Výlet pátý – Sever (Kutná Hora a okolí, 28.-30. října 2010)
Dochované zbytky mapy okresu Kutná Hora s vyznačením zkoumaného území.
Na svůj pátý výlet jsem se koncem října vydával s vědomím, že tento bude skutečně poslední, že zde svůj terénní výzkum dokončím za každou cenu, a že rozháraný životní styl posledních týdnů vystřídá seriózní analytická práce na diplomové práci. Vyjel jsem poprvé bez kola, protože mě čekal alespoň prostorově již jen velmi nenáročný úkol – dokončit zbývající čáslavské podniky, zmapovat pár vesnic v okolí Kutné Hory a pak samozřejmě okresní město samotné, město, o němž mi dosud říkali, že spočítat jeho hospody je nemožné.
Ve čtvrtek byl státní svátek a já byl rozhodnut se nikde zbytečně nezdržovat, dvaadvacet zbývajících čáslavských hospod jsem měl zmapovaných v brzkých odpoledních hodinách. Tatam byla potřeba prvních výletů dát si v každé alespoň malé pivo, aby byly místní otevřenější a přívětivější, tři rychlé otázky, tři rychlé odpovědi a rychle dál, nepotřeboval jsem již vědět nic navíc a chvílema to skutečně vypadalo jako výzkumná činnost. Šetřil jsem síly na Kutnou Horu.
V Neškaredicích, sociálně poněkud vyloučené vesničce mezi Čáslaví a Kutnou Horou, jsem výzkum zrychlil ještě více, protože místní dvě hospody byly mimo provoz, a výzkumnou iniciativu zde převzala místní mládež, která se jala zkoumat obsah mých kapes. Vynechal jsem tedy obvyklé focení místních reálií svým drahým foťákem, podaroval milá dítka cigaretami a zapalovačem, a než se stihli seběhnout jejich rodičové, již jsem kvapným krokem mířil k Církvicím.
Barokní bohatství Kutnohorska – i v sociálně vyloučených Neškaredicích mají metro
Zde jsem již byl na okraji katastrálního území Kutné Hory, zamířil jsem však ještě severně k Hlízovu, kde jsem se v hospodě dozvěděl, jak si místní postupně vymohli namísto Dačického značky Kozel, Zlatý Bažant a Plzeň, a hádali se o ně tak dlouho, než číšnice zjistila, že pokud točí všem Bažanta a každému ho podává v půllitru se jménem jeho oblíbené značky, jsou všichni spokojení, protože Bažant se ukázal jako chuťově nejlépe zaměnitelný jak s Plzní, tak s dvanáctkou Dáči.
Kutná Hora je na severu ohraničena stříbronosnými kopci Kaňk, Grunta a Kuklík, které daly vzniknout středověké slávě města a které jsem musel obejít, takže ke Kutné Hoře jsem se sice blížil z jihovýchodu, avšak nakonec jsem do ní vstupoval ze severozápadu, což mě už však v této fázi výzkumu nemohlo nijak rozhodit, horší bylo, že už zase byla tma.
Sestup dolů do zářícího města, ohraničeného tajemným Kaňkem, hlubokými šachtami propojeným s podzemím, a z druhé strany skvostným Chrámem Sv. Barbory s unikátní stanovou střechou vypínající se k nebesům, byl však i tak skutečně působivý. Město, které v 15. a 16. století soupeřilo s Prahou o pozici nejvýznamnějšího města českého Království, město, které v polovině 19. století odmítlo výstavbu hlavního železničního koridoru přes své území a ekonomicky a populačně se nechalo předehnat Kolínem, avšak udrželo si středověký majestát. A konečně město, jehož pivovar byl nyní prodán nadnárodní společnosti, která jej uzavřela a vozí pivo stejné značky odjinud zkoušejíc, co to s místními udělá, což konečně nyní já detailně zmapuji. V hotelu Zlatá Stoupa, kde jsem se ubytoval, jsem zjistil, že se nacházím v jediném místě v celém okrese, kde se před revolucí točilo něco jiného než Dáča a sice Plzeň. Bylo to už příliš mnoho patosu naráz a tak jsem šel spát.
A následujícího dne jsem se hned ráno svěží pustil do slunečných kutnohorských uliček a jal se mapovat desítky a desítky místních hospod. A jak jste již zvyklí, vše šlo zprvu hladce a pak se náhle něco zvrtlo. Nečekaný rozměr mému bádání dala hospoda Santa Barbara Camping, kde jsem potkal tři neuvěřitelné lidi – pana Ferdu, odhadem stopadesátikilogramového znalce kutnohorského dělnického prostředí, pana Emila, pětaosmdesátiletého pamětníka pijícího kutnohorské pivo již sedmou dekádu a pana Honzu, někdejšího dlouholetého zaměstnance uzavřeného kutnohorského pivovaru. Měl jsem pocit, že mi je seslalo samo nebe – z jejich vyprávění se mi náhle všechny poznatky začaly spojovat v logický celek.
Osudový podnik celého terénního výzkumu – Santa Barbara Camping
Proč je Gambrinus tak oblíbený mezi dělným lidem, když je stejně drahý a slabší než regionální značky? Právě proto – dělník si chce dát večer svých 10 piv, ale druhý den brzy ráno musí být schopen práce, žádná mediální masáž, vysvětluje pan Ferda. Zatímco pan Emil pil v roce 1990 kutnohorské pivo již pětačtyřicátým rokem a za nic by ho nevyměnil, většina lidí byla nadšena možností výběru, zkusili nové značky a některým to zachutnalo – zde se začal hroutit regionální monopol malých a středních českých pivovarů. A pan Honza se opatrně rozpovídal i o pozadí konce kutnohorského pivovaru.
O roli tehdejšího ředitele Siblíka, který nevyužil možnosti výhodné koupě nových technologií a naopak pivovar nevýhodně prodal skupině Drinks Union, která se tímto stala dost velkou na fúzi s Heinekenem. O roli tehdejšího kutnohorského starosty Šalátka, který s tímto prodejem souhlasil, přestože město vlastnilo budovu pivovaru, se kterou nyní neví co počít. A pak náhle prudké zhoršení kvality piva, přesun výroby a kompletní demontáž a odvoz veškerého vybavení pivovaru, kterému celé město nevěřícně přihlíželo doslova z oken svých bytů. Pečlivě připravený plán? Korupce? Nebo jen konspirace? To nikdo na plnou hubu neřekne.
Pan Ferda předvádějící vztah dělného lidu ke značkám nadnárodních pivovarů.
Fascinovaně jsem naslouchal a dělal si poznámky, protože to přesně mi dosud chybělo – pohled někoho přímo z pivovaru, jakkoliv mohl být subjektivní a zkreslený, přece jen jsem měl pocit, že tomu všemu konečně přicházím na kloub. A ten Kozel jedenáctka, ten prý chuťově nejlépe odpovídá starému Dáčovi, tak si dej ještě jednoho mladej, a ještě… Nepřekvapí vás tedy jistě, že když jsem konečně z hospody vyšel, realita se znovu začala mísit s vidinami. Procházel jsem historickým centrem a v těch svažitých křivolakých uličkách jsem se přirozeně znovu ztratil.
V restauraci „Barborská 35“ jsem zhoršenou artikulací vysvětlil povahu svého výzkumu a byl překvapen odpovědí, že jsem zde byl již před dvěma hodinama a ať jdu spát. V tuto chvíli jsem však již nemohl přestat, protože jsem se blížil cíli – zbývalo posledních pár kutnohorských hospod a dvě obce západně od ní. Prošel jsem je tedy a vyšel z města, prošel Miskovice a Suchdol a přes Bylany a Velký Rybník se dostal na kutnohorské předměstí Poličany, odkud se rozprostírá nádherný pohled na Chrám Svaté Barbory od jihu.
Ani nevím, jak jsem se na tu louku dostal. U Velkého Rybníka to byla poslední mapovaná hospoda a věděl jsem, že zde v Poličanech jsem na konci svého bádání. V mém promáčeném a potrhaném sešitu s poznámkami bylo zapsané úplně vše. Terénní výzkum byl u konce, byl jsem si jist, že teď už tu diplomku spíchnu. Pak padla noc a mě definitivně opustily síly. Všechno se začalo vířit a opilost mě náhle zcela přemohla. Tu noc se se mnou přišly rozloučit všechny přízraky, které mě dosud pronásledovaly při mých výletech.
Pohled na Kutnou Horu z jihu. Na této louce byl terénní výzkum definitivně ukončen.
Byl tu ten číšník z Vlkové, co v roce 1957 přestal točit Kácov a nyní se k němu vrací, byli tu ti prokletí mladíci z Čestína, navždy hledající ten správný sud, kácovští vodáci zpívající jak si dají sedm piv a jednu zelenou. Zhulený mladík, co mě zachránil v Petrově, náhle zaparkoval vedle mě na louce a nabízel mi jointa. Slečna Andrea ze Zbraslavic mi nesla Becherovku a tamní vysloužilý policajt mi chtěl dát přes hubu, ale pak si všiml, že mám kritickou mysl. To už mi ale zbraslavická výpravčí nesla teplý čaj, protože si všimla, že mi je zima. Přišli i zručští a vynadali mi do špionů a chtěli mi spolu s neškaredickými sebrat foťák a já se bránil, že je to jen takovej výzkum do školy. Až je zahnali štamgasti z Vavřince a Žehušic řka, že „mladej si teď s náma dá ferneta“. To vše pozoroval s neskonalým smutkem ve tváři bučický barman se švestkou na hlavě. Dožadoval jsem se piva. Ale bývalý ředitel bývalého pivovaru Siblík řekl, že už tady žádné pivo nebude a hurónsky se tomu smál. Smála se i celá čáslavská svatba a kyprá recepční z hotelu Bílý kůň se na mě začala sápat, až jsem vykřikl hrůzou. V dálce jsem rozpoznával pana Ferdu, pana Emila, pana Honzu a další a další známé tváře, byli tu všichni.
Všechna vypitá piva všech navštívených hospod tančila ve sklenicích okolo mě a začala mě obkličovat. Všelijak se nakrucovala a snažila se zapůsobit, abych právě o jejich pivovaru napsal něco pozitivního. „Nechte mě bejt, nechci žádný pivo!“, prohlásil jsem snad poprvé v životě a chtěl uprchnout, ale hrůza mě dočista paralyzovala. Zpozoroval jsem ale svého anděla strážného, se kterým jsem se posledně setkal při pádu do kolejiště u Čáslavi, a který mě nyní konejšil, že to všechno bude zas dobré. Z chrámu svaté Barbory za ním se linulo uklidňující modré světlo a já mu uvěřil. Pak se však od bylanských pohanských pohřebišť začali rojit další démoni a z hořícího keře vedle mě se náhle vynořil ten chlápek z Úžice, který mi na počátku prvního výletu marně pomáhal spravit propíchnutou pneumatiku na kole, a záhrobním hlasem pravil: „Vypustil jsi duši, když jsi sem vkročil, při odchodu jí taky vypustíš.“ A pak se vše ponořilo do tmy.
Když jsem se ráno probudil, nacházel jsem své věci naházené všude kolem po louce. Moc jsem si toho nepamatoval, ale většinu věcí jsem rychle našel. Pak jsem si ale s hrůzou uvědomil, že nikde nemám svůj zápisník. Byl skutečně pryč! Někde mezi Velkým Rybníkem a Poličany mi musel vypadnout, jak jsem několikrát spadnul ze svahu, jak jsem se rozplácl v potoce, nebo se v lese zamotal do větví. Všechny poznámky ze všech výletů byly ztraceny. Když na mě toto vědomí dolehlo plnou silou, dočista jsem se zhroutil a pak už si nepamatuji vůbec nic.
Další události jsem si dokázal zrekonstruovat jen velmi přibližně. Jisté je, že mě postihl více než měsíční výpadek paměti, během něhož jsem byl hospitalizován na psychiatrické klinice v Praze. Jisté je také to, že moje zápisky někdo našel a dostaly se do rukou grafologa, který na jejich základě zhotovil psychologický profil mé osobnosti. Konečně mi je známo i to, že tento profil se nějakým způsobem dostal do ruky mému školiteli, který mě na jeho základě na klinice vyhledal. První co si pamatuji totiž je situace, kdy spolu se školitelem listujeme v mých poznámkách a debatujeme nad dalším postupem při psaní diplomové práce. Shledání se s mými zápisky mi vrátilo paměť i tvůrčí elán, s nímž jsem na jaře a v létě celou práci sepsal a v září 2011 i obhájil s výsledkem za 1 (přičemž pouze slabší výkon při státnicích, které se překvapivě netýkaly piva, mi přisoudil konečnou známku 2).
Nyní se tedy konečně s finálním produktem mého bádání mezi létem 2010 a létem 2011 můžete setkat i zde.
(Příloha 1) Grafologický posudek osobnosti (MS Word)
Ukázka písma ve střízlivém stavu.
Ukázka písma ve stavu opilosti.
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!