Jednou jsem tak užitečně trávil odpoledne brouzdáním na Pivídkách hledaje zábavu i poučení a zaujalo mě, jak čile vznikají nové minipivovary mimo jiné i u našich severních sousedů. Polsko rozhodně ve světě neproslulo kvůli umění vařit výborné pivo, naopak, je známo spíše jako země notorických prznitelů piva, vývozců levných patoků a jako učiněný ráj nadnárodních pivovarských společností, jejichž snaha vyrábět rychle, hodně a levně dokonale koresponduje s poptávkou spotřebitelů.
Sympatický trend zakládání minipivovarů pro mě tedy byl jistým překvapením a chtěl jsem jej přirozeně prozkoumat osobně. A osud byl ke mně milostiv (jiný by na mém místě zaplakal), neboť letos jsem měl tu možnost navštívit Polsko hned třikrát, jak pracovně, tak jako turista s přáteli. Tyto tři cesty bych tedy, pokud dovolíte, s uměním sobě vlastním shrnul do jednoho uceleného pásma polských pivních zážitků. Bude v tom trocha úprav, přimýšlení až vymýšlení, ale na to už jste jistě zvyklí, fiktivní přejezdy mezi jednotlivými místy budou asi působit trochu kostrbatě, ale to ty reálné koneckonců taky.
Ostatně nuda během dlouhatánských polských přejezdů byla taková, že jsem si během nich začal se slovníkem v ruce skládat pivní básně v polštině, takže při tempu jeden verš na 300 km nakonec ty cesty vlastně rychle a příjemně uběhly a má polská sbírka básní se mi teď znamenitě hodí právě k vycpání přejezdových švů v textu.
„We Wrocławiu Browar Spiż – delirium, biała mysz“
Wrocław je pěkné historické město, pro Severočechy a Východočechy snadno dostupné i na jednodenní návštěvu. Při cestě za pivem do Polska obecně ale musíte mít vždy na paměti základní fakta – polské pivo je oproti českému silnější (průměr 5-6 % alkoholu), horší (to tvrdí sami Poláci, ale kvalita je podobně jako u nás různá u velkých pivovarů, regionálních a těch restauračních, holt člověk musí hledat a být připraven, že se často netrefí) a dražší (standardem je 8 zlotých za půllitr, tedy asi 50 korun, zas mají o 3-4 koruny za litr levnější benzín, tak když tam natankujete plnou, tak se vám to vrátí).
Dalším faktem je, že v Polsku má české pivo skutečně velmi dobrou pověst a Poláci při výběru piva často odkládají národní hrdost stranou a sáhnou po české značce, která je navíc levnější (což je při jejich škudlilství možná ještě důležitější). Kromě velkých českých značek tak běžně narazíte i na piva z menších českých pivovarů, které jsou v blízkosti polských hranic, jako jsou Svijany, Rohozec, Holba nebo Litovel, takže i Čech, který se v Polsku ocitne proti své vůli, zde žízní nezahyne. Ostatně i polské pivovary si jsou tohoto vědomy, a pověst českého piva využívají v reklamách, jak ukazuje třeba následující reklama na Tyskie:
Ale zpět k té Wrocławi. Město bylo s názvem Breslau historicky součástí Pruska, takže zde po válce během odsunu Němců, který měl v Polsku poněkud větší rozměry než u nás, došlo v podstatě výměně obyvatel a místo Němců se sem nastěhovali Poláci z území dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny, která po válce připadla pro změnu Sovětskému Svazu. U šestisettisícového města to v praxi jistě muselo být poměrně zajímavé, ale tvář města tím kupodivu nijak zvlášť neutrpěla a střed města si po menších několikaletých opravách uchoval svůj historický vzhled.
Městu vévodí obrovské a krásné náměstí, které se jmenuje prostě Rynek a celý střed města je příjemně živý, jednak proto, že Wrocław je do značné míry studentským městem, jednak proto, že v roce 2016 má být evropským hlavním městem kultury a tak se na to připravuje. V praxi to vypadá tak, že přes den je centrum plné pouličních muzikantů, artistů a herců a v noci plné opilců a rváčů.
Takže po prohlídce města je navečer přirozené a rozumné uklidit se do pivovaru a máme štěstí, protože místní pivovar Spiż se nachází přímo na Rynku, takže ho nikdo nemůže minout, dokonce i já jsem ho hledal pouze čtvrt hodiny. Pivovar trochu trpí tím, co nazývám „komplex Primátora“, na což často narazíte v zemích bez větší pivní tradice, tedy v Polsku zcela běžně. V podstatě jde o nedůvěru v kvalitu vlastního piva, kterou se dotyčný snaží zamaskovat zběsilým experimentováním a širokou škálou nabízených piv. U speciálů je totiž těžké pivo kritizovat, protože nikdo (často ani sám sládek) neví, jestli se povedlo, nebo jestli mělo chutnat jinak.
Browar Spiż
Spiżský pivovar tak nabízí spoustu piv – pšeničné, tmavé, medové, karamelové nebo třeba imbirowe (což jsem podle názvu ani chuti nebyl schopen určit a až druhý den jsem se dozvěděl, že se jedná o zázvorové), ale zrovna světlá desítka, na kterou máte chuť, právě došla. Člověku to nedá to neochutnat, ale výsledek byl, že mé chuťové pohárky byly z té pestrosti lehce zmateny a já byl namol. Zbytek večera se mi ztrácí v mlze… diskotéka… hádka s vyhazovačem… déšť… jízda taxíkem kamsi…
„Polskie piwo już nie, proszę! Jdu do Čech na Krakonoše“
Z ničeho nic jsem se octl v Krkonoších, ale tady se dlouho nezdržíme, protože jejich polská strana je sice moc pěkná, ale není tu žádný pivovar, a tak se se slovy „Szukam Karkonosza!“, což je v polštině v podstatě zdvořilý dotaz na cestu, přemisťuji do knajpy na české straně.
„W oczach śmierć i w brzuchu żywo, zpróbowałem grzane piwo“
Cesta do Warszawy příjemně uběhla a já se po sedmi letech znovu rozkoukával po polské metropoli, která se na první pohled změnila. Zatímco tehdy jsem při přestupování z autobusu na vlak z města, jehož jedinou dominantou byl ohyzdný stalinistický Palác kultury, rychle prchal pryč, nyní jsem překvapeně shledal, že v centru vyrostla řada mrakodrapů, které činí městské panorama přirozenější a městu dodávají takřka západní vzhled.
Abychom pochopili, co v místních hospodách dostáváme v půllitrech, musíme se trochu zastavit u historie města. Warszawa byla před válkou milionovou aglomerací a byla pro svou kosmopolitnost označována (přinejmenším místními) jako Paříž severu. Když se pak za války k okupovanému městu začala blížit Rudá armáda, dostali místní nápad, na nějž jsou dosud hrdí, byť je obecně považován za telecí nápad par excellence – spoléhajíce se na rychlou pomoc Rudé armády, pustili se místní do otevřeného boje proti Němcům a v srpnu 1944 vypuklo tzv. Varšavské povstání.
Co se nestalo? Stalin si usmyslel, že sebevědomému městu neuškodí trochu přistřihnout křídla, postup Rudé armády se zastavil a Sovětský Svaz navíc zablokoval vzdušný prostor spojeneckým letadlům nesoucím Varšavanům materiální i vojenskou pomoc. Hitler, zjevně v dobré náladě po přežitém atentátu, si řekl, že si trochu zpříjemní nevyhnutelný konec války a nechá vzpurné město zcela srovnat se zemí. No, a protože vzdušný prostor byl volný, tak se to opravdu podařilo. Varšavané samozřejmě srdnatě město bránili, ale s kbelíkama bombardéry neporazíš a tak bylo povstání po pár měsících rozdrceno, civilní obyvatelstvo odsunuto a město skutečně přestalo existovat – na jaře 1945 přežívalo v sutinách bývalé Warszawy zhruba 1000 obyvatel. Poválečná obnova města trvá dodnes.
To hezky ilustruje povahu polského národa, v níž se mísí národní hrdost s ublížeností, hrdinstvím, pesimismem, smutkem a s trochou hecu přímo schopností kolektivní sebevraždy. Řeknete Polákovi, že jejich hospodářský růst v době krize je obdivuhodný a on vám řekne „no jó, ale o to hůř nás to semele později!“, zeptáte se ho, co je pro něj vlastenectví a on řekne, že „Polsko je velká rozbordelená země, kterou tu všichni milujeme“. A to si jen tak necucám z prstu, že se mi to zrovna chodí, to doslova přebírám vyjádření kolegů z práce.
No ale proč to všechno říkám? Jedině s vědomím těchto skutečností jsem si byl zpětně alespoň částečně schopen vysvětlit existenci fenoménu, který se právě ve Varšavě v poslední době značně rozšířil a to je tzv. „grzane piwo“. Tady velký pozor! Nepozorný Čech by si to snadno mohl chybně přeložit jako „řezané“ nebo „zrzavé“ pivo, ale není tomu tak, je to skutečně to, čemu se zdráhal uvěřit – ohřívané pivo, tedy pivo na způsob svařáku.
Člověk by si řekl, že když má pivo desetitisíciletou tradici, jistě za tu dobu prošlo řadou nepovedených experimentů a zahřát se svařeným pivem jistě už v dějinách zkoušela řada nešťastníků. Pokud se to na rozdíl třeba od svařeného vína nikdy neuchytilo, řekli byste si, že je asi kravina to zkoušet znovu. Ne tak Polák. S odhodláním a zarputilostí se pustí do beznadějného poslání rozhodnut, že to prostě bude dobré a že to prostě bude pít.
Tento nápad na první pohled nese též rukopis skupiny Heineken, která s oblibou zavádí novinky prostě proto, že to je něco nového, dá se to použít v reklamě a s trochou štěstí se kvůli tomu půjde později i s někým soudit. Jistě jste tento experiment zaznamenali i u nás u Zlatopramenu, ale zatímco tady je to projekt odsouzený k neúspěchu, Poláci se do toho opravdu pustili ve velkém a „grzane piwo“ se stalo běžnou součástí menu varšavských restaurací. Neříkám, že to pijou všichni, kolegové mi například místo toho doporučovali jinou chuťovku – medové pivo, ale je to zkrátka běžný nápoj.
Jakmile jsem si ten název přeložil, věděl jsem, že to nebude dobré. Pak jsem ten nápoj i viděl – nahoře byla pivní pěna, pod tím nápoj barvy piva, který postupně přecházel v barvu čaje a na dně několik kusů hřebíčku a jiného koření. To vše dokresluje půvabní plátek citronu nebo pomeranče. Bylo mi jasné, že to bude opravdu něco nepitelného. Touha prodat cokoliv v co největším množství na straně producenta a podvědomá touha trpět na straně spotřebitele, to skutečně nevěstí nic dobrého.
No ale co se dalo dělat? Jak víte, že váš nebohý redaktor pro vaše pobavení udělá takřka cokoliv a tak jsem prostě nemohl Warszawu opustit, aniž bych to zkusil. Odkládal jsem to, říkal jsem si, že nejdřív si musím obejít tři varšavské pivovary – BrowArmii, Bierhalle a Browar Grill de Brasil. Styděl jsem se, si to objednat, přišlo mi, že kdybych to vyslovil, že se mi celý lokál začne smát, jako naivnímu turistovi, který se nachytal na podařený vtip místních.
Krakowskie Przedmieście s pivovary BrowArmia a Bierhalle
Poslední večer ve městě jsem se ale odhodlal a pronesl osudovou větu: „Proszę pani, jedno grzane piwo.“ Nebudu vás dlouze napínat, pointa není nijak překvapivá, bylo to opravdu hnusné. Nechutnalo to jako pivo, ale nechutnalo ani jako čaj. Hřejivé účinky svařáku zde přebíjel oxid uhličitý a bublinky dráždily krk a ponoukaly k hrdelnímu zvuku téhož názvu. Hřebíček to sice příjemně okořenil, ale to už mi bylo všechno jedno.
Silou vůle jsem sklenici dopil, vyšel ven a rozplakal se. Byl totiž zrovna polský Den nezávislosti a policie slzným plynem naháněla dav pochodujících nacionalistů tak, aby se náhodou neminul s davem pochodujících komunistů. Já však byl v takovém stavu, že mi šli všichni z cesty…
Takže, Warszawa je vcelku příjemné město, které doporučuji k návštěvě. Staré město a Krakovské předměstí (což je pouze název ulice, nečekejte nic velkého) byly znovu detailně vystaveny do předválečné podoby a působí moc hezky. Je zde řada příjemných hospůdek a tři solidní minipivovary (dva přímo na Krakovském předměstí, jeden asi 5 minut odsud). Pobyt zde si opravdu můžete užít, ale hlavně – nepijte grzane piwo. I kdyby vám stokrát říkali, že zahřeje i osvěží.
„Raz przyjdę, nie idę dalej, Browar Miejsky w Bielsko-Białej“
Cesta z Warszawy na jih k českým hranicím byla poměrně nudná, protože verš o grzanem piwu jsem měl hotový ještě před nástupem do vlaku. Cestu jsem si zpestřil alespoň tím, že jsem si spletl vlaky a místo na Katowice jsem se vydal na Łódż. Ale po dni na polských železnicích jsem se nakonec do dalšího cíle, města Bielsko-Biała, zdárně dostal. Město mě znovu překvapilo tím, že bylo poměrně hezké, v případě centra jsem ochoten věřit tomu, že zde se skutečně dochovalo z předválečné doby a navíc je obklopeno něčím, co je v Polsku jinak nevídané – horami.
Poté, co jsem našel ubytování, jsem se však přirozeně soustředil hlavně na to, abych našel pivovar. Také zde jsem ho našel přímo v centru – asi 50 metrů do kopce od Rynku. Předchozí navštívené pivovary byly zajímavé, určitě ne špatné, ale ani nijak ohromující. S místním Browarem Miejskim jsem se však trefil do černého. Nabízeli světlé, tmavé, pšeničné a červené pivo, nejdřív mě zklamali, že světlé opět „zrovna nebylo“, pšeničné, asi je to chyba mých chuťových buněk, mi zkrátka chutná všude stejně, ale to „ciamne“ a „czerwone“ bylo opravdu vynikající.
To tmavé sneslo srovnání s těmi nejlepšími Dunkely z Horních Franků, není to to černé pivo, z něhož cítíte pražený slad, jak je běžné u nás, chutnalo naopak velmi jemně. No a podobně to červené, byl to lepší Red Ale, než jaký dělají sami Britové. Procházka po městě a výlet do hor byly také zajímavé, ale nakonec jsem vždycky skončil v Miejskim a dával si své dva oblíbence tak dlouho, až mě napadlo, že tady snad musel vzniknout i slavný Stendhalův román „Červený a černý“.
Browar Miejski, Bielsko-Biała
„Polacy tak, Czeszi nie, mają browar w Cieszynie“
Poslední zastávkou mé polské anabáze byl Český Těšín/Cieszyn. Je to poněkud nečekané, ale na pivo se v tomto česko-polském souměstí chodí spíše na polskou stranu. Ono se to dá pochopit, když na polské straně je historické centrum i většina města, ale přesto je pro Čecha překvapením, když zde nalezne dva polské pivovary a na české straně pouze jeden podnik, který se označuje jako pivovar, ale vlastní pivo si nevaří.
Na cieszynské autobusové nádraží jsem dorazil už za tmy, a protože ve městě jsem se orientoval pouze pomocí textů Nohavicových písní, chvíli mi trvalo, než jsem se dostal na vlakové nádraží v Českém Těšíně a shledal se se svými českými přáteli. Pak jsme se znovu přesunuli na polskou stranu, rozhodnuti dát si nejprve Brackie, protože to je pivo z místního průmyslového pivovaru a já s ním měl i ve Varšavě dobré zkušenosti. Hned za mostem jsme tak suverénně zapadli do první hospody zlákání příslušným vývěsním štítem a ocitli jsme se snad v nejhorší knajpě, jakou jsem kdy viděl.
Pivo sice bylo levné a poměrně dobré, ale přes dým ve vzduchu jsme ho skoro ani neviděli, jako popelníky se tu používaly zmuchlané podtácky, zkrátka rychle jsme mazali pryč. Bohužel Browar Bracki žádnou vlastní pivovarskou hospodu nemá, tak jsme to holt zkoušeli metodou pokusů a omylů.
To Cieszyński Browar Mieszczański už působil mnohem lépe, je to úplně nový pivovar z letošního roku, takže působí trochu nóblově, ale ceny jsou normální. Ona ostatně v celém polském Těšíně blízkost českého trhu viditelně tlačí ceny piva dolů, takže tu není problém sehnat půllitr za 6-6,50 zlotých. Jak už jsem si u polských minipivovarů zvykl, světlá desítka opět „zrovna nebyla“, takže to opět bylo trochu experimentování s pivními příchutěmi, ale cestou zpět jsme to dorovnali unifikovanou chutí zbývajících dostupných polských piv, které jsme ještě neměli – Warky a Żywce.
Pak už jsme ale dostali chuť dát si pořádné české pivo, a nevím proč, ale na tenhle pocit si už opravdu začnu dávat pozor, protože se mi podezřele často vymstívá. Informace o tom, že si pivovar Sachsenberg vlastní pivo nevaří, jsme již měli, ale to nám rozhodně nebránilo si tam na pivo s chutí zajít. Bohužel jsme se se zlou potázali, polské pivní experimenty nebyli nic proti tomu, co zakusili zde, když vůně pepřového piva naplnila lokál. Rozhodnuti, že už nebudeme pít nic jiného, než Radegasta jsme se přesunuli do Třince. Zbytek večera se mi ztrácí v mlze…
Co říci závěrem po šťastném návratu do Čech? S nápadem strávit dovolenou v Polsku jsem byl obecně považován za šílence, ale musím říct, že jsem byl příjemně překvapen, že mě nic z těch hrůzyplných historek, co kolují o Polsku a Polácích, nepotkalo. Poláci jsou náturou Čechům vlastně velmi podobní, což platí v dobrém i špatném slova smyslu. A tak zatímco polští faráři často jezdí působit do Čech pomoci hledat národu ateistů víru, je na českých sládcích i konzumentech, aby Polákům pomohli v právě započaté a obdobně trnité cestě ke schopnosti vařit dobré pivo.
Poznámky:
Pro cestování za pivem po Polsku dále od příhraničního pásma v zorném poli Pivídek doporučuji tuto mapu, která je alespoň jednou za pár měsíců aktualizovaná a podle mých zkušeností spolehlivá.
Detailnější informace o polských pivovarech pak naleznete na polské obdobě českých pivovarů.info.
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!