Jaderná krize

Jak pivo zabránilo českému Černobylu.

Nedávno se mi stala jedna velmi bizarní historka, se kterou vás musím seznámit, i když bych to možná dělat neměl. To jsem zase tak jednou po vyhození z hospody a před návratem domů popíjel mírumilovně pivo na lavičce v parku a přemýšlel, zda má ještě cenu pokoušet se vůbec zvedat či zda je lepší vyčkat příjezdu hlídky policie rovnou, když si ke mně přisedl ošuntěle vypadající muž. V ruce držel igelitku, pod plnovousem vzor Rasputin se jeho nemytá tvář dala pouze tušit a navíc mu z nohavice lezly myši. Tedy ty myši byly z mého deliria, to už poznám a nenechám se tím proto vyvést z míry, ale bezdomoveckému vzhledu toho muže to každopádně přidávalo svůj díl, proto to zmiňuji. Snažil jsem se mu ve své důstojné samotě nevěnovat pozornost, což koneckonců vzhledem k tomu, že i tupé zírání před sebe mi dalo zabrat, nebyl žádný problém, ale i tak se za chvíli ozval:


„Máte Klasika a Platany, hmm, chutná?“


„Umh..hu..jo...“, snažil jsem se mu naznačit, že to byly jediné dvě značky, kterých jsem si za 40 korun mohl ve večerce koupit čtyři lahve místo tří a že otázka chuti zde tedy hraje roli značně podřadnou. Zdálo se, že moji poznámku kupodivu pochopil a pokračoval:


„No jo. Vždycky když tydle piva vidim, vzpomenu si na to. Je to blbý, ale čas vod času to musim někomu říct, jinak bych se zbláznil. Nebude vás rušit delší historka?“


Bylo mi jasné, že nemá smysl odporovat a na důkaz souhlasu, kterého jsem již nebyl verbálně schopen, jsem mu nabídl svoji láhev načatého Klasika.


„Ne, já si nedám...a vy si po dnešku už tohle pivo taky nedáte.“ Prohlásil rázně. Tohle prohlášení ve mně vzbudilo zájem a radši jsem si ještě předtím, než si tohle pivo už nikdy nedám, mocně přihnul, aby mi nezbylo nedopité. Muž s trpělivým výrazem počkal, až dopiju, otevřu si Platan a pak se pustil do souvislého vyprávění, které si bohužel pamatuji velmi jasně.


„To bylo v osmdesátým pátým a já tehdy nebyl vůbec taková troska, jako teď, naopak, dělal sem technika na zbrusu novým prvním bloku v elektrárně v Dukovanech, chlastal pivo a byl naprosto spokojenej. Ke konci roku přijela delegace inženýrů ze Sovětskýho svazu a že se budou dělat zátěžový zkoušky. No co budu řikat. Vohejbali sme to na maximální výkon a jim to furt nestačilo. Celkem to byli chlápci v pohodě, ale ved je nějakej Djatlov, tomu sme řikali Datel nebo Rudá hlava, no a ten nakonec řek, abysme vyřadili bezpečnostní okruh, prej že ‘bezopasnoj cjep eta kapitalističeskaja relikvija‘. No tak sme ten kapitalistickej přežitek teda vypli. Přidávali sme šťávu no a nakonec...nakonec sme to přehnali. Reaktor se rozjel a teplota stoupala, i když sme to všechno hned vodstavili.


„Huh...?“, historka mě začala zajímat, protože o něčem takovém jsem v životě neslyšel.


„Jak řikáte, to byl samozřejmě hroznej průser. Pokud by se vohřálo moc, tak by se to roztavilo, meltdaun by řekli dneska, za nás to bylo rasplavljenije, ale průser je to furt stejnej. Ve velíně nastala panika, všichni pobýhali kolem. ‘Ta voda to neuchladí, potřebujem něco účinnějšího‘ křičel vod pultu dozor. ‘Hodíme tam toho Rusáka‘, prohlásil na to temně vedoucí směny. I když sme věděli, že to chlazení nevyřeší, napadlo to asi většinu z nás. Ale chtělo to něco fakt rychle vymyslet. Víte vona voda, i když jinak nanicovatá tekutina, má hrozně vobrovskou tepelnou kapacitu, takže když chcete něco zchladit, tak se fakt těžko vymejšlí z fleku něco lepšího. Ale v tu chvíli mě to napadlo, i když teda jak sem řikal, dost sem tehdy chlastal, takže sem si možná jenom vzpomněl před jistou smrtí na poslední příjemnou věc.


‘Pivo‘, prohlásil sem do toho dramatickýho ticha a byl sem na ten nápad patřičně hrdej.


‘Pivo? Co to meleš, Pepo, jako dal bych si, ale jak nám to asi kurva vyřeší pivo?‘ vobořil se na mě vedoucí směny. Ale vono to vlastně bylo vohromně geniální, víte?


‘Alkogól?‘, prohlásil s novym zájmem ten Datel, kerej se zatim snažil vypadat, že za nic nemůže, ale přece jenom poznámku vo chlastu nemoh ignorovat.


‘No fakt pivo...dík tý směsi s alkoholem a minerálama to má vyšší tepelnou kapacitu, sem dělal pokusy, šplhá se to na plus mínus čtyři a půl kilojoulu.‘ já na to.


‘Pff, pívo...‘ na to pohrdavě ten Rusák, kterej se snažil zřejmě vyjádřit, jak timhle řešenim opovrhuje a že by asi radši použil něco silnějšího, ale kterej zas na druhou stranu vypadal dost vyděšeně, takže se do toho už dál moc nemontoval.


‘Ty vole...to by mohlo stačit, to je výborný! Ale kde seženem pivo, potřebujem toho aspoň 300 hektolitrů‘, řek zas ten vedoucí, Pochop se menoval...“


„Hmm..huhm..pf...“, snažil jsem se pochopit, co mám pochopit, ale to už muž pokračoval ve svém výkladu, který jsem přestal chápat už před hodnou chvílí, ale který jsem i tak s napětím poslouchal.


„No...jeden technik si teda na tu votázku hned vzpomněl, že máme prej nějaký piva v kuchyňce, debil. Tak sme ho samozřejmě seřvali, že je hovado a ať nám je kouká rychle donýst, ať je co pít, ale na ten reaktór to chtělo něco věčího. Tak sem si zas, jak sem byl v řáži, vzpomněl a řek sem Pochopovi – ‘Tady ve vedlejší vsi je distribuce Plzně...škoda, že to nemůžem použít...‘


Tim byl teda zmatenej, hned se ptal ‘Co? Proč to jako nejde použít?‘


Vám je to jasný, mladej pane, ale jemu sem to musel vysvětlit – ‘No...je to přece jen Plzeň a v tom reaktoru to zteplá a nebude to k pití, to by přece byla škoda‘, tim sem ho asi, nevim teda proč, trochu vytočil.


‘Zteplá? Zteplá?? To víš, že to kurva zteplá, pokud to nezteplá, tak vyhodíme tři vokresy do vzduchu! Sakra, de ti vo národní bezpečnost, nebo vo plzeňský pivo??‘ No a vzhledem k tomu, že sem asi na jeho vkus příliš přemejšlej nad vodpovědí, tak pokračoval: ‘Sakra to byla řečnická otázka, vole! Okamžitě tam volej a vobjednej 300 hektolitrů... ‘


‘Nemam vobjednat rovnou 310, ať něco zbyde na oslavu, kdyby se to vydařilo?‘ zeptal sem se na to.


‘Co...? Ježiš, jak moh takovej vožrala projít zdravotní a psycho, to nechápu...‘, což sem mu ale hned vysvětlil, protože doktor byl tehdá eště vožralejší, než já. No ale to abych moc nevodbíhal. Tak sem tam teda zavolal a vobjednal to. To víte, ve vesnici se lidi divili, proč se proboha do elektrárny převáží několik desítek cisteren piva, ale když sme řekli, že přijela ruská delegace, tak to všem jako vysvětlení stačilo, dokonce nám předseda emenvé nabízel soudek vodky grátis. Prostě pane, abych vás dlouho nenapínal, vidim, že už mi stejně vobčas upadáte do bezvědomí - bylo to účinný! Vypustili sme vodu, ta byla sice trochu radioaktivní, ale kdo by se s tim v tu chvíli sral – mimochodem vod těch dob sou v dalešický nádrži lidožravý kapři, ale vo tom taky radši mlčte – a pustili tam pivo. Začalo se to pomalu vochlazovat. Trvalo to asi tejden, pak sme vodvolali pohotovost, Datel i s delegací vodjel a bylo to zabezpečený.“


„Hmm...to...je...vý..výbor....“, prohlásil jsem fascinovaně.


„No jo, do týhle fáze to bylo výbor, ale teďka to začíná teprve bejt tragický. To pivo sme chtěli vypustit, to mi věřte bralo srdce, ale plzeňský pivovary překvapivě projevily zájem, jestli si to nemůžou vodčerpat. Tak sme jim řekli, že klidně, ale že je to docela dost radioaktivní, sou v tom různý svinstva a hlavně je to hodně zvětralý. Voni na to, ať si s tim neděláme starosti. Nakonec nám v rámci toho museli i vyčistit chladící systém, protože ten byl zasranej těma minerálama z piva, takže sme asi jako jediná jaderná elektrárna dostali vod Plzně ocenění „Za čisté trubky ‘85“.“


Tomu jsem se musel zasmát i ve svém dosti žalostném stavu. Muž se zasmál se mnou.


„Sranda, co? No to vás přejde. To pívo, co vodčerpali, dalo totiž základ první várce Klasika. A ta radioaktivita a celej ten postup je ta jejich slavná „tajná receptura“, ale buďte bez obav, dneska už se to provádí uměle.“


Zděšeně jsem se podíval na dvě vypité láhve Klasika, které se válely pode mnou. Rychle jsem začal nasávat Platan, abych je něčím spláchl.


Muž počkal, až jsem láhev vypil a otevřel si další. „...Tak, to bych nedělal, proč si myslíte, že postavili Temelín pět kilometrů vod Protivína? Jo, ministerstvo to tehdá přidalo do plánů – ‘každá nová jaderná elektrárna musí být v dojezdové vzdálenosti 8 km od průmyslového pivovaru či velkoskladu piva‘.“


Vyprskl jsem pivo a třesoucíma rukama – což mimochodem nebylo ze strachu, ale z dlouhodobé intoxikace – jsem zbylou láhev opatrně položil na zem.


„No buďte bez obav, pane, neni to prej nebezpečný, pokud toho nevypijete 10 litrů denně,“ když viděl zděšení v mých očích, rychle dodal: „...ale i tak to není tak hrozný, zkrátka radši přejděte na jiný pivo.“ Pak ale jeho výraz, pokud se dalo pod vousy tušit, ještě zesmutněl. „Ale mladej pane, to furt neni to nejhorší. Víte, ten Datel, teda Djatlov, si tu naší geniální akci s pívem nějak blbě vyložil. Za pár měsíců dělal podobný testy i v Černobylu. No a když to zas přepísk, tak nařídil, ať tam nalejou na chlazení vodku, no asi mu to přišlo tak nějak logicky lepší. To víte, v Rusku, tam se neptali, kde to seženou, prostě tam nalili cisternu, co měli připravenou na voběd.“ Muž si dlouze povzdechl, přikryl si dlaní oči a potichu dodal: „Ale pane, vodka nemá tak dobrý chladící účinky, ne ne...ale hlavně, je silně výbušná...“


Na ta slova se zvedl z lavičky a šoural se parkem pryč. V nastalém rozjímání nad tímto bizarním vyprávěním jsem bezmyšlenkovitě postavil všechny čtyři lahve vedle sebe a zíral na ně. Připomínali chladící věže jaderné elektrárny a v ranním rozbřesku se zdálo, že i drobně světélkují.

Autor: Jan Karel Bartuška
Vloženo: 7. 7. 2012

Přidejte komentář

Komentáře (0)

Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!