Pivní degustace podruhé, tentokrát doopravdy, aneb odhalení pravdy o kompetentnosti redakce Pivídek

Vhodný okamžik k provedení této akce nastal jedno zářijové sobotní odpoledne. Oba jsme se nacházeli na kamarádově chatě u Humpolce a podmínky k uskutečnění sofistikované degustace našeho oblíbeného nápoje byly vskutku ideální. Již v pátek večer a během noci na sobotu jsme se ožrali jako dobytci a vzhledem k tomu, že redakční kolega Kryštof Materna musel akci ještě ten den opustit a navzdory veškerým předpokladům nehodlal řídit ožralý, museli jsme začít již krátce po poledni. Ačkoliv já osobně jsem se z postele vypotácel relativně brzy, hnán potřebou doplnit a vyloučit tekutiny, pro většinu osazenstva znamenal tento čas necelou hodinu po probuzení. Přesto se našli tři odvážlivci, kteří z nějakého důvodu projevili zájem se k nám přidat a degustace tak získala téměř masový ráz.

Pravidla byla jasná až primitivní, jak se od nás ani jinak nedá čekat. Degustace probíhala úplně jinak, než je u podobných akcí zvykem, protože nám to tak přišlo vtipnější. Každý degustátor tak sice hodnotil anonymní vzorky známkou od jedné do deseti, zároveň měl ale za úkol přiřadit k jednotlivým vzorkům i konkrétní značku piva (které samozřejmě dopředu znal). Degustováno bylo celkem jedenáct následujících vzorků z převážně velkých pivovarů, jejichž pivo by měl každý znát, doplněné regionálním Poutníkem (favoritem mým i Kryštofovým):

1. Plzeň 11
2. Braník 10
3. Kozel 10
4. Bernard 10
5. Poutník 12
6. Primus 10
7. Krušovice 10
8. Březňák 10
9. Gambrinus 10
10. Budvar 12
11. Platan 11

Nezdržovali jsme se tak hodnocením barvy, pěny a podobných volovin, což bylo stejně nemožné, protože vzhledem k nedostatku skleniček jsme k hodnocení přistupovali jednotlivě a pivo začínalo o čtvrtého v pořadí již povážlivě zvětrávat.

I z toho důvodu přistoupil jako první k degustaci Kryštof, u kterého bylo jasné, že ochutnávku nebude zbytečně zdržovat. Skutečně zvolil svůj oblíbený styl „vychlastat všechno, co je v dohledu“ (který se po osmém pivu redukuje na „vychlastat všechno, co je v dosahu“) a jedenáct skleniček, z nichž každá obsahovala cca deci testovaného vzorku, se jal vyprazdňovat systematicky jednu po druhé. Za slabých deset minut byl s hodnocením hotov. Ranní kocovina sice způsobila, že žádnému vzorku se na stupnici od jedné do deseti nedostalo vyšší známky, než šest, i tak ale dokázal správně určit tři vzorky (Poutník, Krušovice a Budvar).

Při hodnocení výsledků ale sám hrdě uznal, že tři správně určené vzorky byly také zčásti dílem náhody. Svého dosavadního oblíbence mezi velkými pivovary, Kozla, ohodnotil slovy „Ježiš, to je svinstvo!“ a znechuceně zapsal nejnižší známku 1, což ho následně přivedlo do zděšeného bilancování svého života, když zjistil, čím doposud mohutně proléval hrdlo v domnění, že mu to chutná. Přestože šel do degustace s ambiciózním tvrzením, že minimálně Plzeň pozná určitě, tuto označil jako Bernarda a naopak za Plzeň zvládl označit Platana, což bylo dáno hlavně tím, že mezi deseti již vypitými vzorky nebyla specifická chuť Prazdroje ani náznakem identifikována a poslední tak musel být chtě nechtě jako Plzeň označen, neboť jiná značka ani vzorky už nezbývaly.

Výsledek se tedy v dané chvíli nezdál jako žádný velký úspěch, s postupem ochutnávek se však ukázalo, že šlo o výsledek přímo excelentní.

Po něm jsem k totiž k degustaci přikročil já. Zvolil jsem styl, který, jak jsem si alespoň myslel, byl lepší, než v případě mého kolegy a pustil jsem se nejprve do ochutnání všech jedenácti vzorků. Teprve poté jsem přikročil k jejich dopíjení a hodnocení. Jak se poměrně rychle ukázalo, nápad to nebyl ani tak geniální, jako blbý. Po rychlé ochutnávce jedenácti vzorků jsem při hodnocení shledal, že už mi to chutná všechno stejně. Plzeň jsem označil neomylně za nejhnusnější pivo na stole a vzorku přiřkl značku Braníku (čímž se tomuto pivovaru omlouvám, skutečný Braník navíc dostal hodnocení poměrně vysoké). Jakožto zapřísáhlý odpůrce jihočeských piv jsem dal nejvyšší hodnocení Platanu, kterého jsem považoval za své oblíbené pivo Poutník, a také zvláště neoblíbenému Budvaru, který se dočkal (z mého pohledu lichotivé) nálepky Plzeň. Alespoň, že jsem poznal a vysoko ohodnotil pivo popovické, na němž jsem v mládí u rodičů pití piva trénoval. Slabou útěchou byly i nízké známky pro Bernarda a Krušovice, kterážto piva taktéž v lásce nemám.

Třetí na řadě byl majitel chaty a vyloučený student Fakulty pivních studií David. Ten už se ani nenamáhal všechny vzorky vypít, což nás utvrdilo v tom, že ukončení jeho akademického snažení bylo z naší strany správné rozhodnutí. V hodnocení si ovšem vedl podobně neslavně, jako jeho bývalý profesorský sbor. Po čtvrtém vzorku si mohutně odříhl a situace vypadala, že se hodnocené pivo vrátí zpět na světlo světa. I proto se zřejmě tento vzorek (Plzeň) dočkal nízkého hodnocení 3. Nejvyšší známku si odnesly Krušovice (7), zatímco nebohý Bernard (Davidovo oblíbené pivo, jehož tričko dokázal jednou nepřetržitě nosit po celý čtyřdenní cyklovýlet) byl označen jako Platan a musel se spokojit se čtyřkou. Potěšující z pohledu degustátora alespoň mohl být správně určený Gambrinus a fakt, že za nejhorší pivo označil svůj neoblíbený Budvar (ač ho považoval za Primus).

U čtvrtého a pátého degustátora, kterými byli kamarádi Matouš a Michal, již přestávala být ochutnávka regulérní. Pivo v načatých lahváčích již necelou hodinu bez milosti větralo a jeho kvalita, jak jsem se mohl přesvědčit při nesoutěžním dojíždění zbytků, již nebyla nejlepší. Navíc, bez toho, že bych se chtěl jednoho nebo druhého nějak dotknout bych řekl, že některá z testovaných piv měli vůbec poprvé, čímž určování značek poněkud ztrácelo smysl. Matouš se při hodnocení držel při zdi a jeho známky se na stupnici od jedné do deseti pohybovaly pouze mezi pětkou a sedmičkou. Na druhou stranu tím tento mladý talent potvrdil, že mu chutná prakticky všechno a že z něho tudíž roste nadějný alkoholik, navíc se mu podařilo i správně určit vzorek Gambrinusu. Michal již přistupoval k degustaci patetických zvětralých zbytků a podařilo se mu téměř nemožné, když překonal naše žalostné výsledky a nepoznal ani jeden testovaný vzorek. Přinejmenším ale konzistentně označil jako nejlepší svého oblíbeného Kozla a Krušovice (oba 8) - akorát, že je prohodil.

A jaké celkové výsledky degustace nakonec přinesla? Zajímavé a pro všechny překvapivé bylo jasně poslední umístění Plzně (průměrně 3,4 bodu), která byla přitom v naší skupině všeobecně považována za nadprůměrnou značku. Jen těsně před ní se umístili Bernard (4,2) a Primus (4,6), což už ale zase takové překvapení není (názor na Bernarda byl značně nejednotný a Primusu se někteří degustátoři dopředu báli). Na opačném konci spektra se umístily taktéž velmi nečekaní účastníci – vyhrály částí poroty nenáviděné Krušovice (6,0), následované Kozlem (5,8) a prémiovým bezdomoveckým pivem Braník (5,8), jehož umístění potěšilo snad jen Kryštofa, který na něm byl odkojen. Překvapením v této skupince tak není snad jedině Kozel, který většina hodnotících označila za své oblíbené průmyslové pivo a nebýt nejnižší možné známky od Kryštofa, který při jeho hodnocení pravděpodobně bojoval se závratí, mohl se vyšvihnout i do vedení.

Ale nejdůležitějším poznatkem z celé akce, který by si měli naši čtenáři pamatovat, až zase příště budeme rádoby sofistikovaně kecat o pivu, stejně je, že redakce Pivídek pivu vůbec nerozumí. Z tabulky níže na mnoha místech jasně vysvítá, že brát tyto lidi vážně, pokud rozdávají rozumy o pivu a pivovarech, je nejen nezodpovědné a zcestné, ale pro důvěřivější jedince to může být i životu nebezpečné.

Výsledková tabulka z degustace, Jiřice 28.9.2013. Zdrojový Excel naleznete zde. Pro úplnost je třeba dodat, že pořadí vzorků se pro každého degustátora lišilo, to pro případ, že byste naše patetické výsledky chtěli přičítat právě pořadí.

K autorství: Zapsal Jan Karel Bartuška s přispěním Kryštofa Materny a tří degustátorů, kteří si nepřáli být s Pivídkami nijak spojováni a proto neuvádíme jejich celá jména.