Život v hospodě – Pijani ze třídy savců

(věnováno Petru Štenglovi)

Dobrý večer, milí diváci. Dnes se společně podíváme na zajímavý pořad ze života savců, kteří se vyvinuli v pijany. Odborně se nazývají Homo alcoholicus a jsou poddruhem Homo sapiens sapiens, tedy současného člověka moudrého moudrého, kterýžto přídomek je mezi námi, alespoň podle mého skromného názoru, zcela hloupý, což ovšem není podstatné. Pijané se od takzvaného člověka moudrého liší především nadměrným užíváním látky zvané alkohol, přičemž ti nejvýkonnější z nich jsou na alkoholu zcela závislí: tyto špičkové borce pak nazýváme notorickými alkoholiky. Drtivá většina z nich žije celkem nenápadně mezi majoritní společností, v níž více méně nemá přirozeného nepřítele. Jedinými možnými predátory pro alkoholika jsou policejní hlídka, jež jej v určitých případech může eskortovat na záchytnou stanici, a soudce, mající moc poslat chyceného ubožáka do protialkoholní léčebny, kterážto je postrachem a noční můrou všech slušných notoriků. Notorické alkoholiky dělíme na dva druhy. Prvním z nich je alkoholik stádní, jenž, jak už vyplývá z jeho přízviska, žije převážně ve stádu, které se houfuje v hospodských zařízeních. Druhým je pak alkoholik sólista, jenž většinou žije a pije sám doma, přičemž pokud se nepřidá ke stádu, umírá mnohem dříve, čímž pro nás ztrácí na zajímavosti. Proto se dnes budeme zabývat hlavně první skupinou, jež má mnohem větší potenciál nežli sólisté. Přesuňme se tedy nyní do mokré čtvrti, abychom mohli započít sledování osudů jednoho menšího stáda či spíše jen pouhé smečky pijanů.

A zde ji již vidíme. Zastihli jsme ji zrovna na rušné ulici velkoměsta. Naše smečka se skládá ze čtyř dospělých mužů ve věku asi pětatřicet až šedesát let. Pro lepší rozlišení jsme si je pojmenovali. Vůdcem smečky, nejstarším, nejmenším a nejširším z nich je Honza, který už nemá žádné vlasy, proto si alespoň pěstuje bílý plnovous. Honzovi je věkem nejbližší padesátník Jindra, jenž je zároveň nejvyšším i nejhubenějším členem smečky, a je druhým v její hierarchii. Vlasy má šedé, dlouhé a mastné, tvář je pokryta několikadenním strništěm. K malému a zavalitému Honzovi tvoří Jindra zajímavý kontrast. Střední postavy i věku je třetí člen smečky čtyřicátník Kája, který nosí brýle a kotlety, hnědé vlasy si češe „na Emana“ a na temeni se mu už dělá kolečko pleše. S trochou nadsázky lze tedy říci, ze bychom tyto tři výtečníky snadno rozeznali už jen podle jejich vzezření, přičemž populární pohádkové termíny dlouhý, široký a tupozraký by nám k tomu měly postačit. Nicméně smečka má ještě čtvrtého, a nejmladšího člena, čímž se nám předchozí úvahy komplikují, a proto se raději vrátíme ke jménům. Benjamínek smečky jménem Péťa je prakticky stejně vysoký jako Kája, jen o něco štíhlejší. Jeho světlé vlasy dosud neplešatí, navíc si pěstuje knírek a bradku. Jen stěží lze zrovna od pijanů očekávat oblečení podle poslední pařížské módy. Jak vidno jejich kalhoty tvoří převážně obnošená džínovina či ošoupané manšestráky, horní části trupů kryjí sepraná trička různých barev respektive už jen jejich odstínů, prostou obuv lze označit jako zánovní kecky či letité tenisky. Sociálně je na tom nejlépe Honza, neboť šel nedávno do předčasného důchodu, a navíc je už několik let vdovcem. Jindra pobírá důchod invalidní a je třikrát šťastně rozvedený, zatímco Kája je kupodivu stále ženatý a dosud má i zaměstnání. To Péťa nemá ani ženu, ani práci, žije jen z podpory a z výplat za občasné brigády.

Již se šeří, což znamená, že smečka má nejhorší denní dobu za sebou. Večer co večer tak Honza, Jindra, Kája a Péťa vyrážejí na cestu s nadějí, že najdou životadárný alkohol, který tvoří hlavní součást jejich jídelníčku. Konečně vcházejí do jedné z nesčetných občerstvoven. Notně zakouřený menší podnik je narvaný téměř k prasknutí, naštěstí je tu jeden stůl volný. Zde se tedy naše smečka usazuje, aby byla brzy obsloužena hostinským. Mezitím si všichni jakožto závislí tabakisté zapalují cigarety. Za chvíli se na stole objevuje runda piv a malých fernetů, které jsou ani ne do čtvrthodiny zkonzumovány. Vzápětí se celá situace zopakuje. Po třetí rundě dojde k mírnému zpomalení intoxikace, neboť nejstarší člen smečky Honza si objednává potravu v jiném nežli tekutém stavu. Už totiž pochopil, že jeho přežití záleží kromě alkoholu také na jídle. Navíc tak dává najevo, že má nad ostatními navrch, protože umí používat příbor. Hostinský, který unese v pařátech až několik kilogramů, přináší Honzovi dvacet deka vepřové tlačenky s cibulí a třemi krajíčky chleba. Tlačenka je sice zelená, ale to pod hromadou cibule není vidět a Honzovi by to stejně nevadilo. Pouští se do večeře jako zběsilý, ještě nikdy nežral s takovou intenzitou. Je to snad vzpomínka na hladové dny? Čtvrt kilogramu jídla však může u ostatních vyvolat závist. Většina z nich je totiž mrchožravá, není mezi nimi jediný vegetarián. Určitou výjimku tvoří Jindra, kterého nikdo nikdy neviděl nic sníst. Alkoholici Jindrova typu jedí vskutku velmi málo, žaludek se jim postupně scvrkává, až v něm propuká rakovina, na níž pak pijan umírá. Naopak alkoholik typu Honzy jí až příliš, pročež se nabízí široká škála nemocí, jež ukončí jeho život, nejčastěji se jedná o srdeční infarkt či mozkovou mrtvici. Cirhóza jater a zkamenělé ledviny jsou pochopitelně vlastní všem pijanům bez rozdílu, většinou ale nejsou bezprostřední příčinou úmrtí. Vzhledem k předčasné demenci, způsobené alkoholem, si však pijani zdravotní rizika svého životního stylu neuvědomují, anebo jsou jim zcela lhostejné, takže nemá cenu se jimi nadále obšírně zaobírat. Vraťme se proto k Honzovi, v němž, jak můžeme vidět, právě mizí zbytek večeře, takže nastává čas pro další rundu alkoholu.

Uplynula celá hodina a naše smečka se nacházela v příjemném stavu opojení, když tu náhle byla tato atmosféra narušena příchodem říjné samice. Dlouhé nohy, nesoucí její dosud lepé, byť lehce oplácané tělo, jsou navlečeny v zánovních síťovaných punčochách černé barvy, rudá minisukně kryje v podstatě jen řiť a pohlaví, z výstřihu miniblůzky vykukuje vetší část mléčných vaků, zatímco obličej bývalé krásky nese pod vrstvou šminek stopy drsného života alkoholičky. Vše korunuje blond paruka ve stylu kdysi populární filmové postavy Angeliky. Může jí být asi pětatřicet až čtyřicet let. Část naší smečky větří možnou kořist, zvláště ten nejmladší jménem Péťa. Angelika se usadila na barové stoličce u výčepu, zpozorována nejen Honzovou smečkou, nýbrž veškerým osazenstvem podniku, složeným ze samých samců. Celé stádo je neklidné, jeho společenský řád byl narušen.

Pětatřicetiletý samec Péťa se i přes protesty vůdce smečky Honzy a staršiny Jindry přesunul na barovou stoličku vedle Angeliky. Dává se s ní do hovoru, galantně ji připaluje cigaretu a objednává pro ni i pro sebe specialitu tohoto podniku jménem „Magický voko“. Recept na tento ryze český a již tradiční míchaný drink je jednoduchý: do točeného piva se vloží panák peprmintového likéru a lehce se protřepe. Ve středu půllitru zrzavého moku se pak rozzáří sytě zelená barva, která se postupně uvolňuje do zrzavé a nápoj vskutku získá tajuplnou až magickou vizáž. Angelika, markýza alkoholiků, si přiťukává s Péťou „Magickym vokem“ a slibně se naň usmívá. Zdá se, že se celá situace vyvíjí pro Péťu velmi nadějně. Za krátký okamžik je bohužel všechno jinak. Do dveří totiž vchází téměř dvoumetrový samec s velkou svalovou hmotou a zcela vyholenou hlavou, oblečen v koženou bundu zvanou Bomber a kožené kalhoty, na nohou kvalitní a robustní anglickou obuv značky Doktor Martens. Může mu být tak třicet let. Tento vetřelec přichází k Angelice, majetnicky ji chytá za špek na boku a tiskne své rty na její. Angelika se nebrání, naopak. Je zřejmé, že se znají. Péťa je novou situací nepříjemně překvapen. Jakožto menší samec by teď podle zákona džungle měl uvolnit svoji stoličku nově příchozímu a silnějšímu sokovi a bez řečí odejít. To se však nestane. Již podnapilý Péťa se snaží pokračovat v rozhovoru s Angelikou, přičemž oslovuje i Bombera, což je, jak se brzy ukazuje, velká chyba.

Zničehonic dochází v této vysoce strukturované společnosti k velkému incidentu. Dnes přímo před našima očima mladý a silný samec jménem Bomber napadá menšího, staršího a opilejšího samce Péťu. Naštěstí pro Péťu to bude srážka krátká, avšak ponižující. Bomberova pravička se střelhbitě ocitá v Péťově obličeji, druhá rána levičkou pak posílá Péťu k zemi. Ten vůbec nestačil zareagovat, půllitr „Magickýho voka“ mu vyletěl z ruky a rozbil se na podlaze až u toalet. Bomberův kopanec do Péťovy krajiny břišní ukončil tento bleskový, jednostranný a nemilosrdný souboj. Angelika se vrhla na Bomberova záda, objala jej pažemi kolem krku, a zvýšeným ječivým hlasem jej uprosila, aby ušetřil Péťův život. Bomber její volání vyslyšel. Předtím ještě hlasitě varoval Péťu, aby se mu do jeho, citujeme: „mrdny už nikdy nesral“. Vítěz souboje hned nato odchází z podniku i se svou samicí, zatímco Péťa se těžce zdvíhá z podlahy.

Život v hospodě je často krutý a nemilosrdný. Při srážce bohužel došlo k redukci Péťova chrupu, z devětadvaceti zubů mu jich zůstalo jen dvacet sem. Dva zuby se totiž vlivem Bomberova úderu pěsti vydaly na samostatnou a nevratnou cestu z Péťových úst na podlahu lokálu, navíc se mu uvolnila levá horní stolička. Volná je nyní i Péťova stolička u baru, na ní se mu však nechce vracet. Kája a Jindra pomáhají otřesenému Péťovi na nohy a na toaletu, aby si tam mohl vypláchnout a umýt hubu. Hostinský mezitím zametá rozbité sklo i Péťovi zuby, je to velmi čistotný samec. Chvíli nato se Péťa vrací pokorně a schlíple ke stolu svojí smečky. Její vůdce, Honza, jej milostivě přijímá zpět. Objednává novou rundu piv a vizourů pro všechny. Smečka tak bujaře slaví návrat ztraceného syna. Honza dokonce zamačkává slzu v levém oku. Je mu sice už šedesát let, ale je stále velmi citlivý a zranitelný, zvláště když jde o benjamínka smečky Péťu, k němuž má téměř otcovský vztah. Kája se ptá Péti, kvůli čemu vlastně došlo k bitce, tedy přesněji řečeno k Péťovu napadení. Postižený odpovídá, že navrhl Bomberovi, aby za Angeliku zaplatil „Magický voko“, když je ta samice jeho. Nato se celá smečka dává do bujarého řehotu. Všem je samozřejmě zřejmé, že útratu za Angeliku i rozbitý půllitr bude pochopitelně tak jako tak platit Péťa. Honza bodře poplácává Péťu po rameni a nabízí mu cigaretu ze své krabičky.

O několik hodin později, dlouho po půlnoci, se naše smečka přesunuje z hostince do nonstopu. Tam dochází k nečekanému shledání. U jednoho stolu totiž sedí osamělá a plačtivá Angelika. Po prozkoumání terénu Kájou u obsluhy na baru a zjištění, že Bomber odešel rozezlený již před několika hodinami, si smečka přisedá k samici. Ta i přes opuchlou a mnohobarevnou Péťovu tvář poznává svého neúspěšného nápadníka z minulého podniku, znovu se od něj nechává pozvat na „Magický voko“, a zapřádá rozhovor nejen s ním, nýbrž s celou smečkou. Vše nasvědčuje tomu, že brzy po dnešním incidentu Bomber opustil Angeliku, se slovy, že ji nechce už víckrát vidět. O několik dalších piv a panáků později se Angelika a Péťa přesunují do menší, odlehlé a prázdné místnosti s kulečníkovým stolem. Samice si zde lehá na zelené biliárové sukno, roztahuje a vysoko zvedá své dolní končetiny, aby jí samec mohl odpářit, k čemuž následně dochází. Po tomto aktu Angelika usíná spánkem spravedlivých, přesněji řečeno upadá do alkoholického stuporu. Po dokončení kopulace se ukojený Péťa vrací ke smečce, zatímco jeho místo v lůně Angeliky zaujímá Kája, aniž by ji přitom vyrušil ze spánku. Je to velmi ohleduplný samec. Později dojde i na Jindru. Podle vlastních slov by byl pohlavního styku schopen i nejstarší Honza, ale partnerka v bezvědomí ho prý nevzrušuje. Nikdo z mladších členů smečky se s ním o to nechce přít, všichni mu souhlasně přikyvují. Venku zatím svítá. Přes zamazaná okna nonstopu pronikají první sluneční paprsky. Honza, Jindra, Kája a Péťa se po sobě dívají tiše, vědoucně a s mírným úsměvem. Dokázali totiž přežít další drsný den a drsnou noc v hospodě, dokázali se dožít dalšího rána. A to není málo!

Ale tady náš dnešní výlet do světa pijanů a hospod pomalu končí. Avšak i po všech těch trampotách Honzovy smečky dnešní noci si musíme položit palčivou otázku, a sice: je lepší být takzvaným člověkem moudrým anebo pouhopouhým pijanem? Současná lékařská věda a soudní patologie dospěly společně k tomuto verdiktu: „Zástava kardio-encefalické činnosti jedince je zcela irelevantní k oběma limitním stavům kvantity příjmu tekutin u téhož individua.“ Což přeloženo do hovorové češtiny zní v podstatě takto: „Kdo pil, umřel. Kdo nepil, umřel taky.“