Alkoholický horor aneb Noc v mléčném baru

Pátek, 2. března 2012, 20:08

Proč jsem jen nebyl ostražitější, proč? Od počátku jsem tušil, že něco zde není v pořádku, ale bláhově jsem se nad celou věcí nezamyslel. Tyto řádky píšu pro případ, že bych se z tohoto hrozného místa nevrátil v pořádku, jako varování pro všechny ostatní, kteří by se mohli dostat do podobné situace. Pokud zachrání alespoň jednoho opilce, nebude má obět zbytečná.

Ale od začátku. Jmenuji se Josef Malátný a jsem inspektorem Oddělení boje proti ilegálním alkoholickým nápojům České obchodní inspekce. Tato práce mi vždy byla nejen obživou, ale i vášní – vždyť jsem také již deset let nevystřízlivěl. Dnes však, bohužel, k této tragédii pravděpodobně opět dojde. Ale jak nyní koukám, opět přeskakuji, za což se mi v mém rozrušení nesmíte divit. Jak tedy vůbec došlo k tomu, že jsem se ocitl na tomto bohem alkoholu zapomenutém místě? Vše začalo přesně před týdnem, když naše oddělení dostalo nového šéfa. Ve svém projevu na uvítanou se několikrát zmínil, že je zapřísáhlým abstinentem. Když mi moji kolegové vysvětlili, co mě tento zatím neznámý termín znamená, zhrozil jsem se. Také řekl, že nebude tolerovat žádný alkohol na pracovišti, což jsem bohužel pochopil okamžitě. Udržování mého permanentního stavu opilosti vyžaduje v poslední době přísun čistého alkoholu v objemu alespoň 0,05 litru za hodinu a proto jsem se začal okamžitě zaobírat myšlenkami, jak budu tuto kvótu nyní nepozorovaně naplňovat. Bohužel jsem tak – jaký hlupák to jsem! – nevěnoval přílišnou pozornost poznámce, že tento pátek se uskuteční seznamovací večírek našeho oddělení v mléčném baru. Můj vycvičený mozek reagoval pouze na slovo bar a první část názvu si spojil s tím, že interiér této nálevny bude zřejmě vyvedena v mléčných barvách.

Očekávaje proto tradiční nabídku alkoholu, nevzal jsem si s sebou ani záchrannou placatici denaturovaného lihu, kterou jinak obvykle nosím, a v dobré náladě se rozjel do Hostivic, kde bar sídlil. Už výběr tohoto odlehlého místa mi měl být varováním, že jsem byl nečistými úmysly spiknutí oněch „abstinentů“ vlákán do pasti. Mně však začala být celá záležitost podezřelá až v okamžiku, kdy jsem do této podivně páchnoucí mučírny s názvem Milky Day vstoupil. Bohužel však již bylo pozdě, neboť šéf mě s výrazem šílence okamžitě odtáhl do sklepení. Zde jsem teprve odhalil krutou pravdu poté, co jsem po zuřivém obracení stránek zjistil, že jídelní lístek neobsahuje...žádné alkoholické nápoje!!! Na čele mi začaly vyvstávat kapičky potu s obsahem alkoholu, uvnitř mého těla nastala ochromující panická hrůza, kterou jsem zatím poznal pouze při ochutnávání zabavené dávky pašované mongolské pálenky. Přesto jsem však byl schopen s ledovým klidem, kterým jsem překvapoval sám sebe, odejít na záchod, kde sepisuji tyto řádky. Má střízlivost se blíží, přesto však více než sebe lituji své dva kolegy alkoholiky, kteří mi byli vždy věrnými druhy v mém opíjení – právničku Věru, která nevystřízlivěla od prvního fakultního mejdanu a hlídače Milana, který je opilý již patnáctý rok v kuse, což je velice obdivuhodné zejména s přihlédnutím k tomu, že nedávno dovršil teprve dvacátý šestý rok věku. Neodvažuji se podívat do jejich tváří, ve kterých tuším spatřit stejný zmar a zoufalost, jaká je pravděpodobně v očích mých...přesto však již nyní musím opustit své oválné útočistě na míse a vrátit se do té hrůzné místnosti, než mě šéf začne postrádat...

20:31

Žádná naděje. Pokusil jsem se prosmýknout zpět nahoru a uniknout tak co nejrychleji z tohoto místa, ale šéf si mě všiml a se sadistickým úsměvem a slovy, že se snad nechystám hned odejít, mě zatáhl zpět. Pokusil jsem se ještě vymluvit na nevolnost, kterou jsem ve svém děsu a klesajícím alkoholu v krvi skutečně cítil, nicméně šéf se nenechal obměkčit a prohlásil, že na nevolnost je nejlepší mléčný koktejl, který mi hned zákeřně objednal. Nedokázal jsem skrýt svoji hrůzu z tohoto děsivě vyhlížejícího smrtelného nápoje, který neobsahoval ani kapku jedu pro mé tělo tak nezbytného. Mléko uznávám pouze jako přísadu do bílýho rusáka, o některých ostatních ingrediencích jsem ani netušil, že jsou poživatelné. Mého děsu si nevšiml nikdo, kromě mých dvou druhů, v jejichž výrazech jsem tušil účast a zároveň hrůzu z naší bezvýchodné situace. Milan se dokonce při objednávání nealkoholické Margharity tiše rozplakal, což musel následně vysvětlovat jako slzy štěstí, což ho rozeštkalo ještě více. Nesmíme však u šéfa, který začíná po prvním týdnu v našem oddělení cosi tušit, vzbudit žádné podezření a proto musíme zůstat – i za cenu příšerného strašáka střízlivosti, který se nad námi sklání. Možnost přijít o místo na oddělení boje proti ilegálnímu alkoholu rovnala by se pro nás stejně jistému rozsudku kocoviny, neboť pouze nevyčerpatelné zásoby zabaveného alkoholu, ke kterým máme přístup, jsou schopny pokrýt naši enormní spotřebu. Jak Věra jednou ve světlé chvilce spočítala, bez nás tří by oficiální roční objem zabaveného pitiva vzrost o patnáct procent. Je proto jasné, že musíme toto mučení vydržet až do hořkého konce – i když jen Bohyně Ninkasi ví, co nám všem může při vystřízlivění hrozit.

20:56

Ó, milosrdní bohové alkoholu, svitla nám jiskřička na konci tohoto děsivého tunelu! Byli jsme s mými druhy schopni se dostat na záchod současně a tu vyšlo najevo, že Milan – chvála jeho prozíravosti! – má u sebe půllitrovou placatici technického lihu! Okamžitě jsme si lačně přihnuli, nicméně dohodli jsme se, že musíme s touto vzácnou tekutinou, zabavenou týž den v drogerii, hospodařit s maximální opatrností. Nevíme, zda vystačí pro nás tři na celý večer, ale musíme doufat, doufat!!

21:34

Další návštěva záchodů. Nyní, když je bezprostřední nebezpeční střízlivosti zažehnáno, cítím povinnost popsat zde hrůzné prostředí, které nás v tomto baru – jak rouhačské jméno! – obklopuje. Jsme v děsivém sklepení, z něhož vede jediná úniková cesta po úzkém schodišti do přízemí. Toto místo však bohužel strategicky obsadil šéf, který dává s bedlivým uspokojením mučitele pozor, aby se nikomu nepodařilo nepozorovaně uniknout. Stěny tohoto strašlivého nealkoholického vězení jsou se sadistickou krutostí vyzdobeny děsuplnými fotografiemi bývalých vězňů, kde z některých tvářích lze číst výrazy čisté hrůzy.

Naše oddělení čítá 21 lidí, z nichž se nikdo neodvážil dnes nedostavit. Kromě mých tří soudruhů, jež jsem již představil, je zde i několik amatérských alkoholiků, kteří chlastají nesystematicky a jsou vždy minimálně dva dny v týdnu střízliví. I oni se tváří nešťastně a je vidět, že by se v pátek večer raději ožrali do němoty, ale protože zažívají stav střízlivosti pravidelně, nedokáží evidentně pochopit všeobjímající hrůzu, která nás tři při této myšlence napadá. Kdo je skutečně nebezpečný je skupinka tří inspektorů, kteří sdílejí se šéfem hnusný ideál abstinentismu, zdravého životního stylu a pravidelného sportování. Především před těmi se musíme mít na pozoru. Ale opět odbíhám, omlouvám vše svým rozechvěním a snahou zachránit čtenáře před podobnými existencemi. Tak tedy - kromě hrozné výzdoby křiklavě natřených stěn je v našem vězení ještě jedna strašlivá věc, které se nedá uniknout – hrozný odér, ne nepodobný čerstvému jarnímu vánku, který vás občas dokáže plnou silou zasáhnout při nočním návratu z hospody. Co bych nyní dal za cigaretovou mlhu, jakou lze najít v každém správném pajzlu, přirozené to prostředí pro alkoholika! Tento vzduch zde bodá v krku a štípe do očí a hrozivé nápisy v cizím jazyce „No smoking“, doplněné všeříkajícím piktogramem, nedávají šanci před tímto plynem uniknouti! A ani záchod, toto mé dočasné útočiště, kam se uchyluji psát tyto záznamy, nepřipomíná v ničem mě tak drahé kumbálky v zadní části všech správných hospod. Sterilně kachlíkované stěny jsou odporně čisté, pach močoviny je nahrazen puchem, který připomene navoněnou Moskvanku. Oko návštěvníka se nepotěší lidovou říkánkou vyrytou na dveřích a jediným čtením je tak hromada časopisů Zdraví, který zde se smyslem pro krutý detail zanechal správce této mučírny. Ještě, že jsem měl v kapse historicky poslední vydání Pivního Kurýra, který je mi v současné chvíli jediným spojením se světem alkoholu a mezi jehož řádky vpisuji i tuto svou zpověď. Ó, ale nemohu čísti o pivních slavnostech v Benešově ani o homebrewingu, musím zase zpět mezi své trýznitele, aby nepojali podezření.

21:58

Krize! Jak se ukazuje, půllitrová láhev, v níž jsme hledali záchranu, nebude téměř určitě stačit! Podcenili jsme zákeřnost místních nápojů, které do nás bez milosti šéf leje a které dále ředí již tak klesající obsah životadárného alkoholu v našich trápených tělech. Nemůžeme je dost dobře odmítat a tak se snažíme pít neškodné menší dávky a hlavně se vyhýbat kávě, která by mohla v našem stavu být posledním hřebíčkem do rakve střízlivosti. Čerstvý vzduch, otravný pro naše plíce, nám také všem třem způsobuje silné alergické reakce a naše utrpení tím ještě násobí. Přes zoufalou bezvýchodnost naší situace jsme se dohodli, že se budeme dále navzájem podporovat a se ctí alkoholiků dodržujeme klesající příděly technického lihu.

22:29

Ne! Ne! Hrozná věc, které se ani nechce věřit! Milan prohlásil, že pro něho je již stejně pozdě a že již začíná cítit příznaky střízlivosti. Předal nám zbytek lahve a s výrazem mučedníka odešel zpět do hlavní místnosti. Nechtěl jsem Věru, která si již hrůzy střízlivosti dle svých slov příliš nepamatuje, děsit a tak jsem se pouze se svým souputníkem pokud možno co nejklidněji rozlučil. V mém nitru je však teror, neboť já jsem na hrůzu kocoviny a střízlivosti nezapomněl a tato má noční můra vystoupila nyní, s pochopením toho, co mě také nevyhnutelně čeká, na povrch.

22:51

Situace je skutečně vážná. Šéf si všiml našich společných výletů na záchod s Věrou a s hraným veselím a poznámkou o tom, co tam spolu děláme, nás podrobil zákeřným otázkám, které se nám, vzhledem k našemu žalostnému stavu, nepodařilo příliš dobře zodpovědět. Milan zřejmě skutečně vystřízlivěl. Sám od sebe si objednal kávu a sedí tiše v rohu místnosti, s prázdným výrazem a hlavou sklopenou. Vzdal bych se pro něj i poslední kapky denaturáku, ale pro něho je již pozdě.

23:22

Jsem sám! Právě v okamžiku, kdy jsme se s Věrou snažili prosmýknout na záchod, přitočil se zezadu šéf a Věra musela chtě nechtě na dámské záchodky. Nestačil jsem jí předat láhev a je mi jasné, že dlouho už bez alkoholu nevydrží. Musím se nyní vrátit zpět a budu přinucen se dívat na její agonii střízlivění. Může být snad pro člověka něco horšího??

23:46

S němým děsem jsem pozoroval, jak se Věra, vždy veselá, chytá v bolestech desetileté kocoviny za hlavu a lačně srká minerální vodu, terč našich častých žertů, po flaškách. Bohužel i mě líh dochází a zbývá zde jen již na jednu návštěvu hajzlíků. Musím uniknout! Poslední šance na záchranu dlí v otevřeném baru – skutečném baru – tam venku. Pokud bych neuspěl, chci, aby se tento spis dostal mezi co nejvíc opilců a varoval je před tímto a jemu podobnými místy. Dejte si při jeho čtení jednu Okenu i na mě!

00:15

Nepodařilo se. Jsem odsouzen zde skutečně vystřízlivět. Zaplavil mě pocit štěstí, když jsem byl schopen se nepozorovaně prosmýknout kolem šéfa, sadisticky opakujícího, jak dobře se zde bavíme, a dostat se po schodech nahoru. Když jsem však v euforii bral za kliku, zjistil jsem, že je zamčeno!!! Číšník za barem s krutou ironií řekl, že jsme soukromá akce a proto máme pronajatou celý bar. Předtím, než jsem byl schopen ho začít prosit na kolenou, aby mě z této kobky pustil, objevil se odnikud šéf a se slovy, že bych přece nechtěl odejít, když je zábava v nejlepším, mě odvlekl zpět do sklepení. Rezignovaně jsem vypil koktejl Popo, který mi objednal. S touto návštevou hajzlíků mi taky došel líh. Nyní už pro mě není záchrany.

(nedatováno)

Bohové alkoholu, střízlivím! Ta agonie! Dionýse, Bakchu, přestávám vidět dvojitě! Mayahuel, Ninkasi, mé rozmazané vidění mizí! Jsem schopen udržet rovnováhu, zač mě trestáš, mocný Tezcatzontecatle! Dokonce jsem schopen správně vyslovit tvé jméno! Vrací se chuť, na patře se objevuje hrozné sucho! Proč, proč Radegaste! Yasigi! Ta bolest, bolest, bolest! Aegir! Geštinanna! Mbaba Mwana Waresa!!!

(poslední slova nečitelná)