Nikdy jsem se nepovažoval za pivního znalce. Lidem, kteří se mě ptají, jaké pivo je nejlepší, odpovídám, že vypiju všechno. Netajím se, že některá zatracovaná europiva patří k mým oblíbeným značkám a při hodnocení chuti si většinou vystačím s následující frazeologií: „dobrý“, „takový slabý“, případně „není přes něj vidět“ (to v případě, že se jedná o pivo tmavé či dvanácté). Koneckonců o tom se můžete přesvědčit v autentických záznamech z výletu do Horních Franků (které ovšem mají tu nevýhodu, že jsou skutečně autentické, tudíž dost pitomé).
Proto mě poměrně překvapila pozvánka jednoho nejmenovaného časopisu, který si žádal zástupce redakce Pivídek coby čestného hosta na letní degustaci piva. Volba padla přirozeně na mě, jednak proto, že redakční kolega má na podobné akce zakázáno jezdit sám, ale především proto, že jsem mu o pozvánce raději ani neřekl, čímž jsem předešel jakýmkoliv trapným dohadům. Přece jen se jednalo o akci, kde se bude zadarmo nabízet pivo, což jsem si nemohl nechat ujít.
Předposlední červencovou sobotu jsem se tak rozjel do nejmenované středočeské obce, kde se v tamním minipivovaru akce konala. Abych nevzbuzoval příliš velký rozruch – což může způsobit, že z podobné akce budete vykázáni předtím, než vypijete veškeré nabízené pivo – dorazil jsem v čisté košili a proti veškerým zásadám i včas. K mému překvapení jsem skutečně žádný rozruch nezpůsobil a v malém salónku jsem byl mezi dalšími dvaceti degustátory posazen ke dveřím na konec stolu ve tvaru L, což se ukázalo jako strategicky výborná pozice, jelikož na stolek v rohu se odkládal tác s pivem.
Předseda akce a redaktor již jednou nejmenovaného časopisu se zatím na druhé straně místnosti předháněli v nudných úvodech a tak jsem přesunul svou pozornost na hodnotící lístek. Degustace byla anonymní, tedy, jak jsem pochopil, z hlediska piva, já se bohužel musel na svůj lístek podepsat, což snižovalo možnost, že by se mé hodnocení mezi ostatními ztratilo. Se zájmem jsem si prohlédl seznam testovaných piv a dospěl jsem k závěru, že ač mi názvy všech dvaceti vzorků díky neustálé práci s mapou něco říkají, nedovedu si představit, jak bych je proboha od sebe rozeznal. Degustační karta samotná pak obsahovala několik kategorií, hodnocených známkou 1-10 (1 nejlepší) a taky několik kategorií, kde mohl degustátor dát průchod poetickému vyjádření slovním hodnocením.
Předseda zakončil svou řeč poznámkou, že kvůli tomu, aby si porotci nezkazili chuťové schopnosti se nebude podávat oběd a k pití bude mimo vzorků pouze neperlivá voda. Na to jsem byl naštěstí z pozvánky připraven a v nádražní restauraci se již předtím dosyta najedl uzenek a spláchl to poctivým litrem desítky z Krušovic, takže mě tato poznámka z míry nevyvedla a mohl jsem se soustředit na první, nehodnocený vzorek. Předně jsem byl víc než zklamán obsahem sklenice, v níž se na dně nacházel pouze patetický zbytek nedopitého piva v přibližném množství jedno deci. Ten jsem vyprázdnil jedním lokem, čehož si naštěstí ostatní degustátoři nevšimli, jelikož byli zaměstnaní podivným mlaskáním, kloktáním a válením piva v hubě. Se zděšením jsem potom pozoroval, že málokterý z nich svou skleničku vyprázdnil celou a někteří dokonce vyplivli zlatý mok jako nějakou prachobyčejnou vodu.
Řekl jsem si, že takovému nezodpovědnému plýtvání musím zabránit, když už je tady piva takový nedostatek. Proto jsem poté, co pomocník číšníka přinesl z hlavní místnosti tác s prvním hodnoceným vzorkem, nenápadně zabavil raději rovnou pět sklenic, což už mi zaručovalo jakýs takýs normální přísun tekutin. Bohužel tato má akce neprošla bez povšimnutí, jelikož se pochopitelně nedostalo na čtyři poslední porotce. Hlavní číšník, starší šedivý pán, který degustaci obsluhoval, naštěstí směřoval své podezření na svého mladšího kolegu, který podnos pouze přinášel a odnášel a vynadal mu do hovad, co neumějí počítat. Mladému číšníkovi se situace nezdála a viděl jsem, jak si v duchu hosty pomalu přepočítává. Výsledek, ke kterému mohl dojít, se mi kvůli jeho váze, vypracované postavě a výhružnému pohledu vůbec nelíbil, naštěstí ale vrchní zakončil výjev slovy „příště o štyry víc a padej,“ a sám si byl natolik jist blbostí svého kolegy, že se do přepočítávání hostů a sklenic vůbec nepouštěl.
Degustace tak mohla v klidu začít. U prvního vzorku jsem si byl jistý pouze jednou položkou – chutnalo to jako pivo. Naštěstí jsem podobný průběh očekával a dopředu se vybavil řadou nicneříkajících frází, vyčtenou ze zpráv o podobných akcích. Protože se jednalo o první vzorek, zaškrtl jsem pár náhodných vyšších čísel a do slovního hodnocení napsal „jemné chmelové doznívání“. Druhý vzorek se hodnotil o něco lépe, protože vykazoval určitou chuť a vůni. Protože jsem ale nemohl dost dobře zapsat „smrdí jak zmoklý teriér a chutná po mopu“, volil jsem neutrálnější „nepříjemně štiplavá vůně a ostrá sladová dochuť na patře“. Třetí vzorek mohl být rád, jelikož si místo „barvy zvětralé komáří moči“ odnesl pouze „nevýraznou zlatavou barvu a nestabilní pěnu“. U čtvrtého piva jsem dostal mokrou sklenici a soudě dle fleků na stole jsem myslím správně usoudil, že pivo „dobře kroužkuje“.
Jelikož jsem pokračoval ve svém triku se zabavováním přebytečných sklenic, dostával jsem se pomalu do nálady. V sále navíc panovalo hrobové ticho, jak to asi na degustacích chodí běžně, takže jsem se začínal poměrně nudit a vymýšlet kreativnější hodnocení. U pátého a šestého vzorku jsem věnoval svou pozornost zachovalé mladší porotkyni na druhém konci stolu a piva si tak odnesla hodnocení „středně plné tělo, velmi sladká“. Byl jsem v pokušení dopsat i „při pečlivém pozorování tuhne“, ale to jsem si ještě nedovolil. Při sedmém pivu jsem přes řádnou přípravu v nádražce dostal přece jen trochu hlad, který jsem ukojil „chlebovou vůní a lehce karamelovou chutí“. U osmého piva jsem se pokusil vymyslet co nejdelší hodnocení a tak přišlo na svět pivo „tmavší mírně zakalené granátově čiré mahagonově-nazlátlé barvy, světlé stabilní lehce opadávající krémové pěny s okrovým nádechem, vůně hořké, lehce pražené brazilské kávy s podtóny pomeranče, citrusu, bezinky, limetky, ananasu a grilovaného vepřového, s chutí nevýrazně sladovou, středně pryskyřičnou, se slabě bylinně-chmelovými dozvuky, s plným tělem a lehce jogurtově-máselným charakteristickým dozníváním na patře“, přičemž počínající román byl přerušen nedostatkem papíru. Deváté pivo pak přineslo pravděpodobně můj vrchol, když jsem zarýmoval „barvy zlaté, pěnu nízkou mělo, chuti laté, středně plné tělo, řízem jak nic, přesto dobré chuti, příliš kvasnic, útrob cítím pnutí“.
Poslední poznámka se bohužel zakládala na pravdě, jelikož se začaly projevovat nežádoucí příznaky mé pětkrát zvýšené konzumace vzorků. Bohužel mi přes střední stupeň opilosti bylo jasné, že budu muset v nastoleném trendu pokračovat, jelikož pingl si mě začínal podezřele prohlížet a už - narozdíl od ostatních degustátorů, plně zaujatých hodnocením - evidentně začínal něco tušit. Způsobit další přebytek skleniček by se mi tak nemuselo vyplatit.
Bohužel jsem ale ani tak nevydržel. Při dvanáctém pivu, kdy se mi zvedl žaludek a obsah předčasného oběda v podobě uzenek se hrnul ven, jsem vše dokázal ještě udržet a duchapřítomně zapsat „plné, uzenkové chuti“. Zbytek degustace se mi ale už poněkud rozplývá, vím jen, že mi docházely barvy a myslím, že sedmnáctý vzorek jsem popsal jako „indigový“, aniž bych doteď tušil, jakou barvu to vlastně znamená. Bohužel u devatenáctého vzorku jsem byl již na pokraji sil a rezignovaně si vzal pouze jednu sklenici. To vyústilo v očekávaný výstup vrchního a pingla, který mě při slovech svého nadřízeného „o štyry míň, ty hovado kačický, vás tam nenaučej ani počítat“ probodával pohledem, takže i mě došlo, že je nám oběma situace jasná. Nějak jsem ještě přežil poslední vzorek a slavnostní rozloučení, při němž si kupodivu nikdo mého stavu valně nevšímal, a doufal jsem, že se dokážu z hospody dostat nepozorovaně přes záchodky.
To byl samozřejmě zcela mylný předpoklad, jelikož pingl, znalý místního prostředí, už na mě čekal. Přes stisknuté čelisti procedil jenom „degustuj tohle, hajzle“ a s pomocí zaťaté pěsti mi dal ochutnat vlastní krve („jemně nasládlá, nepříjemné dlouhé doznívání“).
Naštěstí jsem byl ve stavu, kdy jsem téměř okamžitě upadl do bezvědomí a tak mě ani moc nezřídil. Když jsem se probudil mezi kontejnerem na odpadky a odpadní jímkou, bylo již k večeru. Celodenní pařák se zmírnil a já došel k závěru, že celá věc nedopadla tak zle, jelikož na akci samotné jsem Pivídkám ostudu neudělal a i samotnou degustaci jsem sfouknul celkem slušně. Řekl jsem si tedy, že nabitý den zaslouží zakončení tam, kde začal a došel jsem do nádražní restaurace.
Zůstal jsem ale stát ochromeně ve dveřích. U nejbližšího stolu totiž seděli předseda degustační komise a redaktor potřetí nejmenovaného časopisu. Než jsem stačil zmizet, bohužel si mě všimli a musel jsem si k nim přisednout. „Nějakej zřízenej, ne?“ začal předseda a redaktor si přisadil „a taky ožralej, co?“ Než jsem stačil cokoliv vykoktat, předseda pokračoval „no, jen se nedělej, mladej, si nemysli, že sem si nevšim toho triku s těma sklenicema...počkej, počkej, nic neřikej...dyť to mě kdysi napadlo taky! Ale je to moc nápadný, čoveče! Nikdo z těch nýmandů si ničeho nevšim, ale mě to bylo jasný hned...chceš vědět, jak se to dělá správně?!“ vykřiknul a aniž by čekal na odpověď, vytáhnul ze záňadří průhlednou hadičku. Když jsem se chvíli tvářil nechápavě, ztratil trpělivost „Ježiš...no to je přece jednoduchý! Pod stůl si dám pětilitr soudek Gráfnvaldena, ten je nejlevnější, a pak mezi těma patokama ucucávám!“ rozřehtal se na celou hospodu, zatímco redaktor zařval na hospodského: „Hej, Pepiku, nám ještě desátej kousek a tady pro mladýho kolegu taky jeden...nebo vem rovnou dva, ten se vyzná!“
Zatímco jsem usrkával Krušovice a snažil se všechno si alespoň trochu srovnat v hlavě, probírali se oba haldou papírů, v nichž jsem poznal hodnotící lístky z degustace. Předseda nad nimi kroutil hlavou: “Ježiš, to sou kecy! Dyť to nedává dohromady vůbec žádnej smysl...každej to hodnotí úplně jinak, to je zas matrijál na hovno...mladej!“ obrátil se náhle na mě, „jak bys zhodnotil todle pivo?!“
„No...žádná sláva...ale já vypiju všechno...,“ ohodnotil jsem ten den poprvé popravdě.
„Ha, no vidiš, to by se tam mělo psát! Ale to bohužel nepude...no nic, však von už tady Vašek pro ten plátek něco vymyslí,“ pronesl předseda a elegantně hodil zmuchlanou papírovou kouli do koše na druhém konci místnosti.
A já už se pouze těším na reportáž z degustace v zářijovém vydání onoho počtvrté nejmenovaného časopisu.
Poznámka: Autor děkuje webu Pivnici.cz, který mu poskytl neocenitelnou pomoc při vymýšlení nicneříkajících frází.
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!