Kampaň zab Budvar

Odpor obou jejích autorů připojovat se k masovým akcím a kolektivním prohlášením jde tak daleko, že nebyli schopni sepsat ani společný text vysvětlující, proč se k této kampani Pivídky odmítly připojit, na téma se však důkladně připravili argumentačně bohatou diskusí u piva a nyní každý nabízí čtenářům svůj pohled na celou kauzu - druhý článek Kryštofa Materny najdete zde.

„Je až s podivem, že národní podnik Budějovický Budvar dokázal přežít posledních více jak dvacet let...“ touto úvodní větou začíná minulý týden zveřejněný text Kampaně za Budvar, který se společnou třesoucí se rukou pivních profesionálů rozhodly zveřejnit všechny významnější pivní weby v naší vlasti. Pivídky.cz se k této výzvě nepřipojily, zejména proto, že nás o to nikdo nežádal, nicméně i v opačném případě by se setkal s odmítnutím. Text tohoto vášnivého manifestu (a to při vší úctě k většině těch, kdo ho podepsali, kterých se nechci v nejmenším dotknout) je totiž, ostatně podobně jako všechny vášně kolem tohoto národního podniku, značně zakalen emocemi. A ono emoce jsou hezká věc, pokud chcete napsat něco subjektivního (tak, jak to ostatně děláme neustále na těchto stránkách), ale pokud vám jde skutečně o to, podívat se na něco v rámci možností objektivně, tak do diskuse nepatří. Proto mi dovolte, abych se dnes zpronevěřil základní myšlence těchto stránek a pokusil se napsat co možná nejobjektivnější článek o mýtech, které halí všechny kauzy Budvar.

Co mě k tomu opravňuje? Tak za prvé, nemám rád Budvar jako pivo, nicméně pivovar jako takový respektuji. Proto jsem schopen se na jeho problémy podívat stejně střízlivým zrakem (tedy ne příliš střízlivým), jako na každý jiný pivovar. Za druhé, nejsem nacionalista. A za třetí, pivo chlastám na ryze amatérské úrovni a rozhodně se nepovažuji za pivního znalce. Některé pivo mi chutná, některé ne a je mi úplně jedno, jestli je z minipivovaru, národního podniku či z Litvy. Tím jsem se chtěl na úvod ospravedlnit pro případ, že by mě někdo považoval za agenta placeného nečistým kapitálem odtud či odjinud a nyní bych se chtěl zaměřit na drobné poddolování několika oblíbených mýtů spojených s Budějovickým Budvarem, národním podnikem.

Mýtus první – Výjimečné pivo

Až překvapivě často se lze setkat s názorem, že Budvar je TO pivo, to jest že mu patří mezi ostatními značkami nějaké výsadní postavení. Nějak jsem nikdy nedokázal pochopit, o jaký základ se tohle tvrzení asi opírá. Je to pivo vařené z tradičních surovin a klasickými postupy? Možná, to si netroufám soudit, ale takových je určitě víc, například se to dá tvrdit i o pivu žateckém a černohorkém, o některých minipivovarech nemluvě. Budějovické pivo navíc není, narozdíl třeba od piva plzeňského, označení pro mok vařený nějakým zvláštním či specifickým způsobem. Vaří se stejně, jako drtivá většina piva v českých zemích a tvrzení, že budějovické pivo je plzeňské, není oxymoronem, ale pouze konstatováním faktu. „Budějovické pivo“ je sice chráněné zeměpisné označení, ale upřímně, toto označení EU je značně zavádějící termín a u nás ho má například i Starobrněnské pivo, Březnický ležák, Černá Hora či dokonce České pivo prostě – obecně [1]. No, považte sami cenu této známky, mně na tom zkrátka nic výjimečného nepřijde. Samozřejmě tedy rozumím, že toto pivo někomu chutná, ale povyšovat ho tím pádem na piedestal pivovarnictví je prostě nesmysl.

Mýtus druhý – Národní stříbro

Tento mýtus značně souvisí s údajnou výjimečností budějovického piva, ale je navíc podporován tvrzením, že národní podnik Budějovický Budvar je výkladní skříní českého státu, vliv jeho výrobků má pro nás nedozírné výhody ekonomické i geopolitické a že s jeho úspěchy stojí a padá i úspěšnost celého českého průmyslu, případně alespoň toho pivovarnického.

No, pokud začneme s významností ekonomickou, tak tam není potřeba se příliš rozepisovat – Budvar je s hodnotou kapitálu přes 4 miliardy korun „pouze“ průmyslovým podnikem střední velikosti [3]. Neumísťuje se v žádném žebříčku největších českých firem, ať už podle tržeb, zisku, počtu zaměstnanců či čehokoliv jiného, co si ekonomičtí redaktoři dokázali vymyslet jako kritérium. A pozor, pozice Budvaru není klíčová ani pro průmysl pivovarnický jako takový – výstavem 1,25 milionů hektolitrů za rok 2010 vidí záda svých konkurentů z Plzně, Staropramene i Heinekenu hodně z dálky a dá se srovnávat například s brněnským Starobrnem, které, ač údajně jediné pivo na celé Moravě (odvážné to tvrzení) má výstav „jen“ 1,1 milionu hektolitrů. A při vší úctě k patriotům ze Špilasu, tento moravský pivovar asi nikdo za národní stříbro považovat nebude – tak proč Budvar? Neříkám, že jeho pozice není význámná (ano, je 4. největším pivovarem), ale rozhodně není hybnou silou pivovarnictví u nás...

Ani pozice Budvaru jako symbolu naší republiky, kdy je spolu s Plzní, Havlem a prezidentem, kradoucím pera, považován za jednu z věcí, kterou o České republice ví každý cizinec, se podle mé zkušenosti nezakládá na pravdě. Ano, Budvar vyváží do 58 zemí (tedy vyvážel v roce 2010) a objem vývozu je přes 600 000 hektolitrů. To je jistě hodnota pro samotný Budvar velevýznamná, z hlediska trhů, kam je pivo vyváženo, se ale už o takové terno nejedná. Netroufám si samozřejmě hodnotit význam Budvaru na všech zahraničních trzích, ale mohu přispět alespoň malým střípkem z Británie, kterou sám Budvar považuje za jednu ze svých klíčových exportních destinací. Spojené království je, jak možná víte, zajímavou zemí z toho pohledu, že se jedná o jediný trh, kde se mohou prodávat obě hašteřící se značky, dělající si nárok na označení Budweiser, pod původními názvy. Má osobní zkušenost je taková, že Budvar, ač levnější a celkem objektivně řečeno i kvalitnější, prohrává mezi ochlasty s americkým rivalem vysoko na body. V obchodech ho najdete, ale reklamou protřelejší Budweiser (míněno ten americký) se těší výrazně vyššímu zájmu mezi kupujícími, přestože jeho cena je, jak řečeno, téměř vždy vyšší. Budvar se kupuje pouze v malých dávkách a mezi odvážlivci jako pivo „exotické“. Smutnou pravdou je i to, že je poměrně často považován za pivo německé, což asi ilustruje jeho údajnou „proslulost“ nejlépe.

Mýtus třetí – Stát vs. Budvar

Toto je velmi oblíbený mýtus, který je patrný i v pozadí současných sporů. Stát jako vazal zahraničního kapitálu (či čeho), který se každým svým rozhodnutím snaží Budvaru škodit a Budvar samotný, který se musí atakům státní moci neustále bránit a prosperovat jí navzdory (ostatně manifest zmíněný na začátku to vyjadřuje zcela explicitně). Jaksi se zapomíná na to, že stát je stoprocentním vlastníkem Budvaru a že pouze idiot by se snažil zničit vlastní, navíc poměrně dobře prosperující podnik. Ačkoliv bych nijak nepřeceňoval inteligenci politických elit, vladnoucích v posledních dvaceti letech, nemyslím si, že se jedná o tento případ. Ostatně už vůbec tím, že stát Budvar dávno nezprivatizoval a drží nad ním stále ochrannou ruku, ukazuje, že mu jde výjimečně o více, než o nejvyšší nabídku. Koneckonců všichni dotčení ministři a vlády se během posledních desetiletí vždy kategoricky vymezovali proti odprodeji Budvaru, dokud se nevyřeší všechny nejasnosti kolem něj. Přesto se strašák privatizace vytáhne vždy, když se nějaký ministr (jako de facto osoba zodpovědná) začne o Budvar zajímat na vkus jeho vedení (tedy osob podřízených) až příliš detailně.

Ono když už jsme u té privatizace – dovolím si prohlásit kacířskou myšlenku, že i kdyby o ní nakrásně vláda uvažovala, nejednalo by se ani v současné době o žádnou katastrofu pro Budvar, zejména, pokud by byl prodán solidní (to je nespekulující) konkurenci AB InBev (třeba Carlsbergu, s nímž už má vřelý vztah) a pokud by si stát vymínil záruky, že se zmíněné společnosti nesmí dále prodat. V takovém případě by dokonce dost možná získal nové výhody ve zmíněných sporech. Ale nesmíme si ani myslet, že prodej AB InBevu by byl pro společnost likvidačním. Ano, pravděpodobně by se výrazně omezil export a tím i celkový výstav pivovaru, protože by Budvar musel vyklidit trhy svému silnějšímu jmenovci. To je také důvod, proč k prodeji nedošlo a dlouho nedojde a je to určitě správné rozhodnutí. Nicméně tato „apokalypsa“ by velmi pravděpodobně neměla nejmenší dopad na samotný český trh, kam by se Budweiser určitě nehrnul a průměrný český násoska by si prodeje tím pádem asi ani nevšimnul (pozor, nemluvím zde o kvalitě, ale tvrdit, že ta by šla šmahem dolů, je podle mě také nepodložené – AB InBev není, narozdíl třeba od Heinekenu, který tím proslul, žádná šílená skupina a bylo by na představitelech pivovaru, aby si současný styl vaření obhájili, což ale koneckonců musí jistě dělat i před vlastníkem – státem).

Mýtus čtvrtý – Ochranné známky a zlý obr Anheuser-Busch

Toto je samozřejmě velice citlivé téma a ve své podstatě stojí v pozadí (a dere se do popředí) všech zmiňovaných problémů. Nebudeme se zde pouštět do debaty o tom, na čí straně je ve sporu o ochranné známky mezi Budvarem a Anheuserem-Buschem pravda. O pravdu totiž právu nemůže jít a právníci tento pojem pravděpodobně ani neznají, minimálně ho tedy nepoužívají. To nemyslím vůbec nijak zle, protože tak je to správně – právo není spravedlnost a už vůbec nehledá pravdu, je to pouze soubor standardů nastavených tak, aby se obecně vnímané představě spravedlnosti blížil. Abychom se vrátili zpět ze sféry planého filosofování – uznávám, a už jsem to zde i na jiném místě psal, že nazývat jménem „Budějovické pivo“ něco, co není z Budějovic a pivo připomíná pouze vzdáleně, nám nemusí přijít správné. Bohužel, většina lidí tento rozpor zaměňuje se spravedlností a jenom proto, že Budvar z Budějovic pochází a představě piva se svými charakteristikami blíží mnohem více, nabývá v jejich očích Anheuser-Busch obludných rozměrů zlého, zákeřného a bezskrupulózního nadnárodní ho molocha, který se nečistými prostředky svého kapitálu snaží zadupat svou nevinnou českou oběť hluboko do země Jižních Čech.

Abychom si rozuměli, nesnažím se Anheuser-Busch obhajovat, nicméně pokud se podíváme na historii právních sporů tohoto amerického Goliáše s českým Davidem, překvapivě zjistíme, že se nechová o nic hůř, než protistrana, některé jeho argumenty jsou logické a celý spor je vlastně nešťastným procesem, kde jsou poškozeni všichni zúčastnění. V několika bodech, aby byla celá záležitost přehlednější, se můžeme na vývoj sporu podívat:

• První, kdo začal prodávat pivo pod označením „Budweiser Bier“, byl v roce 1795 budějovický (německý) Budweiser Bier Bürgerbräu, jehož nástupcem je Budějovický měštanský pivovar. Ochrannou známku si ovšem poprvé zaregistroval až v roce 1899. Ve sporu navíc vyklidil po roce 1945 pozice dobrovolně (no, zas tak dobrovolně asi ne).
• První, kdo si „Budweiser Bier“ zaregistroval jako ochrannou známku, byl skutečně Anheuser-Busch v roce 1876 pro USA. Pojmenování nemělo pravděpodobně těžit z „dobré pověsti“ budějovického piva (v té době v USA prakticky neznámého, vizte další odstavec), ale naopak mělo v podstatě naznačovat, že toto pivo bylo použito jako vzor (zakladatel značky, pan Busch, totiž v budějovických nálevnách skutečně našel inspiraci pro svůj ležák). Jedná se tudíž o podobný případ, jako s označením „Pilsner“, které se ovšem díky tomu, že se jedná o skutečně specifický druh piva, rozšířilo mnohem více. Asi bychom se dnes velmi divili, kdyby se Plzeňský Prazdroj pustil do sporu s každým, kdo používá „jeho“ jméno.
•  Budweiser Bier Bürgerbräu začal své pivo dovážet do USA již v roce 1875, tedy rok před založením pivovaru AB. Ačkoliv tedy neměl známku zaregistrovánu, můžeme spekulovat, že na americkém trhu zas tak úplně neznámý nebyl, což je ve sporu s AB výhoda.
• Budweiser Budvar, český budějovický pivovar, byl založen až po všech těchto událostech v roce 1895. Kdy si zaregistroval ochrannou známku se mi nepodařilo zjistit, nicméně je jasné, že se ve sporu objevil až v době, kdy se již obě ostatní značky vesele a dlouhou dobu vařili.
• Spory o značku vedly všechny tři strany v roce 1907 (1911) k dohodě, která je poměrně klíčová a podle které smí značku používat AB v Severní Americe a oba české pivovary v Evropě.
• Měšťanský pivovar se do sporu po roce 1945 nezapojoval, protože byl rád, že zvládá vařit pivo alespoň pro okres, zatímco na export byl určen Budvar, který se také chopil iniciativy. Nejstarší pivovar se sice do sporu opět snažil vetřít po roce 1989, nicméně jeho pozice byla vzhledem k jeho předchozí pasivitě dost vratká a jeho další úspěchy jen dílčí. Proto už jeho role dále nestojí za řeč.
• Zmiňovanou dohodu ze začátku století nakonec začaly porušovat obě strany. AB soudně napadl ochrannou známku Budvaru v evropských zemích, zatímco Budvar udělal to samé pro severoamerický trh. Ale vzhledem k dohodě, které dosáhli jejich rozumnější předchůdci, se na těchto trzích nic moc nezměnilo – Evropa „patří“ víceméně stále Budvaru, zatímco USA a Kanada AB.
• Zajímavější je situace na trzích, kteří zřejmě pivovarníci v roce 1907 nepovažovali za schopné jakékoliv pivní poptávky a proto je do dohody vůbec nezařadili. Jedná se o trhy v Jižní Americe, Asii, Africe a Austrálii. Nebudeme se zde pouštět do žádných podrobnějších seznamů, kdo kde vítězí a kdo kde se stále hádá, nicméně je zajímavou skutečností, že AB vítězí spíše v zemích, kde je dominantnější vliv USA, zatímco Budvar je úspěšný tam, kde se angažuje EU. I to ukazuje na to, že právně je spor pravděpodobně padesát na padesát a rozhoduje se podle citu, či, hůře, podle jiných vlivů.
• Mimochodem, Spojené království, které se pořád nemůže rozhodnout pro tu hlavní stranu Atlantiku, je potom jedinou zemí, kde můžeme pod označením „Budweiser“ koupit, jak už jsem psal, obě značky. Toto šalomounské rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že obě piva mají tak rozdílnou chuť a ostatní charakteristiky, že konzument prostě stejně nemůže být uveden v omyl. To je podle mého vůbec nejlepší rozhodnutí a jenom škoda, že podobně logicky neumožňuje právo rozhodovat i jinde...

Mýtus Pátý – Budvar ve víru celosvětového spiknutí

To je vlastně logickým vyústěním všech předchozích, podle mě víceméně bludných, představ o Budvaru. Lidé jsou stále fascinováni možností jakýchkoliv celosvětových spiknutí, které slouží jako omluva, proč zrovna oni jsou tak neschopní (ne, to je chyba někoho jiného, navíc tak vzdáleného a mocného, že s ním stejně nemůžu nic dělat). Podobné názory se promítají i do Budvaru. Budvar je naprosto extraordinérní pivo. Je to halt naše národní stříbro. Anheuser – Busch se snaží tento náš drahý kov nemilosrdně zlikvidovat. Stát je vazalem cizího kapitálu. Čili stát se snaží Budvar taky nemilosrdně zlikvidovat. Ostatně státu jde hlavně o okamžitý zisk. Budvar je zdrojem zisku, protože by se dal výhodně vydat na milost západním korporacím. V cestě likvidace Budvaru stojí však bdělé oko konzumenta. Proto se vše musí udělat pokoutně, plíživě, aby si tento ničeho nevšiml. Potom už se mu předá jako hotová věc. Koneckonců, když to nestihne tahle vláda, udělá to příští, protože ať zprava, či zleva, vždy se potkávají u stejného balíku peněz od lobbistů. Ne ne, na takovéhle spiknutí přece my neskočíme! Co třeba napsat provolání uvědomělého lidu???

Některé informace lze najít na:

[1] http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?nid=11314&docid=1002118&chnum=9
[2] http://budweiser-budvar.cz/o-spolecnosti/ekonomicka-fakta.html
[3] http://en.wikipedia.org/wiki/Budweiser_trademark_dispute
[4] http://en.wikipedia.org/wiki/Budweiser_(Anheuser-Busch)
[5] http://en.wikipedia.org/wiki/Budweiser_Bier_B%C3%BCrgerbr%C3%A4u

Na závěr bych chtěl ještě jednou zdůraznit, že tento článek není namířen proti Budvaru. Proti tomuto pivovaru skutečně nic nemám. Stejně tak ale nic nemám proti AB InBevu, ba ani (a priori) vůči státu. Co se mi ovšem nelíbí, je demagogie.

Mimochodem, omlouvám se za vážný tón celého článku. Příště už se zase budu (většinou marně) snažit být vtipný, věřte mi.