Charles Bukowski, největší alkoholik a jen o něco menší spisovatel

Henry Charles Bukowski (1920 -1994)

V okamžiku, kdy na Pivídkách vznikla Kulturní sekce, aby poskytla našim čtenářům základní vzdělání o alkoholické literatuře jiné, než naší, bylo jasné, že Bukowski v ní musí zaujímat čestné místo. Jedná se totiž pravděpodobně o jediného autora, který je schopen nás v tomto oboru předčít. Ovšem zde právě nastal problém. Každý, kdo tvorbu tohoto amerického ožraly zná, tuší, že jakákoliv ukázka jeho díla bude nutně nedostačující, protože v podstatě o ničem jiném, než o chlastání nepsal. Byl jsem v pokušení proto napsat tuto recenzi obráceně a pouze varovat čtenáře před jeho díly či jejich částmi, ve kterých se alkohol nevyskytuje. Ovšem po podrobném přečtení většiny jeho literárního odkazu, včetně částí, které u nás ještě ani nevyšly jsem shledal, že v tom případě bych zase neměl co uvést. Proto budeme postupovat tak konvenčně, jak je to jen v případě Bukowského možné.

Předně je nutné na autorovu obranu poznamenat, že psal i o jiných věcech, než alkoholu - zejména o ženských, sexu, dostizích, hospodských rvačkách, svých příležitostných zaměstnáních, boxu, svých fanoušcích, které nesnášel, o ostatních spisovatelích, které nesnášel, o lidstvu, které nesnášel jako celek a také o geopolitické situaci, ve které byl většinou úplně vedle. Drtivá většina jeho děl je ovšem autobiografická (vystupuje v nich jeho alter-ego Henry Chinaski), tudíž i u většiny výše zmíněných činností byl na šrot a proto v nich neslavil žádné velké úspěchy.

Pokud neznáte Bukowského, tak si teď možná říkáte, proč ho tedy vůbec považovat za tak dobrého spisovatele. Těžko to ovšem vysvětlovat, dokud si ho nepřečtete – Bukowski byl prostě génius. Rád provokoval a to jak nechutnostmi, tak i nečekanými glosami, které tnuly do živého. Vedlo popisu toho, co po něm zbylo na sociálním zařízení v baru byl tak schopen vystřihnout skvělý sociální postřeh, třeba (první jmenované neuvádím): „...nad lidmi jsem odedávna pociťoval znechucení. To, co mi je znechucovalo, spočívalo především v nemocných rodinných vztazích, které zahrnovaly manželství, výměnu moci a podpory a které se jako vředy, jako lepra šířily dál: vaši nejbližší sousedé, vaše okolí, vaše čtvrť, vaše město, váš kraj, vaše země, váš národ...všichni se drží vzájemně za prdel v medové plástvi přežívání z čiré blbosti zvířecího strachu...“ [Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství].

Ovšem kromě toho, že každého pozurážel, si Bukowski uměl udržet i ironický nadhled, což je na něm vlastně to nejlepší. Na otázku, jestli ho nečtou žádní intelgentní lidé, odpovídal „doufám“ a urazit zvládnul i sám sebe. Považoval se hlavně za básníka a takhle se ohodnotil v jedné básni (chtěl jsem dodat „střízlivě“, nicméně toto slovo se zkrátka v jedné větě s tímto autorem nesnese):

„...mysli na sebe: nechtěnej, plonkovej, prostoduchej, rádoby
básník, co píše o hlubokejch věcech a přitom popravdě
neumí psát o ničem jiným než O SOBĚ. no
neni to pravda?
neni to pravda? nejseš kokot, sebestřednej kokot
co se chce ze všeho lacino vyvlíknout?
Toužíš po prachách,
po aplaudujících tribunách, po uznání a sbírce básní,
co bude slavná ještě v roce 2179...“ [Příliš blízko jatek]

Je třeba dodat, že Bukowského básně byly stejně tak jako tak jenom krátké povídky, od oka rozsekané na velmi volný verš, které ale mohly díky tomu být výrazně kratší, čímž vlastně potvrzoval svá vlastní slova, že se chce ze všeho snadno vyvlíknout.

Abychom se ale konečně dostali k hlavnímu zdroji Bukowského inspirace. Bukowski byl alkoholik a byl na to patřčně hrdý. V pětatřiceti se málem upil k smrti, když mu prasknul žaludeční vřed, načež mu lékaři alkohol zakázali s tím, že pokud začne znovu pít, téměř určitě to nepřežije. Bukowski si řekl, že to teda prubne a ožral se do němoty; lékaři měli nakonec pravdu, jelikož o 39 let později skutečně zemřel.

Jednou na stará kolena se omylem dostal na setkání Anonymních alkoholiků, načež se vysmál amatérismu zúčastněných: „...Já si o celé záležitosti myslel, že většina z těch lidí nebyla alkoholiky, že si to o sobě jen mysleli. To je něco, co se nedá uspěchat. Dá to přinejmenším 20 let práce, než se člověk stane alkoholikem bona fide. Já to táhl 45-tý rok a nelitoval jsem ani týdne...“ [Holywood]

Kratších časových úseků ale určitě litoval, například tehdy, když se dostal na záchytku. Zde sebekriticky přiznává, že i v alkoholismu má jisté mezery: „...Na záchytce jsem neskončil už dobrých šest, sedm let. Už bylo na čase, hromsky na čase. To máš jako řídit takovou dobu bez pokuty – jestli jezdíš, jednou ji prostě nevyhnutelně slízneš, a stejně tak jestli piješ, jednou prostě musíš skončit na záchytce. Když porovnám počet pokut a nocí strávených na záchytce, vede u mě záchytka v poměru 18 ku 7. To jen dokazuje, že jsem lepší řidič, než ochlasta...“ [Další zápisky starého prasáka]

Jako správný alkoholik samozřejmě Bukowski naprosto nerozlišoval, co pije. Nalil do sebe doslova cokoliv. Pivo u něj ovšem i tak mělo prominentní postavení. Své fanoušky a ostatní spisovatele, dvě skupiny lidí, které neměl rád ještě o něco více než ten zbytek, byl ochoten k sobě pustit jenom v případě, že s sebou přinesli kartón piv. V takovém případě jich pět vypil a za deset minut návštěvu pakoval i s nedopitou šestou plechovkou zpět ze dveří.

Zcela v duchu tohoto přístupu se už vůbec nezajímal o to, jakou značku piva pije. Jediná značka, které se dostalo té cti být jmenována v jeho díle, je tak trochu překvapivě dánský Tuborg. Takto poeticky se o ní zmiňuje v pokračování historky ze záchytky: „...Hned je to lepší. Podívejte se nahoru, nahoru se podívejte! Bůh už vás tam čeká s kartónem Tuborgů. Pořádně vychlazenejch a krásně orosenejch...představte si to...“
Představuji si a jenom doufám, že do roku 1994, kdy Bukowski zemřel, začal Bůh odebírat nějakou lepší značku. A že se na Bukowského příchod řádně předzásobil.