Zapadlí alkoholici

1

Sníh se zvolna snášel na kopce kolem vesnice a za okny se postupně začalo stmívat. Uvnitř hospody bylo nezvyklé ticho. Hostinský Formánek dovalil ze sklepa soudek, zkušeně jej narazil a smutně se podíval po lokále. „Tenhle je předposlední, pánové.“

Nemusel to říkat, protože kolemsedící pantátové měli dobře spočítáno, že mají na dně svých sklenic zvětralé zbytky ze dna šestého sudu od chvíle před téměř dvěma měsíci, kdy pivovarští valaši s pravidelnou várkou osmi sudů projeli naposledy. Proto pouze smutně pokývali hlavami a dál zamyšleně hleděli do závějí za okny.

„Přijde mi, že už tolik nesněží,“ ozval se konečně rychtář Heřman, „zítra to zkusíme znovu. Támhle na západě se to trhá, vidíte? Zítra to určitě půjde.“ Kolikrát už tohle slyšeli? Kolikrát doufali jen, aby krátkou naději vystřídalo zklamání?

„Zatracená zima,“ praštil do stolu čeledín Jirotka a dopil zbytek své sklenice, „tolik sněhu namouduši nepamatuju. Mělo by se s tím něco udělat! Sněží a nepřestane, Slunce jsem neviděl snad od Novýho roku!“
„To nebylo Slunce, to sme ti svítili petrolejkou do zorniček, jestli seš živej, ty vožralo. Ležels pod stodolou celej zavátej a napůl tuhej,“ křikl z druhého kouta místnosti postarší učitel Fojtík.

„Ba, ba,“ zamyslil se Jirotka, „neměl jsem ten rum pít po žejdlících, neměl… Neměl… Stačilo by ze sklenek, je to tak… Býval by nám zbyl i na teď, když nemáme co na zahřátí. Nemáme… Nemáme…“

Hostinský roznesl napěněné půllitry, pánové si připili a chutnalo jim. Atmosféra se konečně uvolnila a trochu se rozproudila zábava. Když si však čeledín Jirotka objednával osmý půllitr, hostinský Formánek jej zarazil.

„Tak pomalu Karle, brzdi, pamatuj, že tohle je předposlední!.“
„Ba, ba,“ neprotestoval Jirotka, „předposlední… Předposlední.“

2
Slunce svítilo a lopaty se v jeho záři jen blýskaly. Nikdo z vesnice nezahálel. I malá robátka se snažila pomáhat tatínkům s odhazováním sněhu z příjezdové cesty, i když se jim přirozeně spíše pletla pod nohy.

„Nepřekážejte tu haranti, sakra, ať jsme s tím do večera hotovi! Takovýhle počasí už dlouho nebylo,“ hulákal co chvíli rychtář Heřman. Byla to pravda. Bylo lehce nad nulou, bezvětří a jasno, a tak jim šla práce rychle od ruky. Když se kolem polední posilňovali krajáčem a mlékem z bandasky, mohli spokojeně konstatovat, že cesta je už z více než poloviny protažená. Brali to vážně, žádné klábosení u poloprázdných štěňat piva a vyprošťování se ranní kocoviny, žádné podřimování potácejících se mátoh zapřených o lopatu, jak to bylo běžné ještě před pár týdny, věděli, že dnes to prostě stihnout musí. Všichni věděli, co je v sázce a nikdo si ani nedovolil polevit v úsilí.

A tak se stalo, že se soumrakem se před nimi rozestoupila rokle, prokopali se ven z lesa a napojili se na širokou udržovanou polní cestu vedoucí podél železnice. Přestože se již začalo stmívat, jasně v dáli rozpoznávali kontury okresního města – světýlka měšťanských domů, mohutnou věž kostela a, ano, štíhlý pivovarský komín, ze kterého se vesele kouřilo.

„Tak jsme to zvládli,“ šťastně pravil starosta Hauptmann, podsaditý muž, který ale vždy dokázal v těžkých chvílích přiložit ruku k dílu, „hned jdu zatelegrafovat do pivovaru, ať ráno pošlou valachy a naloží na vůz, co uvezou.“ K vísce se vraceli zcela unavení, ale šťastní, nebe bylo stále jasné a věděli, že do rána už určitě nenapadne tolik sněhu, aby povoz neprojel. V hospodě si připili na oslavu dnešního dne, ale neměli sílu na delší popíjení a brzy se rozešli ke svým rodinám těšíce se na zítřejší várku čerstvého piva.

3
Nad ránem se údolím rozlehlo mocné zadunění. Místní to probudilo, obávali se, jestli to není bouřka, ale hvězdnaté nebe bylo stále jasné a tak tomu nepřikládali význam a spali dál. Dopoledne už celá vesnice stála na návsi v netrpělivém očekávání pivovarského povozu. Z pivovaru potvrdili objednávku a slíbili doručení na desátou dopolední. Vesničané se tak mohli těšit, že k obědu již ochutnají čerstvé pivo z nové várky, protože ta poslední popravdě nebyla z nejlepších a po dvou měsících navíc pivo začalo lehce zatouchat.

Pokud se nová várka povedla, mohli by s klidem poslední plný sud vylít, protože věděli, že s osmi novými sudy bezpečně vydrží do jara. Kolem půl jedenácté se však dychtivost začala měnit v nervozitu a předtuchu něčeho neblahého, která sílila. Když ani v jedenáct nebylo po pivovarském povoze ani památky, přestože cesta byla zcela sjízdná, začali se sousedé nahlas dohadovat, co se asi mohlo stát.

„Mělo by se s tím něco udělat,“ začal se vztekat výminkář Běhounek, „ta chamraď pivovarská! My se s tou cestou celej den sereme a pánové z pivováru si nedorazej!“ Kolemstojící souhlasně mručeli, byla to pravda. Tak příhodné podmínky pro přivezení piva nebyly už kolik týdnů, a nikdo už nebyl zvědavý na výmluvy z pivovaru, že se povoz převrhl, že valaši neprojeli a podobně. „Jsou to kecy,“ rozkřikl se čeledín Jirotka a začal šermovat rukama směrem k příjezdové cestě, „cestu jak do Vídně tu dneska máme, v Praze by nám mohli závidět a voni se na nás vykašlou!“ A jeho tvář, která nikdy nevydržela dlouho vzrušená, postupně přešla do prázdného apatického pohledu. „Ba, ba. Vykašlou… Vykašlou,“ dodal.

„Počkejte, pánové,“ ozval se starosta Hauptmann, „včera mi to slíbili, třeba se opravdu něco stalo, pojďme se podívat ke dráze.“ A tak šli. A pak, asi kilometr před ústím rokle do otevřené krajiny to spatřili. Teplé počasí, které si včera tak pochvalovali, způsobilo, že mokrý sníh ztěžkl a na kopci uvolnil lavinu, která cestu zcela zahradila.

Pivovarští valaši zabírali ze všech sil, ozývalo se mocné řehtání a vozkovo práskání bičem, ale bylo to marné, vůz se do kopce ani nepohl, ani když se seběhli vesničané a snažili se koním pomoci zezadu tlačením.

„Nejde to pánové,“ pravil vozka, „je mi vážně líto, přes tohle se nedostaneme. Leda bysme to odklidili.“
„Tohle?“ ukázal na hradbu zoufale farář Vydra, „Matko Boží, tohle neuklidíme ani za dva dny! Ach, za co nás trestáte, nebesa? Všichni mi na mši chodí, dokonce i Jirotka byl v lednu na zpovědi, když se probral z deliria!“ Obrátil hlavu vzhůru s mučednickým výrazem, ale odpovědi se nedočkal.

„Musím jet dál,“ pravil nakonec vozka, „držte se chlapi, přijedeme, hned jak to půjde. Várka se povedla, vážně, brzo si pochutnáte.“ A vesničané smutně sledovali povoz s životadárnou tekutinou mizející za zatáčkou. Vraceli se zpět a nikomu nebylo do řeči.

„Ba, ba,“ mumlal pouze čeledín Jirotka, „prej bouřka… Já to tušil… Tušil…“

4
Večer bylo v hospodě rušno. Vesničané se radili, co dál, protože situace byla už opravdu kritická, hostinský Formánek právě narážel poslední sud. „To nic, za dva dny to odhážem a pak přijedou. S tím sudem ještě nějakej čas vydržíme a jaro se už blíží, cejtím to v kostech,“ snažil se povzbudit ostatní starosta Hauptmann. Při druhém pivu ale zpozorovali, že za okny začalo sněžit. A chumelilo se víc a víc, začal foukat vítr a za půl hodiny už všichni zděšeně sledovali hotovou vánici.

„Co s náma teď bude?“ pravil zoufale jindy klidný učitel Fojtík. „Zůstaneme na suchu, vždyť tohle je poslední sud. Franto, řekni, že tam máš ještě jeden, o kterým jsi nám neřek, viď, že máš?“ obrátil se prosebně na hostinského, i když věděl moc dobře, že nemá, vždyť mu tam sám tehdy těch osm pomáhal koulet.

„Nemám Lojzíku. Tenhle je opravdu poslední,“ řekl pohřebním tónem hostinský Formánek.
„Ba, ba. Poslední… Poslední,“ dodal čeledín Jirotka.
„Taky nemáme co jíst,“ snažil se změnit téma rozhovoru rychtář Heřman, „spíž máme doma vyjedenou, nevím, z čeho bude zítra stará vařit, už ani mouka není.“
„No jó, hlad je,“ přitakal kovář Kaněra, „Rozárka nám dneska umřela, chuděra holka, tři roky by jí letos byly. Ale vem to čert, harantů mám eště sedum, ale sud máme poslední!“ A hovor se znovu začal točit kolem docházejícího piva, až přešel v beznadějné mlčení.
„Chlapi, pojďme domů,“ vstal nakonec starosta Hauptman, „zítra musíme pořádně máknout, tu cestu prostě uklidíme, i kdyby se tam všichni čerti ženili. Franto, kolik tam toho je?“
„Něco přes půlku,“ odtušil hostinský a sousedé vycházeli do noční vánice ke svým rodinám.

5
A tak následující dva týdny vesničané neustali v práci. Lopaty se zuřivě zarývaly do sněhu, chlapi skřípali zuby, podlamovala se jim kolena únavou, a metráky sněhu létaly vzduchem mimo cestu. Co to ale bylo všechno platné, když sněžení neustávalo. Tak dlouhou zimu a tolik sněhu nepamatovali ani ti nejstarší pamětníci, jindy vyprávějící o revoluci v osmačtyřicátém. Co bylo naplat, že den za dnem byl viditelně delší a že do večera cestu jakž takž uklidili, když pak celou noc chumelilo a ráno mohli začít znovu.

Hostinský postupně snížil denní příděl na čtyři, dvě a nakonec jediné pivo, nervózně třásl sudem a sledoval, jak pivo rychle mizí. „Už je tam vážně jen na dně hergot. To vidim tak maximálně na deset piv. Karle, nechlastej to tak, sakra, nevidíš, že už nemám co točit? Za chvilku už mi to hodí jen pěnu, krucifix!“ nadával a ani farář se tentokrát po těch slovech nepokřižoval.

„Co si počneme? Uschneme tu, pánové! Pánové! Pivo nám dochází!!“ bědoval čeledín Jirotka a třásl ostatními, ale jako obvykle rychle přešel do apatie. „Ba, ba. Nebude pivo… Pivo… Nebude…“ usedl do kouta, tiše se rozplakal a bylo vidět, že i ostatní vesničané, včetně otrlého kováře Kaněry, mají na krajíčku.
A druhého dne se konečně dočkali. Prudce se oteplilo a přišlo jaro. Sníh rychle slézal, starosta hned ráno začal zběsile telegrafovat do pivovaru a o polednách se z rokliny začalo ozývat blížící se řehtání. „Pánové, takový pivo jste nepili, tak dobrou várku jsem ještě nezažil, připravte si džbánky!“ volal nadšený a popravdě také znatelně přiopilý vozka ještě před vesnicí.

Na návsi seskočil z povozu a zavrávoral, až se málem svalil do bláta. „No jó, ty starej vochmelko, tak snad jsi nám taky něco nechal!“, zvolal starosta Hauptmann. „Pánové, vyvalte sudy!“ Bylo tak teplo, že vynesli stoly a lavice před hospodu jako v létě a k obědu si již připíjeli čerstvým pivem na to, že i tuto zimu nakonec přece jen přečkali. Snad měl pravdu vozka, nyní již spokojeně podřimující ve stáji spolu se svými valachy, snad to způsobilo dlouhé čekání, ale tak dobré pivo opravdu ještě nikdy nepili.