Dějiny pivovarnictví ve městě Havířov, díl 1.

A tak, zatímco na spřáteleném konkurenčním pivním webu mohou čtenáři již tři roky fascinovaně sledovat další a další vznikající díly seriálu o dějinách pivovarnictví ve městě Odry, který se ve svém devátém dílu dostal někam do let 1870-1880 a kde autor s precizností historika popisuje ničím významné oderské pivovarské dějiny (nějaké pivovary tam kdysi byly, ale dnes z nich již nic nezbylo, tedy příběh, který se opakuje v drobných obměnách v dalších zhruba 1000 českých obcích), Pivídky se rozhodly ukrátit napjaté netrpělivé čekání čtenářů na jubilejní desátý díl něčím ještě nezajímavějším. *

V následujících sedmadvaceti dílech se tedy v příštích letech podrobně seznámíme s historií pivovarnictví v Havířově, k čemuž jsem já myslím osobou velmi povolanou mimo jiné i proto, že jsem v Havířově nikdy nebyl a mohu se tak tématu věnovat objektivně a nezaujatě.

Prokletí neexistujícího havířovského pivovarnictví má kořeny ještě hlouběji než město samo. Předznamenal jej již rok 1944, kdy se na území budoucího města odehrála tzv. „Životická tragédie“, kdy Němci 6. srpna obklíčili obec Životice a zastřelili všechny muže, kteří neprokázali německou státní příslušnost v odvetě za přestřelku mezi partyzány a gestapem, která se dva dny předtím odehrála v hospodě Isidora Mokrosze a kde byli zastřeleni 3 příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský. Nepodařilo se mi zjistit, co chudák tehdy točil…

Osud poznamenal Havířov i v 1. polovině 50. let, kdy se již město čile stavělo a lidé v soutěži zasílali návrhy na jeho budoucí jméno. Je pravdou, že Havířov mohl skončit výrazně hůř, vždyť mezi kandidáty byly i takové perly jako Gottwaldův Horníkov, Zápotockýgrad, Čestprácov, Vzorvšem, Budosociokolektivov, Vzletov, Šťastnov, Chcemežít, Stokomínů či Šešumblud (což kupodivu není odvážná parodie ostatních bludů, ale zkratka názvů obcí, na jejichž území mělo město vyrůst – Šenov, Šumbark, Bludovice), přesto si troufám říct, že kdyby se ve slezském regionu vybíral název města kdykoliv jindy než v těch pár porevolučních letech budovatelského nadšení, určitě by se týkal piva či alkoholu obecně.

Místo Havířova jsme tak mohli mít Pivířov, Pivařov, Pivíčkov, Birograd, Půllitrov, Hospodín, Ožralín, České Ochmelenice, Vodochmeloječmenov, Kocovinov, Delirický Tremensov, Našrotín, Pípovice, Věčnou Žízeň, Destilátov, Pálenkovice, Metrpivov, Nevyspalov, Bezvědomov, Násosín, Hospodský Povalečov, Chcemepít, Stoputyk a i ten Šešumblud by byl přinejmenším Pivní, Čepovaný, Vychlazený, Zvětralý či Točený. Škoda.

Roku 1955 tedy město oficiálně vzniká s názvem Havířov a není v něm žádný pivovar. To je ve městě mladých horníků jistě s podivem a ukazuje to na krátkozrakost a nefunkčnost socialistického plánování. Město, kde je tolik horníků, že už nezbývá nikdo, kdy by tam vařil pivo, jednoduše nemůže vzkvétat, a proto také Havířov nikdy nevzkvétal.

Dalším důležitým rokem v dějinách havířovského pivovarnictví je rok 1971. V tomto roce nebyl ve městě žádný pivovar. V nedalekých Nošovicích však vzniká pivovar Radegast a záhy se stává hegemonem v celém regionu. Ostatní slezské pivovary jsou uzavírány a v oblasti východně od Ostravy se dodnes točí prakticky výhradně Radegast (jak si pozorní čtenáři Pivídek již mohli všimnout na mapě působnosti nošovického pivovaru). Obyvatelé města tak od té doby nejenže nemají pivovar, ale při výběru piva prakticky nemají ani na výběr.

Zastavme se nyní v roce 1991, což je rok, kdy v Havířově nebyl žádný pivovar, přestože počet jeho obyvatel zrovna kulminuje na více než 86 tisících. Poté, co v roce 1989 proběhla revoluce nakonec přece jenom i zde, muselo město připomínat jednu velkou kocovinu, kdy nikdo nechápal, co se vlastně děje a co bude dál. Doly se uzavíraly, nezaměstnanost prudce rostla a kdo mohl, ten se stěhoval jinam. Bohužel se nestalo, aby tento stav byl impulzem pro zakládání pivovarů, jak by se nabízelo (snížilo by to nezaměstnanost a poskytlo to lidem důvod ve městě zůstat). Místo toho se prováděly pochybné akce, kdy bylo centrum města vystavěné ve stylu socialistického realismu vyhlášeno chráněnou památkovou zónou, čehož se skutečně v praxi nikdo nenapije.

Konečně se dostáváme do poslední éry havířovského pivovarnictví v letech 2010-2013, tedy do éry zakládání minipivovarů. V této éře nebyl v Havířově založen žádný minipivovar a to přesto, že ve zbytku republiky jich bylo založeno přes sto a můžeme býti dlouhé pře s to, proč tomu tak bylo, anebo se jen přenésti přes to. Sebepoetičtější věta však nezakryje skutečnost, že je to zvláštní a to o to více, že právě Ostravsko se spolu s Prahou a Plzeňskem zřetelně stává regionem s největší koncentrací minipivovarů v Česku.

Havířov navíc v roce 2012 proslul jako epicentrum série metanolových otrav, takže spotřebitelský potenciál tu je veliký. Otázka je pouze, kdy a kdo se konečně jako první chopí iniciativy a prolomí prokletí havířovského pivovarnictví.

Takže co vy na to Havířované? Jak dlouho budete ještě ochotni trpět ostudnou nálepku největšího českého města bez pivovaru? Není na čase konečně začít psát novou kapitolu v dlouhých dějinách havířovského pivovarnictví, která by konečně mohla začínat zmínkou o pivovaru? Ne, nemusíte se bát, já už žádné další kapitoly psát nebudu, to na začátku byl jen vtip, tato kapitola dějin pivovarnictví ve městě Havířov je skutečně první i poslední, tedy jediná.

*Poznámka: Chtěl bych se omluvit tvůrcům spřáteleného konkurenčního pivního webu za nejapný první odstavec a nechtěl bych jím nikoho urazit. Historické exkurzy na těchto stránkách jsou mi naopak zdrojem inspirace tím, že dokážou oživovat i to z české pivovarské historie, co již zaniklo.