Dobytí branického pivovaru aneb pokus o přemožení nadnárodního molocha InBev

Leckdo si může myslet (jen malá teoretická odbočka, klidně tento odstavec přeskočte, o nic nepřijdete), že v těchto letech žijeme ve víceméně klidném období bez výrazných politických a společenských otřesů. To je ovšem jen šalebné zdání. Ve skutečnosti procházíme obdobím plíživých, ale o to závažnějších a nebezpečnějších změn. Ona ta globalizace vypadá jako sranda. Jednak nikdo pořádně neví, co to vlastně je, jednak je to z celkového pohledu nepochybně proces ekonomicky velmi výhodný. V Asii mají lidi práci, my máme levné oblečení, tak vlastně můžou být všichni spokojeni. Ale to se právě nesmíte nechat zmást slovem globalizace a koukat se na to globálně. Co je globalizace nejlépe pochopíte ve chvíli, kdy vám její důsledky bezprostředně zasáhnou do života, kdy nevratně změní místo kde žijete. Já proto chápu globalizaci skrz to, co provedla idylické době mého voňavého dětství.

Prudký nárůst automobilové dopravy v 90. letech způsobil, že se k čokoládě a sladu stále častěji přidávaly výfukové zplodiny ze Strakonické výpadovky a z Barrandova mostu. To jsme v Hodkovičkách skousli. Nevěřícně a bezradně jsme pak ale již následně sledovali, jak se v roce 2004 společnost Nestlé rozhodla zefektivnit výrobu a uzavřít modřanskou čokoládovnu a jak se v roce 2007 společnost InBev rozhodla zefektivnit výrobu a uzavřít branický pivovar. Ano, tušíte správně, obě vůně, které provázely náš život od nepaměti, navždy zmizely.

Chápu, poslední dobou není branické pivo zrovna značka budící spontánní nadšení a bezmezný respekt, a pivní fajnšmekři se asi budou nechápavě ptát, proč hořekovat nad zánikem tohoto pivovaru, který o svém pivu říká, že draze jen chutná a pivaři mu na to posměšně odpovídají, že vypít jej přijde draho i za tu levnou cenu (i když já teda můžu říct, že ten dnes tak proslulý lahváč za 6,90 je jediný z kategorie levných piv, který na mě nepůsobí nijak odporně a celkem se dá bez následků pít, mohu možná být zatížen subjektivitou patriotismu, ale střeva srdce neoklame).

Ale branické pivo, to zkrátka býval v minulosti docela pojem. Nejlépe to dokládá povídka českého literárního génia Jaroslava Haška s názvem „Okuste branické pivo!“, tu skutečně vřele doporučuji, pochopíte tu atmosféru Prahy roku 1910, parníků s výletníky na Vltavě, zahradních restaurací v Hodkovičkách a lahodného branického piva. Ještě v dobách celkem nedávno minulých byla branické dvanáctka něčím, čemu se dnes ve výročních zprávách nadnárodních pivovarských skupin říká „premium brand“. Na tu jsme tady chodili jako jiní na Plzeň. Po roce 1990 se pivovar Braník rychle modernizoval a rozšiřoval, z ročního výstavu 200 000 hl se dostal až na jeden milion a pak náhle zničehonic konec. Bylo jasné, že takto to zůstat nemůže.

Teď se konečně dostávám k tomu, proč to všechno píšu: na tento stav jsem se rozhodl zareagovat jediným logickým způsobem – dobýt branický pivovar, připojit jej ke katastrálnímu území Hodkoviček a obnovit v něm vaření piva. Bráničáci jej nechali padnout, nezaslouží si tudíž, aby byl nadále na jejich území. Akce se uskutečnila v lednu 2010. Sehnav skupinu dobrovolných pomocníků jsem nejprve provedl krátký výcvik a osvětovou přednášku na hodkovičském sáňkovacím kopci, poté jsme ozbrojeni podprdelníky vyrazili směrem na pivovar. Vstupní brána byla otevřená, takže jsme bez prodlení zahájili frontový útok (viz foto). Vstoupil jsem do areálu a slavnostním vojenským barytonem deklaroval: „Vyhlašuji tento pivovar za výhradní majetek Hodkoviček a sebe stanovuji jeho neomezeným vládcem!“ Jak se ukázalo, obranu pivovaru InBev velmi podcenil. Jediný, kdo nám kladl odpor (lépe řečeno jediný, kdo si celé akce vůbec všiml), byl vrátný u brány. Na útok zareagoval pouze dlouhým, překvapeným, nechápavým pohledem a mlčením, což si s trochou fantazie jistě lze vyložit jako bezvýhradnou kapitulaci. To nám stačilo, pivovar byl tedy náš. Obnovu výroby piva jsme museli nechat na později, protože nikdo z nás netušil, jak se vlastně pivo vaří a dveře byly navíc zamčené. Slavnostním pochodem jsme došli do hospody u Černého Koně a radostně jsme zapili snadné vítězství.

Později jsem si všiml, že onen vrátný je zřejmě nepostradatelnou součástí inventáře pivovaru. Když jsem nedávno opět navštívil svůj pivovar (zrovna jsem tehdy dělal sčítacího komisaře při sčítání lidu), našel jsem ho opět na svém místě ve stejné pozici. Na otázku, kterou mi mé povinnosti tehdy přikazovaly položit – „Dobrý den, bydlí v tomto objektu nějací lidé, jimž bych mohl předat sčítací formuláře?“ – zareagoval opět naprosto stejně – dlouhým, překvapeným, nechápavým pohledem a mlčením. Mohu tedy veřejně slíbit, že pivovary Staropramen, potažmo skupina Anheuser-Busch InBev, mohou být v klidu, tento nepostradatelný člověk zůstane tváří pivovaru i pod mým vedením.