Běsnění minipivovarů v Česku – konec české pivní tradice?

Setkali jsme se se zástupci několika velkých pivovarů, abychom se na tento nový fenomén podívali blíže.

„Náš podíl na trhu opravdu klesá,“ potvrdili nám v Plzni. „Nejde o nic dramatického. Zatím. Půl až jedno procento ročně, ale vyhlídky jsou neradostné – loni jich vzniklo asi 25, letos to už bude určitě přes 40. Nedá se proti tomu bojovat, jsou doslova všude.“

Jak je tak rychlý nárůst počtu minipivovarů v Česku možný? „Využili nás. Na začátku jsme jim všemožně pomáhali – prodávali jsme jim náš slad, nechali jsme je na přítoči v našich hospodách, nic jsme za to nechtěli. Teď jsme s tím samozřejmě přestali, ale je příliš pozdě. Jak jich bylo víc, dali se dohromady, vycítili šanci a začali nás z našich hospod sprostě vytlačovat. Nedá se tomu bránit, kvůli nižším nákladům na distribuci si mohou s cenou dělat, co chtějí.“

Také na pražském Smíchově je neveselo. „Praha je v háji, máme tu už 17 konkurenčních pivovarů, zvítězíte v jedné hospodě a ze třech dalších vás mezitím vytlačí. My děláme pivo podle stejné tradiční receptury skoro 150 let a tady nás kdejakej nýmand, co si vaří pivo pár měsíců, utlačuje a vyhání z našich tradičních lokálů.“

To jsou silná slova, zajímalo nás, jak to může spotřebitel dovolit. „Je za tím mediální masáž. Podařilo se jim vnutit lidem názor, že co je malé, to je dobré, a co je velké, to je špatné. Pokud má toto spotřebitel v hlavě, tak můžete dělat sebelepší pivo a je to k ničemu. Oni si prostě dají nad dveře nápis Minipivovar a lidi tam automaticky chodí, zatímco nám pouze nadávají do europiv.“

Pojem Europivo padl i v Krušovicích. „Je to strašný podvod na lidech. Drtivá většina konzumentů je přece zvyklá na chuť svého oblíbeného pivečka a žádné změny nechce. Pokud jim Heineken umožňuje vychutnat si tuto chuť kdekoliv na světě, je to to nejlepší, co těm lidem můžeme dát. Myslíte si, že to ale někdo ocení? Řeknou o vás, že vaříte europiva a všichni se vás hned začnou štítit, je to jako prokletí.“ Na otázku, jak z toho ven, jejich mluvčí jen krčí rameny. „Nevím, pár jich zkusíme zažalovat, ale nemá to cenu, takhle se dalo jednat s podobně velkými pivovary, ale nemůžete přece zažalovat 200 subjektů naráz. Dostali nás.“
S negativním ocejchováním své značky se setkali i v Budějovickém Budvaru. „Když jsem se dozvěděl, že nás na Pivním Infu dali až na konec seznamu pivovarů Jihočeského kraje, bylo mi do pláče,“ svěřuje se tamní sládek. „Jako bychom byli nějaký póvl. Aby si všichni hned řekli „tam just nepojedu!“. A přitom, kdo dělá pro české pivo víc než my? Státní podnik, vyčerpaný stoletými soudními spory s Američany po celém světě, tohle je prostě kudla do zad!“

Co za tímto odsunem na hanbu stojí? „Ty stránky jsou zcela ovládané minipivovary, neuděláme s tím nic. Ještě před pár měsíci tam byl odkaz ke kampani za Budvar, který pak zničehonic zmizel, nechali nás v tom.“ A budoucnost? „Vidím to černě, tržby klesají, myslím, že do tří let to těm Američanům budeme muset prodat,“ uzavírá sládek a oči se mu lesknou.

Humpolecký pivovar prožívá na první pohled úspěšné roky, ale i zde hledí na minipivovarskou vlnu s obavami. „Podvedli nás,“ říká nám pan Bernard. „Nabízeli jsme jim spolupráci. Mysleli jsme si, že jsme spolu s minipivovary na stráži před europivem a nyní zjišťujeme, že jsme spolu s europivem na stráži před minipivovary,“ pokračuje a ihned zdůrazňuje padesátiprocentní vlastnický podíl belgického pivovaru Duvel v humpoleckém pivovaru.

Zástupci velkých pivovarů se shodují, že stav není až tak kritický dnes, kdy mají minipivovary zhruba 1 % na trhu, ale že trendy, které se v těchto letech rozbíhají, brzy přerostou v katastrofu. „Pravidla hry, která tu dnes prý minipivovary bezskrupulózně mění, způsobí, že tradiční český pivovar, tak jak ho známe dnes, z českého prostředí v podstatě vymizí. Bude to úplná pivní anarchie, minipivovary úplně všude, změť pivních stylů, návrat do středověku, prostě totální chaos,“ zní z nejedněch úst.

Zajímalo nás také, jak se na fenomén minipivovarů dívají hostinští. „Samozřejmě, musel jsem s nima začít. Jak dneska nemáte nějaký minipivovar aspoň na přítoči, tak přijdete o lidi. Zavrhnou vás, i kdyby sem předtím spokojeně chodili 20 let,“ takovéto odpovědi jsme dostávali nejčastěji. Jak se mohly návyky hostů tak rychle změnit? „Je to realita. Internetová pivní komunita vás pomluví. Korzují celou republikou a najdou si každého. Když tu byli poprvé, měl jsem na čepu jen Gambrinus a tak…“, odmlčí se hostinský v Kostomlatech a poklepe si na zjizvenou tvář.

Hostinský v jedné restauraci na Benešovsku, který si nepřál být jmenován, se nám svěřil, že v jeho hospodě několikrát proběhly anonymní degustace pivních vzorků. „Poprvé mi to přišlo jako zajímavý nápad. Věřil jsem, že se skutečně ukáže, že piva z minipivovarů jsou lepší, když to všichni říkají. Myslíte si, že to tak dopadlo? Někteří nepoznali ani pánský záchod od dámského, natož nějaký pivo,“ mávne rezignovaně rukou. „Nakonec to myslím vyhrál Braník. Jeden z nich, když zjistil, že nejvýše ohodnotil Březňáka patřícího Heinekenu, se mi tu chtěl rituálně upálit,“ ukazuje na začouzenou stěnu.

Těžké časy začaly také mnoha řadovým zaměstnancům pivovarů, některým dnes již bývalým. Ve Velkých Popovicích sedíme na zahrádce před pivovarem a za plotem nás zvědavě pozoruje kozí maskot pivovaru. „Dělal jsem tu dvacet let krmiče kozlů,“ povídá nám pan Alois. „Tady Ferdáčkovi jsem dával mlíko z kojenecké láhve, doslova jsem ho odkojil. Krmil jsem jeho tatínka a pamatuju i jeho dědu. S těma kozlama jsem prožil kus života a byla to nádhera. Musím říct, že jsem se o ně staral dobře, všichni byli krásně vykrmení a podívejte se na Ferdáčka teď, jak je chudák celej pohublej.“

Co se tedy stalo? „Když se tu v okolí začaly objevovat minipivovary, poklesly tržby a návštěvy pivovaru. Najednou pro mě nebylo místo, šel jsem jako první a krmení kozlů dostal na starost podsládek, kterej na to nemá čas. Tak se na to podívejte, jak tam chudák smutně mečí a nikdo si ho nevšímá. A já skončil na dlažbě. A přitom jsem krmil jeho dědu. Můj otec krmil jeho pradědu i prapradědu, což ho naučil jeho otec. Tedy tátův, můj děda, rozumíte? Můj prastrýc…“ pokračoval pan Alois, ale jeho další vyprávění zaniklo v hluku mých slov, ať už je proboha zticha.

Z výpravy po velkých českých pivovarech jsme se vraceli plni úzkosti a tísně. Leccos se sice zlepšilo návštěvou záchodu, ale obavy zůstaly. Zdá se, že minipivovary velmi nenápadně převzaly faktickou moc nad českým pivovarnictvím a vzhledem ke své obrovské početní převaze jim velké pivovary nedokážou účinně čelit. Než zjistili, co se vlastně děje, bylo už pozdě.

Jediný, kdo ještě může nastolený trend zvrátit, nebo alespoň zmírnit jeho následky, je český spotřebitel. Preferencí značek skomírajících velkých pivovarů, zejména těch obtěžkaných stigmatem nadnárodního vlastníka, jim může pomoci v jejich nerovném boji s minipivovary. Bojkotem pivovarů s letopočtem vzniku začínajícím dvojkou může dát najevo, že mu pojmy jako tradice a poctivé české pivo ještě nejsou zcela lhostejné.

Nestane-li se tak, budeme se muset smířit s tím, že české průmyslové pivovary postupně zaniknou a zvyknout si na život v zemi, kde je v každé vsi jiné pivo a kde žádná dvě piva nejsou stejná. U obcí to povede k jejich uzavření se do sebe, většina lidí bude muset pracovat na poli, protože si v každé obci budou muset svůj chmel a ječmen pěstovat sami, a v konečném důsledku se rozpadne celá naše civilizace a budeme se muset vrátit na stromy. Pokud si toto každý návštěvník minipivovarů a konzument jejich piv uvědomí, ještě není vše ztraceno.