Cestování za pivem, díl 5. – Brusel a hledání belgické pivní kultury

Samotného mě to překvapilo, ale i pracovat má svoje výhody. Jednak se tak dají získat peníze na pivo, což je bezesporu velice důležitý vedlejší efekt. Kromě toho se ale můžete v rámci pracovních povinností podívat i na různá zajímavá místa. Například do vězení, pokud falšujete faktury, nebo, jako v mém případě, na služební cestu. Náhoda tomu totiž chtěla, že jsem se víceméně bez vlastního přičinění podíval nedávno na cizí náklady na dvanáct dní do Bruselu.

To bylo o to zajímavější, že z vlastní vůle bych se do Belgie asi nikdy nevydal, neboť se nikoliv tak mylně stále domnívám, že v Evropě je mnoho zajímavějších míst k vidění. Na vleklou vládní krizi se můžu podívat doma. A konečně jediný Belgičan, kterého si vážím, je Hercule Poirot, postava smyšlená, navíc britskou autorkou. Jediné, co by bylo možné považovat v Belgii za zajímavé, je tak jejich pivní kultura. A taková pivní troska, abych jezdil na výlety zcela podřízené pivu...sice jsem, ale i tak nebyla Belgie nikdy v mých dlouhodobých plánech.

No ale když už jsem tam jednou byl, bylo mi dovoleno poznat, že Belgie a hlavní evropské město mají v tomto směru skutečně co nabídnout.

Asi nejznámější pamětihodností v Bruselu je čůrající chlapeček (Manneken Pis). Ale pozor, v rámci emancipace zde už mají i čůrající holčičku Jeanneken Pis...a navíc i čůrajcího psa Zinneken Pis.

Pivní rozmanitost

Asi první věc, které si návštěvník v Belgii všimne. A teď nemluvím pouze o nejrůznějších pivních speciálech, zvláštnostech (třešňový Kriek, piva trapistická) až raritách, jako je třeba pivo typu Gueuze (několikrát kvašené). Sám, přiznám se totiž, nejsem velkým příznivcem pivních experimentů a většinou si vybírám pivo světlé, ne snad přímo Pils, ale s rozumným obsahem alkoholu. A tady je právě belgické pivovarnictví bezkonkurenční – i když jsem se držel této zásady, pivní rozmanitost byla neuvěřitelná a skutečně každé pivo mělo svou výraznou charakteristiku. Často jsem si tak vzpomněl na větu, kterou jsem jednou zaslechl od belgického milovníka piva a která mi přišla sice vtipná, ale kterou jsem teprve teď skutečně docenil: „Je mi vás Čechů a Němců líto, protože vaříte jenom tři, čtyři různé druhy piv, které chutnají všechny celkem stejně...“.

A pokud nechcete riskovat vůbec, je tu vždy jistota v podobě nejrozšířenějších – a také celkem ucházejících – průmyslových značek Jubiler a Maes.

Belgičané musí mít zkrátka všechno tak trochu extra, aneb zvracení na belgický způsob.

Síla skrytá v pivu

To není slogan, který by loboval za pivo jako energetický nápoj. Další věc, které si pivní turista všimne po několika vypitých pivech totiž je, že se motá více, než obvykle. Belgická piva jsou totiž neuvěřitelně silná. Ano, i zde najdete desítky a dvanáctky. Ale nečekejte, že když si dáte osmičku, můžete za půl hodiny řídit, spíš se nebudete moct pohybovat vůbec. Obsah alkoholu totiž začíná na pěti procentech, kolem desítky a dvanáctky se prožene bez povšimnutí a šplhá do astronomických výšin. Dokonce i již zmíněná průmyslová piva mají obsah alkoholu nad pěti procenty. To se mně několikrát stalo téměř osudným, jelikož jsem z českých luhů a hájů a zahradních restaurací v nich zvyklý považovat při pití piva půllitr za jedinou oficiální míru. Ale když vám přinesou půllitr belgické dvanáctky a na vydýchání další osmičku, začne se tato představa viklat stejně povážlivě, jako židle pod vámi.

Pravda, pro úplnost je třeba dodat, že jsem viděl i jedno pivo s obsahem alkoholu 3,2%, ovšem usoudil jsem, že tuto značku považují Belgičané asi za pivo nealkoholické.

Celková pivní kultura

Pobyl jsem si v Bruselu celkem dvanáct dní. Není to nijak dlouho, ale přece jen déle, než zde stráví většina turistů. Proto doufám, že i do belgické pivní kultury jsem nahlédl o trochu víc. Co například člověka netrkne hned je, že je to kultutra velmi vyspělá a přirozená. Je to spíš mozaikou detailů. Člověk by se třeba mohl divit, že nabídka točených piv je většinou slabá – Jubiler je téměř všude v centru a bohatších čtvrtích, Maes se drží na chudších předměstích, Stellu, což je zajímavé, není téměř vidět. Třetí pípy se téměř nevyskytují. Je to zkrátka způsobené tím, že Belgičané jsou zvyklí pít pivo z lahví. Každá běžná hospoda, dokonce i kavárny, ho mají širokou zásobu a netváří se, že nabízet patnáct druhů piv by bylo něco bůhvíjak výjimečného.

Další „podezřelá“ věc – většina místních pije pivo ze třetinek. Ale na druhou stranu, žádosti o půllitr se nikterak nediví a potom pobaveně pozorují, jak se vypořádáte se zmiňovanou belgickou dvanáctkou. Pokud nejste těžký notorik, přesedláte tak po takové zkušenosti na třetinky též. Já osobně zůstal u půllitu, ale mně už není pomoci.

Poslední okolnost, která nabourává naši představu pivně vyspělého národa, jsou pivovary. Respektive nejsou pivovary. V Bruselu, městě téměř na chlup stejně velkém jako Praha, jsou podle mého výzkumu (Pivídky bohužel Belgii zatím nezmapovali) čtyři, a to ještě těžko. Brasserie de l'Imprimerie je zcela mimo centrum na tak vzdáleném předměstí, že jsem se tam ani nevydával a jeho existenci tak nemůžu potvrdit vůbec. Les Brasseurs De La Grand'Place bohužel existuje, je to velice nesympatický podnik v těsné blízkosti hlavního náměstí Grand Place, který se jako správná past na turisty vyznačuje dvojnásobnými cenami, nerudným personálem a prázdnotou. Další pivovar na samotném náměstí se tak vůbec zdráhám takto označit, je to vlastně pivní museum, kde musíte nejprve za pět euro vytrpět hodinovou exkurzi, abyste nakonec třetinku domácího piva dostali. Jediným sympatickým a normálním pivovarem tak zůstává Cantillon uprostřed koloniálního předměstí.

I to má ale svoje vysvětlení. V pivním pohledu, který Belgičané mají, totiž není pivovar tak důležitý, jako pivní druh. A kde se vaří, to už je celkem jedno.

Bruselská radnice na hlavním náměstí Grand Place, v jejímž těsném okolí se nachází dva pivovary...jeden horší, než druhý.

Co vás ale skutečně přesvědčí, že Belgičané pivní kulturu mají, je přirozená lehkost, s jakou k tomuto nápoji přistupují. V kavárnách a restauracích je doslova na každém stole. Podává se k belgickým specialitám, jako například výborným mušlím či taktéž skvělým hranolkám (ano, i hranolky můžou být speciální). A hlavně – je radost na Belgičanech vidět, že pivo mají rádi a vědí přesně, co pijí.

Je to úplně jiná pivní kultura, než v našem středoevropském podání. Ale je minimálně stejně vyspělá a přirozená. I kvůli tomu stojí tuhle nenápadnou zemi zařadit mezi nejvýznamnější destinace, které by měl navštívit každý pivní turista.

Asi nejzajímavější bruselská stavba - majestátní Atomium.

Dodatek: Co vlastně sakra v Bruselu vidět?

Abyste neřekli, že naše cestopisné články neobsahují ani zbla informací, ať už je zblo jakákoliv míra, několik praktických poznámek:

Cena – většinou se pohybuje mezi 4-5 euro za půllitr, na předměstích se dá sehnat i za 3 eura, v centru k šesti.

Kam zajít na pivo – mimo samotné nejužší centrum je většina barů a kaváren velmi pěkných. Co rozhodně stojí za návštěvu je proslulý bar Delirium Tremens, spíš tedy celá slepá ulička Impasse de la Fidélité plná podniků s tímto vývěsním štítem. Příjemné pivnice jsou i kolem menších náměstí Place Jourdan a Place Flagey.

Co si dát k pivu – to je velice jednoduché. Mušle a hranolky. Co se hranolků týče, nejlepší jsou, nejen podle mě, ze stánků na obou výše zmíněných náměstích Jourdan a Flagey.

Tak ale už – co teda sakra v Bruselu vidět? – Přiznejme si otevřeně, nic bombastického Brusel nenabízí. Pěkná je oblast v centru mezi Grand Place, královským palácem a katedrálou. Za návštěvu stojí Parc du Cinquantenaire, okolí Place Flagey, Basilique de Koekelberg, Bois de la Cambre. Nejzajímavější je asi slavné Atomium, které je ale bohužel celkem v hajzlu, tedy vlastně na předměstí Heysel. Jinak ale například Bruggy jsou nesrovnatelně zajímavějším městem. A pivovar tam mají taky.