Ostatně i Písmo svaté hovoří jasně – pozemský ráj je na místě, kde se jedna řeka dělí ve čtyři. Vezmeme-li v úvahu, že staří Hebrejové psali pozpátku, musíme si v tomto smyslu přeložit i jejich geografickou lokalizaci ráje. Hledáme tedy místo, kde se čtyři řeky spojují v jednu. Koukneme-li se pak na mapu Plzně, máme jasno (autorem této převratné myšlenky nejsem bohužel já, ale Zdeněk Susa ve své Velké české pivní knize).
Tento status ovšem Plzeň zdaleka neměla odjakživa. Abychom poznali zrod světové pivní metropole, musíme se nejprve vrátit do roku 1838. Tehdy se v Plzni odehrávaly scény jak z pivního hororu.
Bylo sychravé podzimní ráno a ulice se již třetí den hemžily navzájem přes sebe zvracejícími troskami, záchody plzeňských měšťanů braly v těchto dnech na sebe i úlohu nocleháren a lidem již začínalo být jasné, že řešit stav svého organismu klasickým vyprošťovákem prostě tentokrát nezabírá.
„Musíme něco udělat!“, prohlásil starosta města a sesunul se k nejbližšímu stromu. „Jistě!“, „Takhle to dál nejde!“, „To pivo se nedá pít!“, ozývalo se ze všech stran od měšťanů nabírajících v krátkých chvílích úlevy dech k dalšímu dávení.
Když se po několika dalších dnech opět daly organismy plzeňských jakž takž do pořádku a vyprchal prvotní hněv na sládka pivovaru na náměstí, který byl toho všeho příčinou, začaly myšlenky měšťanů nabývat podoby konkrétních uvážených činů.
„Zboříme mu pivovar, hajzlovi!“, volal jakýsi muž, který byl záhy odhalen jako majitel konkurenčního pivovaru z Františkánské ulice. „Ty tu moc nedržkuj, to tvoje se taky kolikrát nedá pít!“, zařval nečekaně ostře dosud bledý sládek, krčící se u zdi pivovaru a čekající na lynč. Začala vřava. Měšťané vtrhli do pivovaru, začali rozbíjet jeho vybavení a vyvalili před pivovar veškeré sudy ze sklepů, které započali ihned vylévat na dlažbu.
„Ne! Prosím, ne! Přijdu o všechno!“, volal zoufale sládek a sliboval, že napříště již bude místo chlévské mrvy používat výhradně ječmen, ale v běsnícím davu ho nebylo slyšet. Majitel pivovaru z Františkánské se opodál upřímně chechtal, ale jen do chvíle, než se ho chopili tři měšťané a vymáchali mu v jednom ze sudů hlavu se slovy: „Na tebe taky dojde, jen se neboj, my vás naučíme, vařit nám ty vaše svinstva!“
Když získali měšťané pocit, že se dostatečně pomstili všem plzeňským sládkům za všechny zkažené várky a všechna vytrpěná příkoří, začali si klást otázku, co počít dál.
„Zboříme jim, pivovary, hajzlům!“ zazněl hlas jednoho dědečka, který se k tomuto výkřiku odhodlával několik dní, ale z reakce okolí bylo zjevné, že vhodnou chvíli poněkud prováhal. „Pánové, pánové, nechte ho, hlavně klid!“ volal starosta. „To chce pořádný pivovar! Postavíme si velký moderní pivovar, ve kterém budeme vařit pivo pomocí nejmodernějších technologií a z nejlepších českých surovin!“ „Ano!“, „Výborně!“, „To je ono!“, znělo ze všech stran.
„Dyť jsme celýmu kraji pro smích. Ale pánové, slibuju Vám, že pokud mě na jaře znovu zvolíte, osobně dohlídnu na to, aby se plzeňské pivo stalo pojmem. Z celých Čech se k nám budou jezdit učit vařit pivo! Do celého světa ho budeme vozit.“ „Hurááááááá!!!“ neslo se hromově náměstím a nadšení lidí neznalo mezí.
„Kdo chce být sládkem?“ otázal se starosta nakonec a náměstí rázem ztichlo. Ukázalo se, že sládkovské povolání nemá momentálně v Plzni zrovna valnou sociální prestiž. Většina současných sládků se vůbec neodvažovala za dne vycházet na ulici a i ti, kteří unikli zlobě davu, byli obvykle nabídkou pozice sládka nově budovaného velkého měšťanského pivovaru zřetelně vyděšeni. „Ale… ale… já mám ženu a pět dětí! Co si chuděry počnou bez tatínka?“ koktali obvykle a rozeštkali se. Učedníci v pivovarech hromadně prchali z města zpátky na venkov a slibovali rodičům, že už budou sekat dobrotu, chodit od slunka do slunka poctivě pracovat na pole a že to s tím nápadem jít do města, vypracovat se a zbohatnout byla jenom taková legrace.
Nový pivovar na východním okraji města rostl plzeňským před očima, ale náročné úlohy sládka v něm se stále nikdo nechtěl zhostit. Jednou tudy procházel šestadvacetiletý bavorský sládek Josef Groll. Rozestavěná budova ho zaujala. Ptal se tedy místních: „Was ist das hier?“ „No, pivovar… rozumíš? Bír machn… Ale nemáme sládka, chápeš? Nikdo nechce vařit pivo.“ „Die Brauerei? Ich bin ein Brauer! Verstehen Sie?“ „Cože?“
Nakonec ho vzali ke starostovi, který německy uměl. „Poslyšte, zajímá se o náš pivovar. Ale je to Němec jako poleno.“ „Ale to je přece výborné!“, rozzářil se starosta. „Takovej blbec skopčáckej to určitě vezme! Mein verehrt Herr…“ obrátil se s líbezným úsměvem k Josefu Grollovi. Ten když pochopil, že je mu nabízeno místo sládka v tom krásném moderním vznikajícím pivovaru, byl nadšen a ihned přijal.
Josef Groll se začal seznamovat s místním prostředím, kvalitou českých surovin, učil se češtině a zkrátka poznával plzeňský život. Když si uvědomil, do jaké pasti byl vlákán a jaký úkol nevědomky vzal na svá bedra, bylo příliš pozdě. Pivovar byl dostavěn a příprava první várky již byla v plném proudu.
Roztržitý Groll chodil po pivovaru jak tělo bez duše. „Co já mám tet dělat? Dyť foni mě zastšelit, kdyš to bude schlecht! A ty český Hopfen, co já furt s nima, herdek!“ Byl stále nervóznější a roztržitější. Když jednou ráno zjistil, že mu kvasinky na spilce klesly ke dnu, propadl zoufalství. „Mein Gott! Co to ta kfasinka délat? Co já si tet počít?!“ volal bezradně.
Na to, aby pivo vylil a začal znovu, již nebyl čas. Brzy měla proběhnout slavnostní ochutnávka nového plzeňského piva za účasti starosty a všech, kteří ve městě něco znamenali. Josef Groll přemýšlel, jak nenápadně uprchnout z města. Bylo to však beznadějné, tvář neznámého cizince, který měl uvařit plzeňským nové pivo, se záhy stala notoricky známou a kdykoliv vyšel na ulici, hned ho zastavovali lidé a chtěli vědět novinky o tom tolik očekávaném novém plzeňském pivu. Lidem se tedy vyhýbal a z pivovaru již několik týdnů takřka nevycházel.
5. října 1842, v den slavnostní ochutnávky, se probudil ve varně na podlaze a věděl, že jeho osud se naplnil. Naplnil si tedy i sklenici a rozhodl se opít se. Když pěna opadla, ztratil i poslední zbytky naděje. Skrz sklenici rozeznával předměty ve varně, okna, dveře, to pivo bylo zkrátka úplně průhledné. „Co… co to proboha je? Dyt to fůbec néni pifo!“ zajíkl se a zhroutil se na zem.
Když byl před obědem slavnostně uváděn na ochutnávku, připadal si jak tele jdoucí na jatka. Rezignovaně přijímal gratulace smířen s tím, že bude patrně ihned po ochutnávce rozzuřenými měšťany zlynčován. V kapse měl sepsanou poslední vůli a bylo mu už všechno jedno. Zpozoroval, že na stolech jsou skleněné půllitry a tak bude všem na první pohled jasné, jak to všechno totálně zvoral. „Aspoň to budu mít dřív za sebou,“ pomyslel si jen.
S úderem poledne se začalo nalévat pivo a Josefu Grollovi se sevřel žaludek, připadalo mu, že se všechny zraky v sále soustředí jen na něj a na to podivné průzračné pivo, které bůhvíproč kvasilo s kvasinkama na dně, a ta chvíle čekání se mu zdála nesnesitelně dlouhá. Chtěl být co nejdříve zastřelen a očima proto popoháněl starostu k napití tak neopatrně, že ten to zpozoroval.
„Když myslíte, Herr Groll,“ řekl starosta s úsměvem a zhluboka se napil. Groll zavřel oči a byl připraven zemřít. „Ááááách! Gut! Sehr gut!! Es ist das Bier! Herr Groll, tak tohle se vám povedlo, takové pivo jsem ještě nepil!“ začal volat starosta nadšeně. Josef Groll měl nejprve pocit, že špatně rozuměl nebo že už blouzní. Otevřel oči, ale to už si celý sál plnými doušky přihýbal nového piva a místnost naplnil nadšený řev a hurónský smích. Všichni se začali hrnout ke Grollovi a chtěli mu gratulovat.
„Deláte si se mě srandu? Dyt já to úplně sforal!“, volal Groll, ale nebylo ho slyšet. Lidé ho objímali, plácali po ramenech a on jen připitoměle stál a nechápal vůbec nic. „Dejte… dejte mi taky jedno,“ řekl bezradně, když se sál trochu uklidnil a uvědomil si, že to pivo ze samého strachu ještě vlastně vůbec neochutnal. „Ale samozřejmě, samozřejmě, Herr Groll. Promiňte, já vám pro samý nadšení úplně zapomněl nabídnout vaše vlastní pivo!“ zaburácel starosta rozjařeně.
Josef Groll se zhluboka nadechl, pořád ještě nevěda, zda se mu to vše jen nezdá, nebo zda si z něj nedělají všichni zlomyslnou legraci, aby ještě zhoršili jeho muka při následném lynči, a napil se. Nejdřív jen opatrně ucucnul, pak si přihnul více a pak už do sebe obrátil celý půllitr naráz. Odříhnul si a po tvářích se mu začaly kutálet slzy. „Pánové… pánové… věřte mi,“ začal náhle z dojetí mluvit plynnou češtinou. „Já jsem takový pivo taky ještě nepil.“
Po zbytek dne už jen všichni popíjeli nové plzeňské pivo a měli pocit, že právě začala nová epocha světa. Všichni chválili Grollovu genialitu a ten zas naopak říkal, že takovou vodu jako tady v Plzni, takový chmel jako ten ze Žatce a takový ječmen jako od Hané nemají ani v Bavorsku a to už je co říct. Celé město uvěřilo, že s takovýmto pivem už jim bude navždy dobře.
Plzeň se ten den stala hlavním městem piva na světě a došlo i na všechna starostova proroctví. Z celých Čech se lidé jezdili učit vařit pivo a plzeňské se začalo skutečně vyvážet do celého světa. A co víc, po celém světě se brzy začalo vařit pivo na plzeňský způsob, každý chtěl mít takové pivo, jako mají v Plzni. Jen pouze toho starostu už na jaře nezvolili, provalily se na něj nějaké defraudace v pivovaru či co…
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!