Jak jsem se stal členem české pivní internetové komunity

Přirozeně jsem vzápětí pocítil touhu do této skupiny patřit, neboť se na první pohled jedná o lidi, kteří pivu rozumí a dokáží vždy říci, které pivo je dobré a které špatné, ti zkušenější pak zpravidla i bez toho, že by jej vůbec ochutnali.

Já sám jsem bohužel měl od počátku v tomto směru značně nevytříbený jemnocit pro rozpoznávání pivních chutí, neboť mi chutnalo víceméně každé pivo, které bylo k dostání. Po zprovoznění webu Pivídky.cz nicméně mé šance na přijetí mezi českou pivní komunitu vzrostly, protože naši mapu všech českých pivovarů začala řada jejích členů využívat. Mé naděje na rychlé přijetí tehdy ukončila fotografie, která se díky neodbytným fotografům pronásledujícím redakci Pivídek prakticky na každém loku dostala do českého bulváru, na níž se upřímně raduji z výrazně přes míru natočené sklenice chorvatského Karlovačka.

Při pokusech o komunikaci se členy české pivní internetové komunity mi poté bylo sděleno, že s lemtalama europiv se oni nebaví. Rozhodl jsem se tedy, že nebudu lemtalem europiv, ať už je ono europivo cokoliv. Při následné analýze tohoto pojmu jsem následně shledal, že europivo je skutečně středobodem slovníku tohoto společenství coby něco, co zabíjí poctivé české pivo a vytlačuje jej z trhu právě díky nám, reklamou zmanipulovaným lemtalům europiv.

Abych tedy přestal poctivá česká piva zabíjet, rozhodl jsem se přestat europiva jednou provždy pít. Mylně jsem se však zprvu domníval, že europivem se rozumí jakékoliv pivo vyrobené na území Evropy a z utrpení několika měsíců strávených u afrických, asijských a amerických piv mě vysvobodila teprve informace, že americký Budweiser je nejodpornější ze všech europiv a snaží se zabít poctivý český v Evropě vařený Budvar.

Jakožto vystudovaného geografa mě to zmátlo, nicméně začal jsem dočasně pít Budvar a jal se pojem europivo prozkoumat důkladněji. Po dvou měsících nesnesitelných migrén jsem situaci konečně prohlédl, neboť se mi dostalo do rukou hodnocení piv z českých pivovarů, která sepisovali právě někteří členové pivní internetové komunity. Jako „europivo“ zde byla bezezbytku popisována piva z pivovarů, které jsou součástí nadnárodní skupiny pivovarů, a to dokonce vždy přesně toutéž větou – „Bezpohlavní eurobeer, u kterého můžeme vlastnost ‚kvalita‘ bez uzardění nahradit výrazem ‚sterilita‘, tedy pivo bez výraznějšího charakteru, s neutrální až žádnou chutí a vůní,“ jíž byla stejně popsána i piva, která jsem do té doby pokládal za od sebe zcela odlišná, například Starobrno světlé, řezané i černé, Ostravar 10°, Gambrinus Excelent, Radegast Premium, Krušovice 10°, Staropramen Granát, Březňák světlé výčepní či Velkopopovický Kozel 11° Medium.

Pojem europivo tedy, usoudil jsem, nepopisuje nějaký typ piva, proces přípravy, chuť, nebo něco podobného, ale pouhou formu vlastnictví pivovaru. Stačilo mi tedy vysadit značky spadající do nadnárodních pivovarských skupin, které sice mají na českém trhu většinu, ale těch zbývajících je pořád dost. Větu „Bezpohlavní eurobeer, u kterého můžeme vlastnost ‚kvalita‘ bez uzardění nahradit výrazem ‚sterilita‘, tedy pivo bez výraznějšího charakteru, s neutrální až žádnou chutí a vůní“ jsem se naučil nazpaměť a všechny tupé konzumenty, pokládající světlý Ostravar a černého Kozla za odlišná piva jsem pomocí ní vyváděl z omylu. Hladký vstup mezi pivní internetovou komunitu jsem tehdy zazdil veřejně projeveným přáním, aby se Budějovický Budvar stal rovněž součástí některé nadnárodní skupiny, díky čemuž bych jej mohl rovněž vysadit a svých migrén se tak zbavit definitivně. Důsledkem mi znovu byla veřejná ostuda a snad ze mě tentokrát šel i strach, neboť mě na ulicích začali zastavovat lidé a prosit mě, abych jim nebral kroužek.

Veřejně jsem prohlásil, že nikdy nikomu kroužek brát nebudu a abych své jméno mezi českou pivní komunitou očistil, začal jsem se důkladněji věnovat fenoménu zakládání minipivovarů, který tou dobou v České republice probíhal s nebývalou intenzitou. Přišlo mi to jako bezpečné pole působnosti, vždyť co se může od zlé nadnárodní korporace lišit více než hodný minipivovárek s lokální působností?

Analýzou dat o minipivovarech jsem dospěl k několika zajímavým závěrům – v České republice jich v posledních letech vzniká okolo 40-50 ročně, což je v přepočtu na obyvatele nejrychlejší tempo v celé Evropě. V současnosti se hustotou pivovarů v zemi řadíme mezi světovou špičku a absolutním počtem pivovarů jsme se již dostali na hodnoty před počátkem období státem řízeného masivního uzavírání pivovarů v roce 1948. Doufal jsem tedy, že skrze zásluhy osvětou veřejnosti v tomto směru dosáhnu zvýšení národního pivního sebevědomí doposud stojícího pouze na rekordní spotřebě piva 160 litrů na osobu ročně (která se navíc v posledních letech povážlivě snížila) a díky tomu mě česká internetová pivní komunita přece jenom mezi sebe přijme.

Byl jsem však rychle vyveden z omylu. Na jedné pivní akci, kam jsem byl zřejmě na zkoušku nebo nedopatřením pozván, totiž měl řeč i zástupce jednoho českého pivního webu, v němž stav českého pivovarnictví a právě fenomén minipivovarů hodnotil. Jedná se prý o narychlo uplácané projekty lidí bez znalostí o pivu, bez proškolených sládků, s nekvalitními technologiemi, lidí, kteří šidí na surovinách, jde jim jen o zisk a poctivé české pivo tak obvykle zabíjí úplně stejně jako europiva, zajímavé minipivovary v poslední době vzniklé by se prý daly spočítat na prstech jedné ruky.

Byl jsem v šoku, má koncepce oslavy fenoménu zvyšující pestrost pivní nabídky byla zcela rozmetána. Takže tedy nejen europiva, ale i minipivovary zabíjí poctivé české pivo, jak se v tom tedy vyznat? Odpověď jsem nalezl až po čase skrze větu nalezenou při brouzdání diskusemi na českých pivních webech, kde jsem narazil na příspěvek tohoto znění: „Čistě subjektivně u mě 11° Beeranek s přehledem strčí do kapsy pivo z eurodotovaného ‚1. českobudějovického minipivovaru‘ v Nových Dvorech mezi poli a rybníky.“

„Zde je tedy to podstatné,“ pomyslel jsem si, „za všechno může Evropská Unie!“ Evropská Unie zjevně vznikla proto, aby pomocí bezpohlavních eurobeerů zabila poctivé české pivo a zkazila tak bodrým Čechům radost. Šla na to vychytrale pomocí nadnárodních globálně působících korporací, takže byla na první pohled z obliga, tento laciný trik však česká pivní internetová komunita ihned prohlédla a pojmem „europivo“ dokonale vystihla, kdo v této špinavé hře tahá za nitky.

Evropská Unie se však nevzdala, a protože se neštítí jakýchkoliv praktik, dokonce ani poskytování finančních prostředků, začala zlomyslně dotovat pochybné české podnikatele, u kterých si předtím důkladně prověřila, že jim je pojem „poctivé české pivo“ skutečně zcela cizí, a finančními injekcemi je ponoukala k zakládání minipivovarů. Česká pivní komunita to však znovu prokoukla a perfektně vystihla pojmem „eurodotovaný pivovar“.

Odhaliv toto strašné spiknutí jsem se tedy dostal české internetové pivní komunitě o značný kus blíže. Rozhodl jsem se zaměřit se na ten doposud mi unikající pojem „poctivé české pivo“, co to vlastně je? Samozřejmě jsem musel vyškrtnout europiva a eurodotované pivovary, zbyly mi tedy převážně malé a střední průmyslové pivovary. Jak lze poctivost jejich piva obecně shrnout?

Řekl jsem si, že nejspíše skrze jakýsi odkaz na mnohasetletou tradici vaření českého piva, tedy na dodržování tradičních výrobních postupů a používání kvalitních českých surovin. Europiva totiž šidí na surovinách a výsledkem je bezpohlavní, sterilní pivo bez chuti a s unifikovanou světlou (případně tmavou) barvou. Eurodotované pivovary také šidí na surovinách a navíc si nezodpovědně zahrávají s novými pivními styly, které nenavazují na českou tradici.

Všechno do sebe krásně zapadalo až do chvíle, kdy jsem si znovu pročítal internetové pivní diskuse a na jedné z nich majitel jednoho nově připravovaného pivovaru svůj projekt představoval a zval na chystané otevření pivovaru. První reakce však zněla: „Nic ve zlém, ale začínám být poslední roky vysazen na termíny ‚tradiční, originální, původní, historické, tak jako kdysi.‘ A Vy jste použil u nově vznikajícího pivovaru právě jedno z těchto slov.“ A další komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat - „No já jsem alergický úplně stejně. Dnes se tu rodí desítky pivovarů ročně, a každý vaří ‚nejlepší‘, ‚původní‘, ‚z historických receptů‘, ‚tradiční‘.“ „Naprosto souhlasím. Pod slovy tradiční receptura se sková cokoliv.“ „Taky s Vámi souhlasím, bohužel i v množství nově vzniklých mini platí, že kvantita není kvalita a zdaleka né každej mini stojí za druhou a další návštěvu.“ „Protože situace je vážná, asi by měl Chody založit sekci ZBYTEČNÉ PIVOVARY, aby čtenář hned věděl, kam nemá jezdit.“

Majitel nového pivovaru se sice pokusil opatrně navrhnout, ať diskutující posečkají s hodnocením až po ochutnání dotyčného piva, ovšem neměl šanci, česká internetová pivní komunita odhalí nepoctivé české pivo ještě před tím, než se vůbec začne vařit. Co však bylo pro mě závažnější – tedy ani odkaz na tradici zjevně nefunguje jakožto poznávací prvek pro poctivé české pivo. K čemu vlastně pojem tradiční české pivo odkazuje? Nejčastěji ke spodně kvašenému pivu plzeňského typu. A kdo jej tehdy v roce 1842 poprvé uvařil? Přece Němec! Vidíte? Zase ta Evropská Unie…

Ve chvíli, kdy jsem v touze oficiálně patřit mezi milovníky českého piva již ze seznamu povolených pivovarů musel vyškrtnout prakticky všechny české pivovary, začala být situace vážná. Poznal jsem, že cílem milovníků poctivého českého piva není toto pivo vyhledávat a užívat si jeho lahodnosti, nýbrž hanět ta piva, která dostatečně poctivá a česká nejsou. A díky již nabytým znalostem jsem věděl, že pivo, kterému by se nic proti poctivé českosti nedalo vytknout, prostě neexistuje. Česká pivní internetová komunita, tedy české pivo neoslavuje, nýbrž uráží, protože není takové, jaké by podle ní být mělo. Vznikne-li nový pivovar nebo pivo, pak jde jen o to přijít rychle na to, čím se proti poctivému českému pivu provinil a na základě toho učinit závěr, že vše zůstává stále stejně špatně.

A skutečně, začteme-li se znovu do nějaké diskuse na českých pivních webech a fórech, zjistíme, že například věta „dneska jsem si báječně pochutnal v pivovaru XY“ by tam působila jako pěst na oko. Místo toho jsou diskuse stavěny na komentářích plných nenávisti k pivu a věcí s ním spojených typu „obsluha hrozná, ani nevěděli, co točí“, „děsně drahý, už mě tam neuviděj“, „hrůza, co taky čekat s varnou od YX“, „prachsprostej turistickej byznys“, „příšerně přeplněný/prázdný“, „zaprodaný nadnárodnímu kapitálu“, či v případě přispěvatelů z Polska „piwa o marnym smaku i rozbuchanym marketingu“.

Začal jsem po čase nenávidět tu hnusnou špinavou břečku, a čím dále štítivěji jsem v restauracích zvedal pivní sklenice věda, že poctivé české pivo TOHLE teda rozhodně nebude. Brzy jsem přestal pít pivo úplně, lidmi, kteří jej pijí a pokládají za chutné, jsem začal pohrdat a v internetových diskusích jsem jim také jejich neznalost a omezenost nepřestával připomínat. A tak jsem se stal členem české pivní internetové komunity.