Výlet druhý – Střed (Zbraslavice a okolí, 25.-27. září 2010)
Dochované zbytky mapy okresu Kutná Hora s vyznačením zkoumaného území
Na druhý terénní výzkum jsem vyrazil posílen dobrým pocitem ze zvládnutého prvního, po němž jsem začal věřit, že plán navštívit všechny hospody v okrese Kutná Hora je realistický a zvládnutelný. Po minulém výzkumu, který poznamenala nezkušenost a nedomyšlená příprava, jsem už tentokrát ve vlaku pozoroval ubíhající středočeskou krajinu s pocitem ostříleného borce, kterého jen tak něco nepřekvapí.
Vystoupil jsem v Kutné Hoře a projel pouze po okraji kolem Kostnice a kostela Nanebevstoupení Panny Marie, zabočil doleva a vydal se směrem na jih. Cílem pro tuto chvíli nebylo okresní město, nýbrž střední část okresu, oblast bez velkých (nebo jakýchkoliv jiných) měst. I tak na mě ale stihla Kutná Hora zapůsobit a již toto letmé přičichnutí dávalo tušit, že tady mě čeká něco velkého.
Za ošklivým průmyslovým Pernštejncem bez hospod na jižním předměstí již opět začínala idylická venkovská krajina, kterou jsem očekával. Začal jsem zúročovat minule nabyté zkušenosti a tak jsem postupoval rychle a efektivně. Tušil jsem, že v Křeseticích a Úmoníně v dosud dopoledních hodinách otevřenou hospodu sotva najdu a také jsem ji nenašel. Poznával jsem, kterých místních má smysl se ptát po nedávné historii pivních značek v místních hospodách a tak jsem se také rychle doptal.
V Malešově jsem dostal hlad, a tak se záhy objevila restaurace „Restaurace“, která rychle ukojila hlad, žízeň i touhu po vědění. A i nadále šlo všechno nečekaně hladce, Chlístovice, Onomyšl, Nepoměřice… Odškrtával jsem si obec za obcí a začal uvažovat, že ten okres vlastně až tak velký není a že bych za ten víkend mohl objet skoro všechno.
A právě v Nepoměřicích, když jsem vesele naskakoval na kolo ladným pohybem plavmo, jsem zadní nohou švihl trochu více a prudkým pohybem si roztrhl kalhoty v rozkroku takřka vejpůl. Poučen z předešlého výletu jsem tentokrát přibalil věci, co mi minule chyběly, například náhradní duši a naopak se rozhodl s sebou zbytečně netahat věci, co jsem minule nepoužil, například náhradní kalhoty. Ono se to zdá jako úsměvná maličkost, při chůzi se dá skrýt leccos, ale na kole je to o poznání horší.
Během přesunů ve zbytku tohoto výletu jsem tak vynalezl zcela nový styl jízdy na kole, při němž jsou stehna neustále u sebe, tudíž chodidla a šlapky prakticky nepřijdou do styku a k vsedávání a sesedání je zapotřebí zručnosti tanečnic u tyče. Tento defekt mě tedy poněkud přibrzdil v rozletu, nicméně své plány jsem rozhodně nemínil měnit a kryt ubrusem jsem provedl výzkum v nepoměřické hospodě u hřiště a ihned na to změnil plány, protože jsem se dozvěděl, že jsem dopoledne minul hospodu Lázně Roztěž.
Přelomová hospoda Lázně Roztěž – první s roztrženými kalhotami, poslední před příchodem deště, vše doprovázeno neobyčejně zajímavým výkladem číšníka o cenové politice jednotlivých pivovarů
Seriózní výzkum je seriózní výzkum, vrátil jsem se tedy, pak se vrátil tam, odkud jsem se vracel prve, a aby se z děje nestal pouze jednotvárný popis mého bloudění, tak začalo pršet. Bohužel nepřestalo po zbytek víkendu. Navíc jsem se v tuto chvíli pohyboval v samém středu okresu, velmi řídce osídlené oblasti, která mě nutila ke komplikovaným zajížďkám do odlehlých samot, v nichž si nějaký šílenec bůhvíproč usmyslel točit pivo. Do Zbraslavic, kde jsem se chystal přečkat noc, jsem tedy dorazil za tmy ve značně zuboženém stavu, v němž jsem setrval i následující dny.
Bohužel jsem tím pádem nemohl dostatečně ocenit výkladní skříň pohostinství v širém okolí, zbraslavický Hotel Svatý Hubert, ke štěstí mi v tu chvíli stačilo sníst nejlevnější část jídelního lístku, i když jsem se nakonec rozhodl počkat, až mi přinesou i jídlo. Nakonec mě tento den potkalo nečekané štěstí, protože vyhlédnutý kemp byl v pozdní večerní hodinu jednak vůbec otevřený a jednak zuboženému poutníkovi poskytl suchou chatičku za cenu přespání pod stanem. Ulehl jsem a upadl do zaslouženého bezvědomí.
Ráno mě probudilo bubnování silného deště o střechu. Udělal jsem to nejrozumnější, co jsem mohl – spal jsem dál. Dopoledne mě probudila malá potřeba. Udělal jsem to nejrozumnější, co jsem mohl – vystrčil jsem na déšť to nejnutnější, ulevil si a spal jsem dál. Před polednem mě probudila touha po poznání. Udělal jsem pěknou kravinu – podlehl jsem jí a vydal se do lijáku dělat výzkum.
Atmosféra sobotního výzkumu – déšť, zima, mokro, prázdno, venkov, periferie. Vše symbolizuje Bar U vidláka ve vesnici Vidlák.
Ten den jsem poznal leccos a žádný jiný den mých výzkumů se mi místní lidé neotevřeli tak jako tento. Postupně jsem vylepšoval působivost svých vstupů do hospod a umělecký dojem jsem brzy vybrousil k naprosté dokonalosti. Vypadalo to asi takto:
Sousedé v hospodě ospale klábosí a usrkávají pivo, venku je hnusně a nic jiného se ani dělat nedá. Vypadá to, že nudu dnešního dne nemůže zahnat vůbec nic. Když tu náhle se otevřou dveře a z lijáku vstoupí dovnitř promočená a otrhaná neznámá postava. Chvíli se plaše rozhlíží, dechem a třením si zahřívá prokřehlé prsty, pozdraví a sedne si poblíž nejrušnějšího stolu. Všichni ji zvědavě pozorují. Postava si sundává bundu, vytahuje z ní různé navlhlé mapy a sešity se zápiskama a objednává si pivo.
Zdůrazňuji, že objednat si pivo je v této fázi naprosto klíčová věc. I kdybyste všechno ostatní udělali perfektně, pokud si neobjednáte pivo a začnete dělat výzkum, místní vám poskytnou pouze odměřené krátké odpovědi a zeptají se „a z kterýho ty seš pivovaru?“ Bez piva vám nikdo neuvěří, že nejste dealer některého z velkých pivovarů. Jak jsme se dozvěděli již minule, dealeři velkých pivovarů totiž byli všude, a lidé se je naučili poznávat přesně podle tohoto – přijdou do hospody, nic si neobjednají a začnou se na něco ptát.
Postava tedy má před sebou pivo a něco si poznamenává do svých papírů. Když jde obsluha kolem, zeptá se: „Vy tady točíte toho … (doplní název piva, které upíjí)? Nebo ještě něco jinýho?“ Obsluha řekne, co je aktuálně na čepu. „A v minulosti jste točili i něco jinýho?“ Obsluha v tuto chvíli může zareagovat různě, někdy ví, někdy neví, někdy se už v této fázi zapojí i někdo z hostů, vždy však rychle přijde podezřívavá otázka, proč to postavu zajímá. V tu chvíli postava co nejskromněji, ale zároveň tak, aby to všichni slyšeli, povídá: „Víte, já dělám takovej… výzkum do školy… o pivních značkách na Kutnohorsku“ a lehce rozpačitě ukáže na počmáranou mapu okresu a své zápisky.
Zde rozhoduje každý detail. Řeknete „vědecký výzkum“ nebo „diplomovou práci“ a už budete vypadat namyšleně. Zatváříte se, že tudíž máte zdejší region v malíku a je všechno špatně. Když to ale sehrajete dobře a s patřičnou pokorou, spolehlivě si získáte pozornost všech. Postava tedy krátce vysvětlí, že ji zajímá, jak se změnila nabídka pivních značek v regionu, poté co byl kutnohorský pivovar uzavřen.
Hospoda doslova na konci světa. Do Zdeslavic vede jediná silnička a náves tvoří pouze její smyčka, hospoda, kaplička a dvorek s paní sdělující, že dnes je zavřeno
A od té chvíle je hospoda vaše a už se nemusíte na nic vyptávat, téma uzavření kutnohorského pivovaru se chytne vždy zcela spolehlivě. „Helej se, mladej, ale to tam určitě nemáš v tom svym výzkumu, že…“ „Pocem s tou mapou, já ti ukážu, kde maj dobrý pivo.“ Postava je během chvilky přizvána ke stolu, kde se odehrává hlavní zábava a naslouchá vyprávění, pak ukazuje do mapy „byl jsem tady, tady a tady a dneska se ještě chystám semhle a potom…“ A v těchto chvílích se toho dozvíte nejvíc, místní jsou fascinováni tím, že jsou součástí výzkumu, a že nešťastný osud jejich Dáči přece jen není všem lhostejný. „Vidíš, Franto, tady Pražáka to zajímá.“
Rozvine se tedy čilá debata o pivovarech a pivních značkách. Základem úspěchu je neudělat nic, co by vypadalo jako povýšenost. I když byste toho v tu chvíli věděli o místních pivech víc, než všichni u stolu dohromady, i kdyby vršili nesmysly, nezkoušejte je poučovat a nechte je vyprávět. Pouze nenápadně usměrňujte směr rozhovoru a poslouchejte a dělejte blbýho. „Taky jsem si všim, že se tu hodně točí ten Rebel,“ řeknete třeba. „No jó, ale ten je až z Hlinska, tos nevěděl, že jo?“ „Počkej, Pepo, ten je přece z Brodu, z Hlinska je Ferdinand.“ Střezte se to začít uvádět na pravou míru, stačí říct „no vídíte, sám jsem v tom neměl jasno.“
A pak se nadává na nadnárodní společnosti, na radní, že jim to prodali, v ideálním případě se společnost i trochu pohádá a to už je lepší si nic nezapisovat, pouze se musíte snažit vnímat a vstřebávat atmosféru, protože v tuto chvíli vás místní pozvali do svého světa, odhalují svůj vztah k regionu, k pivu a k celému svému životu.
„400 let vařil a ty kurvy z Heinekenu ho zavřou. A takhle to skoupěj a zavřou všechno.“ „A nikdo ani neví, co se děje, protože dneska už nikdo nevyjede do terénu jako tady mladej.“ „A ty to chceš fakt vobjet všechno v celym okrese? Vidíte ho, chlapi? Ten jedinej bude vědět, co ty pivovary dělaj, vy tu akorát sedíte a tlacháte.“
Toto je vhodný okamžik k odchodu. Vychutnávat si glorifikaci své osoby je samozřejmě příjemné, ale tato se nečekaně rychle a snadno může zcela obrátit. „Heleď, ty si asi myslíš, že my sme tady úplný blbci, co? Že si tady vobjedeš hospody a budeš vědět všechno. Tak to zas bacha mladej, ty tady nežiješ, a nějakej študovanej Pražák nám tady nebude cpát ňáký svý kecy, jasný?“ Se vznětlivostí místních je třeba počítat a fakt, že jste z Prahy a studujete vysokou školu, je dobré sdělovat velmi ohleduplně, na zaostalém českém venkově (tedy kdekoliv mimo Prahu) jsou na to bůhvíproč alergičtí.
Takto obohacující návštěva hospody se vám samozřejmě nepovede desetkrát za den, ale když to vyjde, je to opravdu zážitek, při němž máte pocit, že se dotýkáte něčeho hlubokého. Ten deštivý den se mi to dařilo nejlépe – Krčma ve mlejně v Paběnicích a hospoda U České koruny ve Zbraslavicích mají slíbeno, že jim výslednou diplomovou práci přivezu osobně ukázat, a vím o vás, přátelé, chystám se znovu za vámi.
Krčma ve mlejně v Paběnicích – na pomezí mezi hospodou a soukromým podnikem, když se ale jednou dostanete dovnitř, ocitnete se mezi neuvěřitelně sympatickými, milými a sdílnými lidmi
Tento den byl zároveň jedním z fyzicky nejnáročnějších, kvůli počasí jsem nechal kolo v chatce a plánovanou trasu obcházel pěšky. A tak se nějak stalo, že když jsem se zvedl z další příjemné Petrovické hospůdky, zjistil jsem, že nemohu chodit. To mě nepříjemně zaskočilo, protože na ubytovnu mi v tu chvíli zbývalo nějakých 10 kilometrů a začalo se stmívat. Kolébavým krokem nadrženého kačera jsem ušel asi dva kilometry a začal se pomalu smiřovat se spánkem ve škarpě. Více než hodinu jsem nepotkal auto a rozhodně jsem nevypadal jako stopař, kterého by bylo moudré si dobrovolně brát do auta.
Za svou záchranu dodnes vděčím marihuaně. Když jsem již v naprosté tmě zaslechl auto jedoucí v mém směru, začal jsem mávat svítícím mobilem, auto projelo kolem a já jen rezignovaně zaklel. Pak však kvílivě zabrzdilo a dveře řidiče i spolujezdce se otevřely. Dobelhal jsem se k nim, jak nejrychleji jsem mohl elegantními přískoky chromé laně, nasedl a ponořil se do mlhy. Mladík za volantem típl jointa, zeptal se mě, co tady ty vole dělám. Já mu řekl, že výzkum a jestli by mě nevzal do Zbraslavic. Řekl, že jasně vole, a rozjel se tak rychle, že jsem se ho zeptal, jestli by mu nevadilo si zavřít dveře, že na mě trochu táhne. Řekl, že jasně vole a co prej že budu počítat, přibuchl dveře, vzpomněl si na volant, a v poslední chvíli říznul pravotočivou zatáčku v protisměru, zatímco já jsem s hlavou zabořenou v jeho rameni vysvětloval, že nejde ani tak a statistický výzkum, jako spíš o terénní šetření mapující změny v rozmístění jednotlivých pivních značek v regionu. Řekl, že hustý vole, a zapálil si dalšího jointa. Další zatáčka byla levotočivá, a tak teď pro změnu on s hlavou zabořenou v mém rameni vysvětloval, že mu pivo moc nechutná, on že prý radši hulí. „Aha,“ řekl jsem a on řekl, že hustý vole.
Normálně bych se asi při takovéto jízdě bál, ale ten den jsem prostě jen věřil osudu, že když už mi seslal řidiče v takovém stavu, že byl ochoten mě vzít, tak že zařídí, že mě zvládne i dovézt. To se skutečně podařilo a ve Zbraslavicích vjel omylem na koleje kousek od již zmiňované hospody U České koruny, kde jsem chtěl zakončit den. Pomohl jsem svému dobrodinci se vrátit zpět na silnici a vyrazil do hospody.
A byl to jeden z těch výzkumů, na které nezapomenu. Dostal jsem za úkol podívat se na film Městečko od Krause, který se odehrává ve Zbraslavicích, jen tak prý pochopím atmosféru v obci po sametové revoluci a skrz to jsme začali řešit, jak to vůbec je s tím kapitalismem, že něco vykvete a něco zanikne, že v hotelu Svatý Hubert bejval dřív bordel a že je to škoda, že ten hotel je moc echtovní, a pak zas, že tamten tomu vůbec nerozumí, že díky tomu hotelu sem aspoň někdo jezdí, ať ho neposlouchám, že není místní, a že mám naštěstí objektivní a kritickou mysl, abych poznal, že tamten je hovado a on že má pravdu, a ať pozvu na panáka tady Andreu, protože ta sice nemá objektivní a kritickou mysl, ale zas má svátek, a tak jsem si s ní dal becherovku a povídal jí něco o globalizačních trendech i tendrech, jak se mi jazyk motal, a pak zas kolik že bych tipoval tady tomu chlápkovi, tak jsem řekl pětačtyřicet, protože vypadal na pětačtyřicet, a oni řekli, že je mu pětašedesát a že je to policajt v penzi a ať ho moc neprudim, že se snadno naštve a pak by mi rozbil hubu, zatímco on se zrovna naštvával proto, že pivovar Dačický přežil i třicetiletou válku, a teď si z něj klidně Heineken odváží veškerý vybavení, a že lidi jsou zkažený, že to můžou dopustit, a já povídal, že zatím mi to tak vychází, že lidi tu přesedlávaj z Dačickýho na Kácov, a nemyslete si, že geografie není zajímavá, doma to hodím do map a z těch bude všechno krásně vidět, a kreslil jsem na tácky různé mapy mikroregionů podle převládající značky piva a že Zbraslavice jsou vlastně takový střed toho všeho a tím pádem by měly být okresním městem, respektive okresní vesnicí… No a pak se děla ještě spousta dalších věcí a já se do tábora potácel natolik plný dojmů, že ani nevím, jak jsem se tam dostal.
Zbraslavice, U České koruny – uprostřed noci patřím na hospodu, zmámen dlouhou a plodnou diskusí s místními o pivu, Zbraslavicích, smyslu mého výzkumu, potažmo života vůbec
Druhý den ráno znovu vydatně pršelo a já se rozhodl jet domů, jednak jsem už neměl vůbec nic suchého a neroztrhaného na sebe a jednak jsem si popravdě po včerejšku nedovedl dost dobře představit další den strávený pitím piva. Dorazil jsem tedy k nádraží 10 minut před příjezdem vlaku a zjistil, že jsem si v chatě nechal klíče. Cesta ze zbraslavického nádraží do kempu a zpět spurtem trvá přesně jedenáct minut a tak jsem měl dvě hodiny na to, abych si prohlédl čekárnu nádraží.
Je tam velice milá výpravčí, která, když mě viděla, mi uvařila čaj ve velikém usměvavém hrníčku, díky čemuž jsem rozmrzl natolik, že jsem si byl schopen zapsat dojmy z výletu, čímž jsem vyplnil čas do příjezdu vlaku. Zpětně je to nyní velmi zajímavé čtení – zatímco ve vzpomínkách mám hlavně krásné zážitky s místními a pronikání do atmosféry regionu, v zápiscích surových prvních dojmů se píše o katastrofálním výletu, kde se nepovedlo snad nic a zkazilo se, co se mohlo, co všechno mi navlhlo a končí sdělením, že „smůla mě pronásledovala tak, že předpokládám, že horší už to být nemůže. Uvidíme.“
Znovu si tak ověřuji milosrdnost své paměti, díky níž i na tento výlet vzpomínám v teple a suchu jako na nesmírně zajímavý a inspirující. A možná je to i tím, že zpětně vím, že všechny ty zážitky zase nejsou až tak bláznivé ve srovnání s tím, co teprve přijde v dalších výletech.
Usměvavý hrníček čaje od usměvavé zbraslavické výpravčí pro zmoženého poutníka s přimrzlým úsměvem, kterému právě ujel vlak
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!