Zwei Leicht Saga aneb Stmívání nad Buštěhradem

Sousední Lidice se staly peklem na zemi v roce 1942, na Buštěhrad padla kletba o 70 let později. Nad Buštěhradem se stmívá a v krvavém soumraku je slyšet záhrobní šepot „Zwei leicht… Zwei leicht… Zwei leichte Biere bitte!!“. Upíři vylézají, temnota pohlcuje příběh krve, lásky a piva. Nad Buštěhradem se setmělo a nemělo se již nikdy rozednít.

Upíři existují. Není jich mnoho, lidská činnost je vytěsnila do hlubokých lesů a odlehlých hradů a zámků, ale existují. Snaží se žít odděleně od lidí, aby nebyli vyhubeni zcela, a člověka napadnou jen ve výjimečných případech. Ten, o němž je tento příběh, a jehož jméno se nesmí vyslovit, pochází z tajemných franckých lesů v severním Bavorsku, což je po Východních Karpatech druhá nejvýznamnější líheň upírů v Evropě.

V tak hustě osídlené zemi jako je Německo není možné se lidem zcela vyhnout a tak tamní upíři zahání chuť na lidskou krev silnými místními Vollbiery. Místní lidé se s nimi naučili žít a téměř v každé vesnici je kromě kostela odpuzujícího upíry, také pivovar, aby bylo vždy možné žíznivého upíra napojit, a tak jsou zde ztráty na životech lidí i domácích zvířat minimální.

Náš upír, jehož jméno se nesmí vyslovit, ale pro krátkost mu říkejme třeba G.K., takto žil vcelku klidným životem na Vollbierech až do té doby, než poznal lásku. To je u upírů strašně nebezpečná věc, protože upír vycítí krev milované osoby na stovky kilometrů daleko a neustále se v něm sváří cit s chutí své milé prokousnout hrdlo.

Jeho vyvolená, jejíž jméno se, aby se to nepletlo, také nesmí vyslovit, tu byla pouze na výletě, jinak pocházela z Čech. Jakmile jednou G.K. ucítil její krev, nezbavil se touhy po ní. Vydal se pěšky za ní a začaly problémy. Hned za hranicí upířího regionu totiž hustota pivovarů prudce klesá a v Čechách se sice vaří piva dost, ale je to pivo výrazně slabší.

Aby G.K. udržel chuť na lidskou krev na uzdě, objednával si ta lehká piva radši rovnou po dvou a jeho „Zwei leicht.. Zwei leichte Biere!“ se neslo soumrakem a nocí až do svítání. Ne vždy to ale stačilo. Stávalo se, že v hospodě došlo pivo a bylo zle. V jedné hospodě, kde hostinský prokousnutí hrdla a ztrátu tři čtvrtě litru krve přežil, si sice nyní pochvalují, jak se kvalita obsluhy zlepšila a že zajišťování dostatečných zásob piva včas funguje jako nikdy, obvykle to ale bohužel končilo masakrem.

Upíři, kteří se příliš oddají lidské krvi, jsou zpravidla lidmi brzy zlikvidování. To G.K. nechtěl a tak se usadil v jedné pražské hospodě na vrchu Žižkov, která se stala takovým jeho malým Světem piva, kam si nechal vozit piva z různých pivovarů, aby minimalizoval riziko výpadku dodávky piva. Jeho milá mu za pípou točila jedno pivo za druhým a vše chvíli vypadalo idylicky. Problém byl pouze v tom, že mu tam chodili lidi a vůně lidské krve v takové koncentraci ho nenechávala v klidu, i když měl pivo vždy po ruce.

Aby lidi jednou provždy odradil, rozjel promyšlenou akci se slevovými vouchery na internetu a následnou šikanou jejich držitelů. Těm, kteří zavolali, odmítal dělat rezervaci, ty, kteří přesto přišli, odmítal pustit dovnitř, ty, kteří přesto vešli, odmítal obsloužit a na ty, kteří si přesto pivo dali, ohánějíce se voucherem na neomezenou konzumaci piva, volal po třech půllitrech policii kvůli opilosti a agresivnímu chování.

S úžasem však sledoval, že Češi jsou ochotni pro slevu podstoupit naprosto cokoliv, a přestože se hrozná pověst podniku šířila webem, zájemců o návštěvu podniku neubývalo, naopak. Nakonec tedy G.K. došel k závěru, že vlastnit hospodu je neudržitelné a aby měl dost piva a klid zároveň, bude si muset zřídit pivovar.
Přemístil se tedy za tím účelem se svou milou do Buštěhradu, na nějž tímto dolehla kletba ze sousedních Lidic. Malé městečko nedokázalo ukojit upíří žízeň a postavit pivovar zkrátka nějaký ten měsíc trvá. Nejdříve se místním začaly ztrácet slepice. Potom to už byli psi a větší zvířata a nakonec se začali ztrácet i lidi.

G.K. s obrovským přemáháním odolával chuti zakousnout svou milou, pracoval na stavbě pivovaru do úmoru, ale věděl, že dlouho to nevydrží. V budoucí varně se vedle pivovarnického vybavení hromadily i vysáté mrtvoly zvířat a lidí a vůně sladu a chmele se mísila s pachem krve. Bojoval o čas a noc co noc se vedle své spící milé přemáhal, až byl nakonec pivovar hotov.

Bohužel zase jednou podcenil lidi, kteří ho i tady našli. Domníval se, že zájem o své pivo uspokojí tím, že ho bude dodávat do několika specializovaných hospod, kde se ztratí mezi řadou dalších značek, nevěděl však, že v Česku existuje komunita lidí, kteří si prostřednictvím pivních webů vyměňují informace o existujících pivovarech a pak se předhánějí v tom, kolik jich navštívili a informace o novém pivovaru je pro ně stejným lákadlem jako lidská krev pro upíra.

Některé lidi odradil předstíráním nepřítomnosti, některé tvrzením, že snad proboha hned vedle mají krásnou hospodu i s kulečníkem, tak ať si jdou tam, když mají na pivo takovou chuť. Ještě dotěrnějším návštěvníkům nakonec musel prodat nějaké své pivo v PET lahvi, aby se jich zbavil, ale u některých nepomáhalo nic – přišli, vyptávali se na budovu, vaření piva a dožadovali se dokonce přístupu do varny.

To nemohl G.K. připustit – odhalení buštěhradských masakrů by dozajista znamenalo jeho konec a tak tvrdošíjně opakoval, že varna pivovaru, jakož i receptura vaření piva je jeho soukromým vlastnictvím, k němuž nikdy nikdo nebude mít přístup. Přesto za ním chodili další a další lidi. Usoudil, že aby se jich konečně zbavil, bude muset zamezit tomu, aby se o jeho pivovaru mluvilo na internetu, kde každá nevinná zmínka znamenala stovky potenciálních návštěvníků.

Na weby, které se o jeho pivovaru zmiňovaly, tak začal chystat žaloby pro pomluvu, či zásah do soukromého vlastnictví, čímž konečně dosáhl toho, že se o jeho pivovaru přestalo mluvit a příliv návštěvníků ustal. Buštěhrad, podobně jako sousední Lidice, byl vymazán z pivní mapy. G.K. měl mít konečně klid, ale prožité nervové vypětí se na něm podepsalo a on v roztržitosti zkazil várku piva, kterou musel vylít. Onoho osudného dne tak podlehl oné strašné chuti na krev své milé a láska až za hrob se přesunula přesně tam.

Zlomený G.K. zmizel z Buštěhradu, začal si vařit pivo neznámo kde a od té doby o něm není slyšet. Zde by mohl příběh končit, nebýt toho, že jeho pivo se dosud tu a tam někde objevuje, nejčastěji na stáncích různých jarmarků, a je obestřeno tajemstvím. Pivovar Buštěhrad na webu neexistuje, ale na jarmarcích stánkaři na otázku odkud je ono neznámé pivo s názvem „Staročeský pivovar“ odpovídají, že z Buštěhradu. U znalců piva to vyvolává zděšení a tak rychle dodávají, že to změnilo majitele. V Buštěhradu je však pivovar opuštěný a místní již řadu měsíců neviděli ani dřívějšího, ani jakéhokoliv jiného majitele, že by nakládal či vykládal sudy a dušují se, že zde se rozhodně žádné pivo nevaří.

Vymýšlí si snad stánkaři na příkaz G.K., aby odvedli pozornost od jeho skutečného působiště, kde tráví o samotě zbytek svých dní? Nebo se buštěhradští snaží vytěsnit prožité peklo z mysli a existenci pivovaru si nepřipouští? Ono tajemné pivo se každopádně dosud někde vaří. Ať už je to na tomto světě nebo v záhrobí, upíří pivní kletba rozhodně není mrtvá a může se kdykoliv znovu objevit v plné síle.

Zajímá Vás kde? Sledujte aktualizace pivní mapy na Pivídkách. Každý nový záznam o pivovaru může být pro Vás ten osudový, pokud se do něj vypravíte, za soumraku ulice potemní, pivo nebude po ruce, a to poslední, co ještě uslyšíte, než temnota pohltí úplně vše, bude záhrobní šepot „Zwei leicht…“

Poznámka redakce: Vzhledem k některým nedorozuměním, které se na našem facebookovém profilu objevily po uveřejnění minulého článku, upozorňujeme, že tento článek je mystifikací, hlavní dějová linie je smyšlená a upíři neexistují. Na druhou stranu ani redakce Pivídek fakty zcela neopovrhuje a pokud někdo ze čtenářů příběh, jímž je inspirován, zná více než my, budeme rádi, když se s námi o své zážitky a informace podělí. Jak jste si jistě všimli, pivovar Buštěhrad jsme odstranili z mapy, ale to pivo se na jarmarcích skutečně objevuje, to jsme zjistili osobně, stejně jako jsme osobně ověřili přímo na místě, že v Buštěhradu se nevaří. Kde tedy toto pivo vzniká, je pro nás dosud skutečnou záhadou.