Výlet třetí – Jih (Zruč nad Sázavou a okolí, 9.-10. října 2010)
Dochované zbytky mapy okresu Kutná Hora s vyznačením zkoumaného území
Počínaje tímto výletem se začaly zúročovat dosud nabyté zkušenosti a terénní výzkum již bylo možné nazývat systematickým. Z hlediska stanovování optimální trasy a vědecké činnosti v hospodách jsem si již počínal jako suverén. Počínaje tímto výletem se však zároveň začaly vymstívat věci, které jsem podcenil při prvních nesmělých fázích výzkumu. Tou hlavní bylo zkracování dne.
Jakožto chronický prokrastinátor jsem zahájení terénního výzkumu oddaloval co možná nejdéle, nechal si ujít dlouhé letní dny a pokud jsem až dosud během zářijových výzkumů neměl s brzkým padáním tmy výrazné problémy, při říjnových výletech již to bylo poměrně závažná věc k zamyšlení. Terénní výzkumy však nejsou určené ku zamýšlení se, nýbrž ku pozorování, vstřebávání dojmů a shromažďování informací, takže jsem se nijak nezamýšlel a znovu vyrazil na cestu přesvědčen, že to nějak dopadne.
Již důvěrně známým železničním koridorem jsem dojel zase o kus dál do Golčova Jeníkova, omšelého města se smutnou historií zavřeného pivovaru a kousek za ním jsem se znovu vnořil do osudového okresu Kutná Hora v lese u vesnice Vlkaneč. A od počátku bylo jasné, že tato část okresu je značně vzpurná až rebelantská, protože ač historicky patří k regionu působnosti Dačického, v současnosti se zde točí hlavně pivo havlíčkobrodské – tedy Rebel.
Motorest Kristínka s kýčovitou fasádou zvýrazněnou krásným západem Slunce
Rebelie panovaly i za Vlkančí v Šebestěnicích, Zbýšově a Dobrovítově, až jsem se konečně dozvěděl, co zatím je – dealer Dačického přešel do pivovaru Havlíčkův Brod. Projel jsem lesem z povodí Labe do povodí Sázavy a zde byla situace jiná – zde se tříštily a střetávaly zájmy všech v okrese působících pivovarů – Rebela, Bernarda, Ferdinanda, Kácova, Dačického a přirozeně všech velkých hráčů na trhu. Zatímco jinde bylo příznačným jevem, že mikroregion ovládá některý z celorepublikových pivovarů na přítočích doplněn jedním z regionálních, tady zuřila hotová válka všech proti všem a o podíl na pivním trhu.
Kromě toho to také byl nesmírně klidný, idylický, chvílema až nudný výlet, při němž mi počasí vysloveně přálo a navštívené hospody a zmapované vesnice jsem si rychle odškrtával jednu za druhou. Když jsem po jídle v Horce II. vyjel na kopec do Slavošova, otevřel se mi nesmírně krásný pohled do kraje, který v paprscích zapadajícího Slunce doslova hořel – oranžové byly silnice, potoky, vesnice i lesy a vše splývalo v harmonický obraz barvy loga havlíčkobrodského pivovaru.
Krásný západ Slunce nad Zručí nad Sázavou
Když pak oranžovou září zasvítil i motorest s poetickým jménem Kristínka, připadal jsem si jak ve snách. Pak se sice ukázalo, že je to jen kýčovitý sytě oranžový nátěr fasády a uvnitř mají jen nakyslý Staráč, ale s kopce dolů ke Zruči jsem i tak sjížděl v povznesené a zasněné náladě. Dole ve městě se však cosi zlomilo. Zpětně bych se přikláněl k názoru, že výzkumník v této chvíli dovršil svou míru, v tu chvíli jsem však měl jen neurčitý a nepříjemný pocit, že jsem všude jaksi v nepravou chvíli a trochu mimo.
V kempu jsem nemohl zastihnout nikoho na recepci, a i když jsem se nakonec ubytoval v útulné chatičce a vyrazil do města na průzkum hospod, pocit jakési nepatřičnosti přetrvával. V první hospodě jsem vyrušil místní, kteří se zrovna chystali na rvačku a na mé dotazy o nabízených značkách piva reagovali netrpělivě až podrážděně. „Nevopruzuj a vypij, co máš, nebo dostaneš taky,“ patřilo k těm diplomatičtějším komentářům.
Pohled na zručský zámek z tábořiště
Restauraci na Ostrově jsem nemohl najít, protože ve městě žádný ostrov není, a když jsem ji konečně u Ostrovského potoka nalezl, nemohl jsem za Boha dostat z místních jednotnou odpověď, co že se tady vlastně točilo. Že nyní mají Kácov, Gambrinus a Plzeň, na tom se všichni shodli. Ale zatímco servírka tvrdošíjně stála za tím, že to tak bylo vždy po mnoho let zpátky, chlapík u vedlejšího stolu se dušoval, že ještě před rokem tu byl pouze Dačický.
Hlavou mi proběhlo strašné podezření, že některé pivovary nutí barmany ve svých hospodách k doslova orwellovskému pozměňování historie a pokouší se některá fakta odsoudit k věčnému zapomnění (na což jsou hospody ideálním místem) a v panice jsem uprchl do hospody U Gatěho. Ta mě vyděsila už svým názvem, potažmo představou, jak k němu asi přišla, až jsem konečně nalezl chvilku klidu ve Vinárně v Podzámčí, která se nachází přímo v mohutných zdech místního hrado-zámku.
Vinárna v podzámčí vypadá zvenku nenápadně, zevnitř o to příjemnější
Zde bylo pouze pár lidí mého věku, kteří mě vzali mezi sebe a zasvětili mě trochu do reálií města, popsali zámek a aktuálně rekonstruovanou Zámeckou restauraci a doporučili vhodné podniky k navštívení. Co mi to však bylo platné, když jsem musel navštívit podniky všechny? Byl sobotní večer a já všude narážel na místní ve svém živlu. V Country baru se zpívalo, v hospodě Na pohoří se řvalo, v baru Házená se házely půllitry a vrcholem všeho byl Hotel Baťov – mohutná socialistická stavba zahrnující ve svých čtyřech patrech hned pět různých hospod, což mě zmátlo dokonale.
V café baru jsem byl označen za špiona a jen velmi nevěrohodně jsem vysvětloval, že si hospodu fotím kvůli terénnímu výzkumu a ať mi dají pivo. Dostal jsem za trest pouze lahváče s výstrahou a podmínkou, že po dopití zmizím. Ve vedlejší herně jsem byl pouze já a servírka a patříc do jejího výstřihu jsem dostal dokonale na frak v pivní debatě, když jsem nedokázal reagovat na její plamennou obhajobu velkých pivovarů, že si za to Dačický může sám, a když se Gambrinus pije nejvíc, tak to znamená, že je prostě nejlepší. To obvykle zvládnou rozmetat i děti na pivních školkách, ale já jsem odcházel jako spráskaný advokát malých pivovarů v tu chvíli přesvědčený, že všechny brzy zaniknou, a že ty velké jsou asi opravdu nejlepší, když to říká i ta holka s tak pádnou, vyvinutou a plnou dvojicí argumentů.
Hotel Baťov s labyrintem pěti restaurací
Vyšel jsem ven, někde tloukli půlnoc, jinde tloukli bezdomovce, a já byl náhle zcela ztracen. Skutečně jsem se asi hodinu v tom prokletém městě nedokázal zorientovat, bloudil jsem mezi vilkami a prostě za Boha nemohl najít to zatracené centrum, obrovský zámek, nádraží, koleje, prostě něco…
Druhý den ráno jsem se probudil ve své chatce, bylo mi lehce nevolno a nebyl jsem úplně vyspalý. Těšilo mě však, že jsem předešlého dne zmapoval zatím rekordních 34 hospod a že mi podle plánu zbývá již jen několik málo zručských hospod a katastry obcí Chabeřice a Řendějov. V Asijské restauraci jsem posnídal čínskou polévku a pivo a konečně si ujasnil rozmístění hospod v hotelu Baťov. Ze Zruče se na západ jede po krásné nové cyklostezce do Chabeřic s krásnou novou hospodou Ve mlejně, ale jak už jsem poznal v jiných částech okresu, jak vyjedete od řeky na kopec, dostanete se do jiného světa, řekněme, že mnohem syrovějšího, drsnějšího, leč upřímnějšího.
Praktický vynález v Holšicích – zahradní pisoár
Tak třeba v Čížově vás na dotaz po hospodě navedou do stavení na pomezí mezi garáží a stodolou, kde si po chvíli všimnete sudu a několika venkovních lavic a sousedé vám vysvětlí, že Pepa točil Plzeň a teď má Staropramen, ale že je to fuk, že to stejně většinou vychlastá dřív, než to začne prodávat.
Do skutečné oázy klidu a míru se dostanete u vsi Hodkov při Panském rybníku. Naprostý klid, čistá voda, malebné chatky malého rekreačního střediska a příjemná majitelka, která kvůli mně neváhala otevřít hospodu, mě přivedly do dilematu, zda se tu nemám ubytovat a setrvat zde alespoň týden, avšak zvítězil přece jen vědecký zápal a pokračoval jsem dokončit plánovanou trasu.
Oáza klidu u Panského rybníka v Hodkově
Z Hranic jsem sjížděl z kopce zpět na Zruč, projel Slavošovem kolem Kristínky již bez dojetí nad oranžovou fasádou a po zajížďce přes Želivec jsem tento výzkum zakončil symbolickým pivem ve zručské nádražce U Palasů. Vlak dlouho nejel, tak jsem si dal druhé symbolické pivo, pak jsem ještě zaregistroval kiosek s pivem, který bylo také nutné zmapovat, takže mi vlak ujel, vrátil jsem se tedy k Palasům, a protože jsem člověk, který si na symboliku potrpí, dal jsem si ještě dvě symbolická piva a pak se nechal dřímajíc unášet posázavským pacifikem zpět ku milované stověžaté Praze s domovem a teplou postelí.
Výlet čtvrtý – Východ (Čáslav a okolí, 23.-24. října 2010)
Dochované zbytky mapy okresu Kutná Hora s vyznačením zkoumaného území
Čtvrtý výlet byl v podstatě volným pokračování toho třetího, skladba nabízených piv, které vévodil Rebel, byla podobná a protože třetí výlet neskončil žádným patřičně katastrofálním vyvrcholením, je vhodné oba výlety spojit do jednoho článku. Vystoupil jsem tentokráte v Čáslavi, jejíž zmapování spolu s okolím bylo dalším postupným cílem výzkumu. Zkušenost velela si při zkracujících se dnech nechávat větší města na večer, protože zdejší koncentrace hospod umožňuje přemisťování se mezi nimi i potmě a nejistou chůzí.
Na náměstí byl však zrovna sobotní jarmark, a já si nemohl pomoci, abych v poklidném shonu maloměsta chvíli neposeděl a nenasál jeho atmosféru, kterou jsem se rozhodl nechat do sebe vstoupit v koncentrované podobě, tak jak jí nabízeli v plastových kelímcích u stánků. Když jsem dopil, zodpovědně jsem se vrátil k serióznímu výzkumu a hned první vesnice za Čáslaví mi přišla vhod, v Močovicích jsem si mohl v klidu a bez uzardění ulevit.
Čáslav při pohledu z jihu
Vesnice na jih od Čáslavi jsou jedna jako druhá, malé shluky domečků, kousek od sebe, uprostřed úrodné rovné krajiny mezi poli a na obzoru se neustále tyčí věž čáslavského kostela usnadňující orientaci. Také nabídka piv je poměrně jednotvárná – dalo by se ve zkratce říci, že ve vesnicích při okresních silnicích dominuje Gambrinus, v odlehlejších vesnicích Rebel. Za těchto podmínek a opět krásného počasí postupoval výzkum velice rychle a lehce, žádné zběsilé výšlapy, ani nečekané změny pivních chutí.
Ve Žlebech se zničehonic ze země vynořil obrovský a krásný zámek, což mě fascinovalo. Zpětně už vím, že když mě něco nečekaně fascinuje, je to pokyn, že je čas jít spát, také tehdy jsem již něco tušil, ale nakonec jsem si to vyložil pouze tak, že je na čase se vrátit do Čáslavi a zahájit večerní průzkum městských hospod.
Žlebský zámek
Nebyly špatné a zvládl jsem jich asi polovinu, akorát v té poslední jsem poněkud nevhod vpadl na nějakou svatební hostinu. Pivo jsem dostal a začal se ptát obsluhy na historii zdejší nabídky piv, ovšem nevrlé pohledy hostů mě začaly pronásledovat a brzy host, který se tvářil důležitě, něco pošeptal číšnici a ta mě laskavě požádala, jestli bych si to pivo nemohl dopít před vchodem do domu.
To ve mně probudilo plebejskou hrdost a obořil jsem se rovnou na důležitého svatebčana, že tu snad je místa dost a že tu nikomu nepřekážím. Několik obličejů nebezpečně zbrunátnělo a číšnice svou prosbu zopakovala méně laskavě, o to však důrazněji. Ustoupil jsem tedy přesile s myšlenkami na pomstu a dopíjejíc své pivo na patníku před restaurací jsem přemýšlel, zda bude lepší podniku vysklít okno kamenem, demonstrativně jim přede dveřmi rozbít půllitr, případně ho zcizit.
Nakonec jsem se rozhodl, že jakožto pomsta, která obsluhu i hosty nejvíce zostudí, bude nejlépe nechat prázdný půllitr na zídce u dveří a vedle něj položit tučné dýško, abych ukázal svou morální převahu. Učiniv tak jsem se vydal spát. V Čáslavi už jsem neměl na výběr a musel se ubytovat v hotelu. Vybral jsem si alespoň ten nejlevnější u Bílého koně. Tento hotel již o rok později nechvalně proslul jako epicentrum čáslavských sociálních problémů, když se proměnil v ubytovnu nepřizpůsobivé menšiny, v roce 2010 se ale ještě stále oficiálně nazýval hotelem, což mohlo přespolní zmást.
Grand Hotel v Čáslavi – oblíbené místo svatebních hostin
Zmátlo to i mě, a když jsem tam kolem půlnoci vešel zmožen výzkumem a rozohněn konfliktem s nepřátelsky naladěnou svatbou, přivítala mě na recepci asi čtyřicetiletá zavalitá dáma tmavší pleti srdečně, dala mi klíč od pokoje a doprovodila mě na pokoj s návrhem, ať pak přijdu do jejího soukromého pokoje o patro níž pro potvrzení o platbě.
Polil mě studený pot a duchapřítomně jsem zahrál zcela opilého člověka neschopného artikulovat, přijímat stvrzenky, natož dělat cokoliv fyzicky náročnějšího, což se mi naštěstí bez větší námahy přesvědčivě podařilo a tak jsem se na pokoji pečlivě zamknul a usnul tvrdým a posilujícím spánkem.
Hotel Bílý Kůň v Čáslavi zanechal rozpačité dojmy
Následující den jsem už začal pociťovat náročnost tolika náročných výzkumů v krátkém sledu a musím bez obalu říci, že od tohoto dne jsem na sobě začal rozeznávat určité příznaky šílenství. Realita mi začala splývat s přízraky a vidinami, alespoň si jinak nedokáži vysvětlit události, které následovaly. Už fakt, že jsem neměl chuť na pivo, byl jasným varovným signálem. Řekl jsem si ale, že nával slabosti překonám a budu pokračovat ve výletu podle plánu, tedy severní okolí Čáslavi přes den a zbytek čáslavských hospod večer.
Začal jsem ve Vrdech, což je v podstatě shluk několika vesniček a v jedné z nich – v Horních Bučicích – mě v hospodě Na Baráku nabízející Bernarda přišel obsloužit číšník, který měl na hlavně takovou tu švestku, jak má na hlavě pan Bernard na etiketě nealkoholického piva Švestka. Řekl jsem si, že to není možný, že to musí být vidina, jaký má smysl, aby byl hostinský, obsluhující pouze dva místní dědky, co sem chodí čtyřicet let, nucen k takovýmto marketingovým akcím. Nedalo se ale nic dělat, jiný hostinský tam nebyl, musel jsem se tedy nechat obsloužit tímto přízrakem, jehož statné tělo, zarostlá brada a neskonale smutný a ponížený výraz očí se mi dodnes občas zjevují ve snech.
Horní Bučice – Hospoda Na baráku skrývající číšníka s nepřehlédnutelnou pokrývkou hlavy
Přejel jsem o kus dál a dorazil do obce s názvem Brambory, což mě již přinutilo k pološílenému hysterickému smíchu, který jsem hodnou chvíli nedokázal zastavit. Samozřejmě jsem se snažil celý den dostat se do normálu pivem, jak jsem byl odjakživa zvyklý, dokonce i jídlo jsem zkusil, tento den však nepomohlo nic.
V této oblasti se nad úrodnou rovinou ze severovýchodu zvedá masív Železných hor, jímž naštěstí okres končí a tak jsem do něj stoupat nemusel, i tak mě však děsil svou příkrostí a jedouc podél něj jsem se bál, že mě spláchne jako vzedmutá vlna a spěchal jsem ještě zezadu popoháněn přízrakem číšníka-švestky. Dorazil jsem do vsi Bernardov, což mě již vyděsilo totálně. Prudce jsem zatočil doleva a nejbližší křižovatce doprava, abych zmátl své stále početnější pronásledovatele, což se náhodou zcela shodovalo s plánovanou trasou a dorazil jsem do nejsevernější výspy okresu – Záboří nad Labem, jediný bod, kde se tento posázavsko-pahorkatý okres dotýká polabské nížiny. Tam byly hned tři hospody, což mi přece jen poskytlo možnost jistého uklidnění a doplnění si svých zápisků o poznámky, které jsem pokládal za vycházející z reality.
Další část cesty tvořily obce, které mě svými názvy dále uklidňovaly, Svatou Kateřinu vystřídal Svatý Mikuláš a nakonec jsem tedy uvěřil, že svatí stojí při mně. Chvíli jsem tak ignoroval varovné signály, například to, že se tu všude točí bez zjevné příčiny Budvar, spokojil jsem se s vysvětlením, že tu asi nějaký zbloudilý dealer nějakou dobu hledal Kutnou Horu, Kolín nebo jakékoliv lukrativnější město, kde je přítomnost Budvaru přirozená.
Konečně jsem dorazil do osudové vsi Chotusice. Začalo se stmívat a já měl pocit, že je akorát tak čas zmapovat poslední hospodu, dát si jedno malé pivo a sjet do Čáslavi dokončit výzkum. Ví Bůh proč, ale v této malé zastrčené malé vísce se nacházely hned tři otevřené hospody a v každé byl někdo, koho můj výzkum zaujal nebo kdo si chtěl prostě povídat. Jindy by mě to bylo potěšilo, ale tady jsem cítil, že jsem na pokraji svých sil.
Chotusice – Vinárna Jump, poslední výspa příčetnosti na tomto výzkumu
Dal jsem si tedy pivo U Václava, a prosil patrona vlasti, aby nedal zahynouti především mně, případně, pokud zbyde čas, i budoucím. Dal jsem si pivo ve vinárně Jump a vyskočil ven tak, že jsem přepadl přes své kolo. A konečně jsem vešel do podniku, který se nazýval prostě „Nahoře“, kde jsem si dal taky pivo a poté polevil v ostražitosti a nedbaje předešlých zkušeností se nechal místními, nadšenými mou v tu chvíli již pěkně zaplněnou mapou okresu s četnými poznámkami, pozvat na panáka. A ještě jednu rundu! A do tý třetí nohy! A zapijem to pivem!
Vyšel jsem ven a vsednul na kolo zleva a okamžitě z něj zase plavmo sesednul zprava. Nasedl jsem znovu a v první zatáčce se z něj znovu suverénně sesul. Konečně se mi podařilo se rozjet a kopec k Čáslavi jsem sjížděl víceméně optimální rychlostí, která znemožňovala pád, a hlídal jsem si, aby se mi to příliš nerozjelo a nepřekvapila mě nějaká prudká zatáčka. Zářící Čáslav se rychle blížila a já se už už viděl ve vlaku na Prahu, zbytky rozumu v tu chvíli již nadobro opustily myšlenky na pokračování výzkumu ve městě. Nebylo pozdě, asi 6 večer, ale byla hluboká tma a počítám, že ve stavu, v jakém jsem byl, by mi už ani nikde nenalili.
Pak se mi to přece jenom trochu rozjelo, zbytky rozumu se kamsi vytratily a znovu se objevily přízraky z jiných světů. V jednom z nich jsem na poslední chvíli rozpoznal signalizaci železničního přejezdu, trochu jsem zazmatkoval, snažil se přibrzdit, kolo sjelo ze silnice, narazilo v rychlosti ze strany na kolej a vmžiku jsem letěl po hlavě přes řídítka přímo doprostřed kolejiště.
Dodnes jsem přesvědčen, že v tu chvíli vedle mě letěl i můj Strážný anděl, zachytil mě a pomohl zmírnit můj pád. Dopadl jsem bradou na pražec a bokem na kolej, kolo skončilo v příkopu, ale já jsem se jen zvednul, oprášil, posbíral své věci a dovedl kolo na nedaleké nádraží. Z hrozivého pádu jsem vyvázl takřka bez škrábnutí. Akorát na bradě mám dodnes malou jizvu a holé místečko znemožňující mi nechat si narůst plnohodnotný plnovous, které mi bude navždy připomínat mého Anděla strážného, jak zpívá Nohavica, když při mně stál.
Ve vlaku do Prahy jsem pak listoval svými zápisky a pozoroval svou mapu s uspokojením, protože jsem náhle věděl, že teď už ten výzkum určitě dokončím a že už k tomu bude stačit jediný poslední výlet, kdy obejdu zbytek čáslavských hospod, pár vesniček a ovšem, vyvrcholení celého výzkumu, magickou Kutnou Horu. Nakonec to tak i dopadlo, ovšem ten poslední výlet byl zároveň vyvrcholením všech těch nadpřirozených a šílených situací, které mě stále častěji a s větší intenzitou na mých výzkumech provázely…
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!