Zpověď Petra K.: Radler mi málem zničil život!

Radler: Zpočátku zábava...

Mnoho mladých lidí stále považuje pití radleru pouze za jakousi neškodnou kratochvíli. Odborníci však upozorňují na to, že radler jako „startovní čára“ může teenagery stáhnout do mnohem nebezpečnější spirály. A že to není případ pouze těch mladších, jejichž problémy by se daly omluvit nezkušeností, dokumentuje následující příběh.

Petr K. až do svých pětadvaceti nepil vůbec. „Rodičové si doma občas dávali nealkoholické pivo a i já jsem si ho sem tam koupil, i když jsem si vždycky na Nový rok sliboval, že s tím skončím. Ale dál jsem nikdy nešel.“ Petr byl vždy společenský tip - proto překvapí fakt, že s radlerem se poprvé setkal právě až po vystudování vysoké školy. „Sešli jsme se, stará parta kamarádů ze sídliště a někdo dal kolovat radler. Loknul jsem si. Musím přiznat, že mi to nijak zvlášť nechutnalo a ani účinky nebyly nijak valné.“ Přesto to však zkoušel dál. „Podruhé už jsem si dal celý jeden sám. Přišlo mi to celkem normální, pili všichni a vypadalo to neškodně.“ Opakuje Petr názor, který odborníci slýchávají často. A i pokračování příběhu je bohužel typické. „Zpočátku to bylo super. Začal jsem pít radler pravidelně, jeden, dva, nejčastěji v partě, ale občas i doma. Přítelkyni to moc nevadilo, občas si lokla se mnou. Byl jsem vyrovnanější a myslel jsem si, že i šťastnější.“ Pak se ale objevily první problémy.

Smyčka závislosti

Začal jsem mít na radler chuť pravidelně. První myšlenka po probuzení patřila tomu, až ho otevřu. V práci se to pomalu nedalo vydržet. Několikrát jsem přišel po dvou, třech radlerech a během dne jsem si musel odskočit na další. Nikomu to zatím nebylo podezřelé, dokázal jsem se ovládat.“ Jeho nejbližší ale změnu zaznamenali. „Přítelkyně mi začala vytýkat, že jsem podrážděný. Říkala mi, ať to svinstvo nepiju, ale já na ní kvůli tomu byl ještě horší,“ dodává smutně Petr. Brzy se dostal do další fáze svých problémů. „Jeden kamarád, od kterého jsem si radlery kupoval, mi jednou nabídl pivo. Dal jsem si a byl to neskutečný pocit. Od té doby jsem to prokládal obojí, ale pivo nakonec zákonitě získalo převahu. Pak už se z toho rozjetého vlaku nedalo vystoupit,“ dodává a ještě po letech ukrývá hlavu do dlaní.

Sestup níž

S pivem se začaly vršit další problémy: „V práci jsem na něj nepřestával myslet. Začal jsem dělat chyby, ale bylo mi to jedno. Stejně jako to, že mě přeložili z mého projektu zase zpět do účtárny. Hlavně, že jsem měl pořád přísun peněz na další půllitr, to bylo jediné, co mě zajímalo.“ V práci si změny v Petrově chování všimli, ale stále se mu dařilo maskovat skutečný důvod. To jeho tehdejší přítelkyně se tak snadno oklamat nedala. „Několikrát u mě našla pivo a musel jsem jí slíbit, že s tím skončím...samozřejmě jsem to nikdy nemyslel vážně. Stejně mi vždycky odpustila.“ Petr se také dostával hlouběji do pivního podsvětí. „Ze začátku jsem měl docela dost peněz. Tak jsem se dostal i k exkluzivnějšímu zboží. Hlavně v Praze a Středních Čechách je dost dealerů – Dvě kočky, Bansethi, Hostivar, Hubertus...“ uvádí Petr některé názvy gangů, které znějí skoro poeticky. „Dostat se k nim není žádný problém. Na internetu je spousta informací a specializovaných webů – pivovary info, pivní info, pivídky,“ zmiňuje Petr nechvalně známé pololegální stránky, které se úřady pokouší marně zrušit.

„Byl jsem rád, že jsem přežil“

Návštěvy výše zmiňovaných podniků, kterými nyní Petr vyplňoval každou volnou chvíli, však nebyly bez rizika. „U luxusnějšího zboží nikdy nevíte, co dostanete, to začal být problém. Jednou jsem takhle od Medvídků dostal strašně silný materiál. Když jsem se dopotácel domů, upadl jsem do bezvědomí,“ vzpomíná Petr na první opravdu nebezpečný zážitek. „Když jsem se probudil, měl jsem sucho v ústech a hlava mi třeštila. Přítelkyně se mnou lomcovala a zoufale do mě mlátila. Tehdy mi asi zachránila život, ale už to nemohla dál vydržet a odešla ode mě,“ Petrovi při vzpomínání stále častěji vlhnou oči.

„Problémy v práci se začaly taky stupňovat. Došly mi úspory, ale už jsem si tak zvyknul na speciální zboží, že jsem se ho nemohl vzdát. A tak jsem jednou střelil firemní kalkulačku, abych měl na jedno silný péčko od Fleků,“ říká Petr a nevědomky zklouzává zpět do žargonu pivního světa. Kolegové si postupně začaly všímat úbytku kancelářského vybavení a spojili si ho s Petrem, na němž se začala závislost podepisovat i fyzicky. „Začal jsem vypadat jako typický pivař. Při své výšce 185 cm jsem přibral až na sto kilo a začalo mi růst břicho. Ve tvářích jsem měl nepřirozenou červeň. Kolegové si toho samozřejmě všimli a začali si dávat pozor. Jednou mě šéf přistihl, jak si strkám do kapsy sponky. To byl konec. Naštěstí – nebo nakonec spíš bohužel - na mě byl hodný a tak jsem dostal tříměsíční odstupné.“ Petr v té chvíli ztráty zaměstnání nelitoval a protože měl dostatek peněz a volného času, roztočila se spirála naplno.

Pokles na dno

„Neměl jsem co dělat a peněz bylo dost, tak jsem začal experimentovat. Černý, polotmavý, různý speciály, i kávový a kopřivový,“ vyjmenovává Petr téměř učebnicovou spirálu závislosti. „Nakonec jsem skončil na Rauchbieru, domácím z Horních Franků. Ani nevím, jak jsem se k tomu dostal, ale měl jsem jednoho známého, který mi to vozil. Samozřejmě to bylo hrozně drahé a peníze z odstupného brzy došly. Žil jsem ze dne na den a začal se neuvěřitelně zadlužovat.“

Paradoxně právě dluhy ale Petrovi nakonec zachránily život. Když u něj jednou na sklonku léta vylomil exekutor dveře, našel Petra na zemi v bezvědomí obklopeného prázdnými pětilitrovými soudky od Rauchbieru. I přes rychlý převoz na záchytku měl namále. Nakonec se dostal na odvykací kůru k Mudr. Skalákovi. „Panu doktoru vděčím za mnohé, ale byl to s ním očistec. Aby vás zbavili závislosti, používají poměrně drastickou metodu. Místo piva dostáváte speciální náhražku, dneska nejčastěji Argus nebo Deep. Vypadá to jako pivo a závislý člověk prostě neodolá. Ale místo povzbuzujících účinků se dostaví křeče a bolesti a udělá se vám hrozně špatně. Po pár dnech to vyléčí každého.“ Sílu Petrovy závislosti dokumentuje tak už to, že na klinice strávil tři týdny.

Obrat k lepšímu

Přestože nyní, téměř rok po své zkušenosti, už je sedmadvacetiletý Petr zpět v práci a s novou přítelkyní plánují stěhování do domku za Prahou, stopy závislosti z jeho života již asi nevymizí. „Nakonec jsem přešel na nealkoholické pivo. Dám jich tak deset denně. Pan doktor vždycky říkal, že závislosti se už nikdy úplně nezbavíte, sám si taky jedno občas dá, tak se nebojím.“ Směje se teď již Petr a nalévá si do sklenice nealkoholický Birell, který má předepsaný na recept. Vzápětí ale opět zvážní: „Nebýt radleru, nikdy bych do toho nespadl. Přestože vypadá neškodně, je to vstupní brána k mnohem horším věcem. Byl bych rád, kdyby si tohle všichni uvědomili.“