S Máchou na pivo aneb Bezděz a kraj tří piv

KHM: „No,“ (po pár úvodních seznamovacích frázích) „a kam vlastně jdeš?“
KM: „Tak tady kolem, do pivovaru, na Bezděz a tak vůbec…“
KHM: „Proč na Bezděz?“
KM: „No, je známej, hezkej… Učili jsme se o něm na gymplu…“
KHM: „Víš prd. Pojď se mnou.“

Šli jsme cestou z Kláštera do Dolní Krupé, kterou lemovaly četné pomníčky obětem autonehod.

KHM: „Tady se teď někdy válčilo?“
KM: „To ne, my už dneska neválčíme. Tady se naposled válčilo v roce 1866. Hele, ale to byla sranda, teď jsem to čet v Klášteře na jedný z těch informačních cedulí – pruská jednotka dobyla 28. července Klášter a hned se samozřejmě hnali do pivovaru a do palírny. A tam prý ‘vlivem neobratné manipulace se sirkami vzplály kádě s lihem a lihem prosycené uniformy důstojníků’, takže ti vyskákali z oken a mazali do Jizery…“
KHM: „No jo, Češi! Dostanou na frak a nakonec ještě tvrdí, že vlastně všem dali na frak oni. No ale co teda ty pomníčky?“
KM: „My teď jezdíme autama. To jsou takový naše dnešní války.“
KHM: „To je blbost, ne? Tyhle divný kočáry?“ (ukazuje na projíždějící auto) „Jaký války?“
KM: „Tisíc obětí ročně, čoveče! Kolik jste jich mívali vy v těch vašich válkách?“
KHM: (nevěřícně se usměje) „Hustý… Proč nedáváte trochu bacha, když vidíte, že je to rychlý?“

Přišli jsme do Myslivecké restaurace v Dolní Krupé. Měli Kláštera. Číšník nám řekl, že tady býval Klášter vždycky, že prý místní jsou patrioti. S tím Mácha nesouhlasil, říkal že tady vždycky bylo normálně dolnokrupské pivo, takže jaký prý patrioti? Musel jsem mu proto trochu vysvětlit, jak to dneska chodí.

KM: „Víš, mě zajímaj piva. Co se kde točí, jakej k tomu maj lidi vztah a tak…“
KHM: „A proto takhle chodíš po Čechách?“
KM: „To ne, já… Chodím prostě proto…“ (zamyslím se, marně) „A proč jsi chodil ty, ty chytrej?“
KHM: „To je úplně jednoduchý, prostě proto, že…“ (zasmějeme se) „No vidíš! Máš pravdu. Takže piva tě zajímaj, jo? Ty se vždycky pily a vždycky budou, tak co?“
KM: „Víš, ty to nechápeš. Tys tudy prostě šel a měl jsi v každý vesnici jiný pivo, Podkováň, Skalsko, Čistá, Klášter, Dolní Krupá, Horní Krupá, všude hospoda s vlastním pivovarem. Dneska tu zbyl akorát ten Klášter. A do toho se tu prosazujou Svijany, ty jsou poblíž a pak samozřejmě Gambrinus, ten je všude…“
KHM: „No a co si stěžuješ? Vždyť to nejsou špatný piva. Jsi měl vidět ty patoky, co jsem tu píval já.“
KM: „No jo, ale tak tys přišel, jednou jsi to ani nedopil, jak to bylo hnusný, dvakrát sis zanadával, čtyřikrát tak normál a třikrát to bylo výborný. Třeba. Ale pokaždé to prostě bylo jejich místní pivo. Hele, ani ty Svijany vlastně podle mě už nejsou regionální pivovar.“
KHM: „Jak to? Vždyť se točej hlavně tady v okolí.“
KM: „No, podle mě tak nějak prostě překročily jistou mez. Ten jejich region už je moc velkej. Hele, dneska už je máš od Mladý Boleslavi po Liberec. To ještě nedávno tak vůbec nebylo. Co má Mladá Boleslav společnýho s Libercem? To už prostě není regionální pivo.“
KHM: „Bych čekal, že budeš mít radost, když se regionální pivovar takhle prosadí.“
KM: „Já nevim, už to prostě není ono. Nespojuje to lidi v místech, kde se to pije, chybí tam ta vazba, ten pocit identity, na to už je to moc velký. Není to špatný pivo, mně to chutná. Ale ztratilo to to kouzlo. Ten Klášter ho furt má. Klášter, napij se schválně, a vnímej to, to má svou specifickou chuť. Cejtíš z toho jasně ten chmel, no ne? A ten zbytek chuti je zas takovej vodovej… Což mi teda v tomhle horku docela vyhovuje.“

Cestou z Krupé do Bělé pod Bezdězem jsme převážně mlčeli. Šli jsme lesem, byl tam příjemný chládek a ve vzduchu byla pohoda. V Bělé jsme si dali Kláštera v herně, Gambrinus v hotelu a pak jsme se rozseděli ve svijanské hospodě kousek za Masarykovým náměstím.

KM: „Tady je to úplně jiný, vole! To náměstí, ty domy, všechno nový, opravený. Hele, v tom Klášteře to bylo všechno voprejskaný, pobořený, i ten pivovar. Tohle já nechápu! Proč to někde všechno funguje a někde ne?“
KHM: „Když jsem tu byl já, tak to bylo pobořený všechno, tak si nestěžuj.“ (chvíli mlčíme, asi půl minuty)
KM: „Ty seš vlastně symbol tohohle kraje, co? To je teda dost uhozený…“
KHM: „Já jsem se sem vracel… Ty se nevrátíš, co?“
KM: „Ale jo, já nevim… Je to tu dobrý, ale já rád jezdím pokaždý jinam.“
KHM: „Ale někam se vracet musíš. Musíš najít ten svůj kraj. Ty jsi taky z Prahy, ne?“
KM: „Jojo, těžkej Pražák.“
KHM: „Ta Praha, hele to je super, ta je pořád taková, jako byla tehdy. Magická…“
KM: „No, asi jo… Ale štve mě to tam.“
KHM: „To centrum je pořád stejný, Hrad, kostely, uličky, hospody… Nádhera!“
KM: „No, asi jo… Ale furt samej bordel, hluk, návaly, zmatek, spěch… Mě to tam štve!“
KHM: „To bylo i tehdy.“
KM: „A tebe to neštvalo?“
KHM: „Ale jo. Proto jsem jezdil sem. Ale rád jsem se pak taky vracel. Ta Praha je takovej, to… protipól. Protipól tady tý krajiny a toho klidu. To jedno bez druhýho nemůže bejt. Za co si myslíš, že by stály ty Čechy bez Prahy? Za h…!“
KM: „No, asi jo…“

Dopíjíme pivo, objednáváme další a dlouze mlčíme.

KHM: „Kolikátýho máš?“
KM: „Dvacátej třetí duben.“
KHM: „Hm. Tak to ti jdou blbě, já mám první květen.“
KM: „2011?“
KHM: „1835.“
KM: „Hm.“

Znovu chvíli mlčíme. Náhle chytám druhý dech a probírám se z letargie.

KM: „Hele ale jednu věc ti musím nechat. Já ten tvůj Máj… jako já nevim, mně se to fakt líbí, ale já to teda pořádně nechápu. Mně vždycky vrtalo hlavou, co ta holka viděla na tom loupežníkovi… Ale víš co se mi hrozně líbilo? Ta dobová kritika. Prej – je to málo české, málo vlastenecké. To mě dostalo! A přitom to bylo tehdy první fakt nesmrtelný dílo. Za celý národní obrození. Naopak první opravdu vlastenecká báseň, ne nějaký kecy o vlasti, prostě dílo, to nás pozvedlo na úroveň kulturních evropských národů. Ale co řeknou zaprděný Češi? Že je to málo vlastenecký. A takoví jsme furt!“
KHM: „Na to se vybodni. Hele, vnímej prostě ten kraj tady. Třeba – líbí se ti tamta holka za barem?“
KM: „No, líbí…“
KHM: „Tak jí to běž říct.“
KM: „Jako proč?“
KHM: „Se stydíš, co?“
KM: „Nestydim! Ale to je takový blbý…“
KHM: „Stydíš.“
KM: (dopíjím pivo a probouzí se ve mně opilecká pýcha) „Tak sleduj, ty chytráku!“ (jdu ke Slečně za Barem) „Víte… No… Já bych si dal ještě pivo. Ještě dvě nám dejte. A to… víte jako… vy se mi fakt to… líbíte.“
SzB: (chápavě se usměje, je na to asi zvyklá) „Dvě piva, jo?“
KM: „Můžu se vás zeptat na jméno?“
SzB: „Jarmila.“

Tady mám trochu okno. Vzpomínám si až jak jdeme asi v jednu ráno z hospody směrem k Bezdězu.

KM: (nešťastným opilým hlasem) „Jarmilo!“
KHM: „Nebuď blbej, dyť vo nic nejde.“
KM: „No jo, ale viděls to? Jak zavolala tomu chlápkovi… Vilém se jmenoval nebo co… A von přišel a začal se s ní bavit. Prostě jenom tak, abych nevotravoval… Dyť já po ní nic nechtěl! Akorát ještě jedny Svijany. I když, radši bych teda Klášter.“
KHM: „Klášter! Svijany!“
KM: „Viléme! Jarmilo!“
KHM: (zatahá mě za rameno, až málem upadnu) „Hele, támhle je Bezděz.“
KM: „Já zas umím najít Kasiopeu, sleduj!“ (zvrátím hlavu nazad a tupě koukám do oblohy)
KHM: „Vole, koukej!“ (ukazuje) „Vidíš to, ten kopec?“
KM: „Když vona je tma…“
KHM: „Neřikej.“
KM: (konečně si všimnu Bezdězu na obzoru) „Týjo! Taková úplně kupka! Velká! Strmá! Taj… taju… tohleto… tajuplná! Dobrý… hele, fakt dobrý! A víš, že Plzeň byla založená až 1842? To nevíš, co?“
KHM: „Tak tam dneska přespíme.“
KM: „Cože? V Plzni?“
KHM: „Na Bezdězu, ty pako! Dělej, je pozdě.“
KM: „Ale já umim najít Kasiopeu…“

Docházíme do obce Bezděz. Místní hospoda je pořád otevřená. Slyšíme místní, jak tam hulákaj. Ale už nemáme sílu, máme jich v sobě každý tak dvanáct. Trochu bloudíme. Až pak dojdem k úpatí Bezdězu na kraj lesa.

KM: „Já se bojim!“
KHM: „Co děláš? Čeho?“
KM: „No, je tam tma, les… A spousta těch… ježků!“
KHM: „Nekecej, musíme nahoru.“
KM: „To jako myslíš tam nahoru?“
KHM: „Ne, vole, myslim dolu asi!“

Cestou nahoru jsem se opravdu bál. Ten kopec vážně něco vyzařuje. A v noci je to ještě silnější. Kdyby se mnou nešel Mácha, tak bych se tam asi neodvážil. Jak šlapeme nahoru, tak, abych zahnal strach, kecám, co mě napadne.

KM: „Víš, hele, to pivo! Tady je to fakt tak rovnoměrně rozprostřený. Jednou Klášter. Jednou Svijany. Jednou Gambrinus. Každej si tu přijde na svý. Je to tu tak jako… vyvážený.“
KHM: „Tady je to všechno vyvážený. Tenhle kraj…“
KM: „A do toho se tu těšej, až zase otevřou tu Podkováň. Jak řikal ten chlápek v tý Bělý – tady jsme vždycky měli Podkováň! To bylo pivo! Z kojenecký vody! Vole, já se tu cejtim dobře…“
KHM: „Tohle je první hradní brána… hele, ten Měsíc! Tohle je druhá… Rozpadlá. Všechno se to tu rozpadá, ale zas, drží to. Je to přesně to pravý! Ta monumentalita, tady prostě vidíš tu svou bezvýznamnost… Ale vidíš to s hrdostí na sebe sama. Cejtíš to?“
KM: (koukám už úplně tupě) „Já jsem už… to… na sebe sama řikáš?“
KHM: „A jsme nahoře. Tady si to rozlož a koukej. Dole vidíš světýlka z vesnic, nahoře světýlka hvězd. Vesmír… lidi… prolínání… vyváženost…“
KM: „Mně uchází karimatka.“
KHM: „Tohle je můj domov. Hele, já jsem měl asi fakt štěstí, že jsem to tu objevil. A že jsem dokázal napsat slovy to, co jsem měl na srdci. To se povede málokomu. To se jako nechlubim, to je prostě tak. Měl jsem štěstí.“
KM: „Já se musím jít vyčůrat.“
KHM: „Tak snad ty taky najdeš, co hledáš. Bylo to fajn, se tu s tebou zas po tolika letech projít. A stav se někdy u nás. Na naše piva z roku 1835.“
KM: „A víš, že Plzeň byla založená…“
KHM: „Nojo, nojo…“
KM: „Ale stejně, Hynku, ten buran v tý hospodě, já bych mu… Viléme! Ale ta holka, ta byla prostě… Jarmilo!“
KHM: „Tak už spi.“ (k sobě) „Je to tu pořád stejný. Všechno. Akorát ty piva… Klášter… Svijany… Gambrinus…“
KM: (volám ze spaní) „Hynku! Viléme! Jarmilo!“

Ráno jsem se probudil na Bezdězu sám. Na obzoru vycházelo Slunce a dole se rozprostírala česká kotlina. Rozhodl jsem se vyrazit domů. Ať už je to kdekoliv. Cestou na vlak do Doks jsem si ještě dal tři piva. Potřeboval jsem nějaký vyprošťováčky. Tak jsem to vzal postupně.

Bezděz. Doksy. Mácháč.

Klášter! Svijany! Gambrinus!