bažant. Ano, slovenské pivo je tu bráno jako kvalitní výrobek a v Minsku ho mají na štítě tamní lepší hospody, jako u nás tu řádí jistá belgická dvouslovná hrůza.
Do třetice velkých značek je nutné zmínit produkty pivovaru z města Lida. Tahle stotisícová komuna na západě státu se pyšní jednak docela pěkným středověkým hradem, jednak velkým soustředěním kvalitního potravinářského průmyslu, takže vyhledávanou lahůdkou je třeba lidskoj chléb nebo lidskoje koření. (Ještě, že ne lidskoje mjaso :-). A tak není divu, že se tu vyrábí také Lidskoje pivo, tentokrát v rukou finského koncernu Olvi. Holt místní vševládce se naučil, že Finsko není v NATO, tak jeho firmám je možné čas od času něco zprivatizovat. (I ti Dánové z Karlova kopce se sem dostali přes ruskou Baltiku.) Lidskoje mi chutí připomíná cca Březňáka: pít se to dá, i když je-li volba Bobrov/Lidskoje, tak si dá člověk spíš to ne-Lidskoje.
Konečně čtvrtým velkým pivovarem v zemi je minská Krynicja. Vzhledem k jejím nevalným kvalitám se jí dosud zprivatizovat nepodařilo, takže je stále v rukou všemocného státu (který také dlouho tvrdil, že co do výstavu je dokonce pivovarem největším – teprve v roce 2011 statistika na první místo přesunula místního Heinekena). Vaří klasicky světlé i tmavé, kupodivu poměrně dost dostupné i mimo matičku Bílou Rus, pil jsem ho dokonce i v Lotyšsku a Estonsku; jeho výstupem i pod značkou Aleksandrija a dokonce Stará pivnice (vážně psáno česky a v latince), i s Hradčany na etiketě, byť se z pražských piv chutí a kvalitou blíží jen nebožtíku Měšťanovi.
Stejně tak státní je i menší pivovar v Brestu. Chápu proč, neboť v Brestu mají vysokokvalitní pevnost, ale nízkokvalitní pivo. Naopak Dvinskij brovar vaří kromě své vlastní značky a piva Nikolajevskoje také pod označením Urstein, odkazujícím na zemi svého minoritního akcionáře. Jak chutná, nemohu sloužit, nechutnal jsem.
Pivní labužník si holt v Bělorusku moc nepochutná (snad až tedy na dobře vychlazeného bobříka), i když žízní nezahyne. Ale na závěr přeci jen dobrou zprávu mám. Až ztratíte doklady a budete muset v Minsku najít českou ambasádu – je v centru, v jedné z mála pěkných částí metropole, jinak prakticky srovnané se zemí za 2. světové války –, tak po vyřízení zahněte kousek vedle, do ulice Gercena. Tady je (možná nikoli náhodou) první minský minipivovar, pojmenovaný prostě Staromestnyj: vaří světlé, tmavé i červené pivo, vše točené v hezkých půllitrech s českou inspirací, příjemná hospoda evropského typu, prostě zážitek. Jedno pivo tu vyjde na třicet tisíc. (Naštěstí ne korun, ale běloruských rublů, v přepočtu 2,5 eura.) Holt i u Lukašenků platí, že vodka je levnější než pivo, a splín zažene rychleji.
Ale hlavně: na zdraví, a ať to Jágrovi a spol. padá!
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!