Vypij do 24 hodin od přečtení tohoto textu 10 piv a vlož na internet odkaz na něj. Učiníš-li tak, bude Tě po zbytek života provázet přízeň bohyně Ninkasi a vše se Ti bude dařit. Neučiníš-li tak, stihne Tě Nefiltrovaná pivní kletba.
Skutečně to funguje! Řetězec koluje internetem již roky a změnil nespočet životů.
Nevěříš? Důkazem jsou tyto konkrétní příběhy, které se skutečně staly:
Jiří J. (32) z Kutné Hory v roce 2008 příběhu nevěřil a do řetězce se nezapojil. Během jednoho roku velká pivovarská skupina koupila kutnohorský pivovar, uzavřela jej a při následném požáru v jeho areálu uhořela celá jeho rodina včetně novorozených dvojčat a zachránila se pouze jeho tchýně. On sám přišel o práci skladníka v pivovaru a zahynul pod koly kamionu převážejícího výrobní technologie z kutnohorského pivovaru do Velkého Března.
Stanislav B. (57) z Humpolce před lety příběhu uvěřil a pokračoval v řetězci. Jeho rodinný podnik od té doby ztrojnásobil kapacitu, zpateronásobil zisk a rozšířil svou působnost po celé republice. Sám Stanislav se stal vlivným veřejným činitelem, jehož názory mají vliv na politické dění i spory mezi skláři a výrobci plastových obalů.
František (26) z Havířova v září 2012 příběhu uvěřil, deset piv zvládnul během dvou hodin, přidal sedm dalších a pro jistotu vypil i šest rumů a půl lahve vodky, druhý den si však na nic nepamatoval a nešířil tak řetězec dál. Za další dva dny byl slepý a následky si ponese nadosmrti.
Přesvědčily tě tyto ověřitelné příběhy? Je jen na tobě, jak se svojí životní šancí naložíš. On nynějška jsi SOUČÁSTÍ PIVNÍHO ŘETĚZCE! Pokračuj v něm.
Milý čtenáři Pivídek,
Jistě jsi překvapen a snad i nepříjemně zaskočen tímto úvodem, který připomíná nesčetné bezduché výzvy kolující internetem. Snad si i myslíš, že se takto lacině snažíme podnítit propagaci našich stránek na webu. Dlouho jsme se zveřejnění výzvy bránili, avšak hrůzyplné události, které se kolem redakce Pivídek v posledních měsících odehrály, nás nyní donutily ji zveřejnit a odhalit pravdu o podivných okolnostech, které nás po celou dobu fungování stránek provázejí a které nyní kulminují.
Hned zpočátku je třeba přiznat jednu skutečnost, kterou jsme dosud svým čtenářům úzkostlivě tajili – redakce Pivídek byla na počátku tříčlenná, nikoliv dvoučlenná, a slovo byla je bohužel na místě. Mezi iniciátory vzniku a zakladateli stránek byl i náš kamarád Pepa, který zde hodlal zveřejnit výsledky svého dlouhodobého mamutího projektu. Pepu vždy trápila otázka, proč většinu pivního trhu ovládá několik málo značek neutrální chuti, a proč jiné značky nesrovnatelně lepší chuti a často i nižší ceny pouze bojují o přežití.
Tato otázka trápila i nás, ale k umenšení bolu nám obvykle stačilo ji důkladně protlachat v hospodě a vše nakonec shrnout větou typu „Mně je všechno jedno, ať si každej pije, co chce!“ nebo „Já bych je všechny zmydlil!“. Ne tak Pepa. Rozhodl se, že věci přijde na kloub.
Začal studovat dostupné materiály o hospodaření pivovarů, objížděl republiku, hovořil s majiteli pivovarů, politiky, hospodskými i prostými štamgasty, aby se ve zdejším pivním světě zorientoval. Ze svých cest se vracel rozechvělý vzrušením a alkoholickým třasem a nadšeně nám vyprávěl tu o zákulisních politických intrikách směřujících k prodeji pivovaru, tu o konkurenčním boji dvou pivních gigantů v nějakém městečku, tu o vzpouře štamgastů proti jedné značce a donucení hospodského k přechodu na jinou značku, která se nakonec ukázala ještě horší.
Výsledky svého neúnavného pozorování a bádání hodlal zveřejňovat na Pivídkách. Říkával: „Pánové, vy si pište ty svý blbosti, já to celý zastřeším po odborný stránce. Lidi se konečně dozví, co se tu děje.“ My jsme s tím vcelku souhlasili, stránky začaly fungovat a my tedy Pepu vyzývali, ať ze své změti zápisků a poznámek vyextrahuje hotový článek. Bránil se, že ještě nemůže, že materiálu má spoustu, ale že musí nejdřív celé věci úplně přijít na kloub, než půjde s pravdou ven. „Jsem ale na správné stopě,“ dušoval se vždy.
Čas plynul, Pepa stále nebyl schopen předložit ucelený článek, ale radostně se s námi dělil o své nové poznatky. Zlom nastal poté, co ho známý z jedné internetové pivní komunity pozval na „přísně tajné“ víkendové setkání „jen pro zasvěcené“. Když se vrátil, byl viditelně otřesen. „Pánové, je to… je to všechno řízený z jednoho místa! Velký pivovary, malý pivovary, nadnárodní řetězce, pivovarské hospody, všechno to ovládá…“ a odmlčel se. „Co? Co to meleš? Jak to myslíš?“ ptali jsme se ho. „Nemůžu,“ zašeptal. „Prosím, nechtějte to po mně.“
Pepa byl od té doby tajemnější a tajemnější. Scházel se stále častěji s tím podivným spolkem „pro zasvěcené“, ale rozuměli jsme mu stále míň. Dříve nás s radostí obšťastňoval svými odhaleními lobbistických vlivů, kartelových dohod a podobně, ale nyní o tom náhle odmítal mluvit. Pouze, když jsme se třeba rozplývali nad chutí piva v některém nově objeveném minipivovaru, pronesl něco jako: „Pánové, kdybyste jen věděli…“ a rozeštkal se.
Připomínali jsme mu jeho původní záměr – rozkrýt svými články pozadí zdejšího pivního dění a žádali vysvětlení jeho mlčení. Tvářil se v těch chvílích jako štvaná lovná zvěř. „Já… já bych hrozně rád… dělám na tom, opravdu… jsem hrozně blízko… ale… prostě nemůžu… ne teď, všechno by se zhroutilo.“ Bylo na něm vidět, jak sám sebe přemáhá, ale nepodařilo se nám z něj dostat víc, ani když jsme ho opili, případně jsme se přitom sami opili tak, že jsme si druhý den jeho výpověď nepamatovali.
Nakonec v něm jednou alkohol probudil nečekanou odvahu, nad ránem se prudce vztyčil ze židle, což nás oba probudilo a prohlásil: „A dost! Už toho mám dost! Všechno zveřejním, ať to stojí, co to stojí! Lidi mají právo to vědět!“ a hrdě odkráčel z výčepu. Tehdy jsme ho viděli naposled, byť dvojmo. Že Pepa nečekaně zmizel do nějakého koutu republiky, třeba Koutu na Šumavě, a pár dní o něm nebylo slyšet, to bylo u něj normální. Když však o sobě nedal vědět šest týdnů, a po těch všech jeho divných řečech, dostali jsme strach. Úplně se po něm slehla zem. To už po něm pátrala i policie, ale bez jediného výsledku.
Až za další asi měsíc nám na redakční mail přišla podivná zpráva bez adresy odesílatele. „Drží mě tu. Vím jistě, že už nespatřím denní světlo. Jsem v nějaké cele, je tu jen štokrle a wifina. Prošel jsem pivním mučením 1. stupně. Kamarádi, nepátrejte po mně, prosím, zničte všechny mé materiály a nečtěte v nich. Váš Pepa.“ Pochopitelně nás to vyděsilo, ale neměli jsme kam odpovědět a čekali jsme tak pouze bezradně, kdy přijde nějaká další zpráva.
Objevila se zhruba za další měsíc. „Prošel jsem pivním mučením 2. stupně. Chtějí po mně, abych Vám to poslal. Ten mor, co má vyhubit pivní milce ze světa. Neudělám to, nezradím Vás, nepodlehnu, raději zemřu. Už nemůžu pivo ani vidět.“ Poslední věta nás nyní již opravdu vyděsila na nejvyšší míru. Jakže? Už nemůžu pivo ani vidět? To jsme u Pepy, kterého jsme střízlivého snad ani nepoznali a který byl znám tím, že bez piva nevydrží ani chvíli a je si schopen pro lahváče odskočit i během soulože, nemohli pochopit.
Další mail byl ještě šílenější: „Okamžitě smažte tuto mailovou schránku, zrušte stránky a přestaňte pít pivo! Jsou všude! Proklínám den, kdy jsem ochutnal pivo! Mám za sebou 3. stupeň. Nejsem již člověk. Cítím, že podlehnu. Nedovolí mi zemřít. Zničte vše, zapomeňte na mě a nezkoušejte si ani domýšlet hrůzu osudu, který mě nyní čeká!“
To už jsme sami připomínali uštvané trosky. V hospodě jsme vyděšeně prohlíželi každý půllitr, netušíce, jaké nebezpečí bychom vlastně měli očekávat, až nám barmanka nadávala, ať si jdem chlastat vedle do nonstopáče, když nám to tady nechutná a že tu nepotřebuje hosty, co cucaj jedno pivo hodinu. Bylo nám to jedno, mysleli jsme jen na tu úzkost a beznaděj, která nás svírala, protože jsme neměli jedinou stopu či indicii, jak se dopátrat toho, co se dělo kolem Pepy. Jeho poznámky jsme už tou dobou měli prostudované a bylo v nich skutečně mnoho šokujících a zcela konkrétních odhalení. Avšak nic, co by nám pomohlo dopátrat se toho, co je zač ta tajná pivní společnost pro zasvěcené.
Další den už nám přišel pouze prázdný mail s přílohou. Když jsme přílohu rozbalili, náhle někdo zaklepal na dveře. V přítmí na chodbě stál muž, kterému nebylo vidět do tváře, beze slova nám podal dopis a odešel. Zamrazilo mě a všude po těle mi vyvstaly studené krůpěje piva, kterým jsem se samým leknutím při zaklepání polil. V dopise stálo: „Váš kamarád Josef je po smrti. Zpronevěřil se zásadám spolku. Nikdo nevyzradí, co má zůstat tajné. Poselství se však bude šířit. Přílohu jeho mailu vyvěsíte na svých stránkách, jinak zemřete. Ve Vašich článcích nepadne jediné konkrétní jméno ani značka, se kterými Vás Váš kamarád Josef seznámil, jinak zemřete.“
Jak patrno, nemáme nyní moc široký manévrovací prostor. Přílohou mailu nebohého Pepy je první část tohoto článku.
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!