Komunistická konspirace kolem Nuselského pivovaru

V rámci svého výzkumu jsem nedávno narazil na velice zajímavý článek, který byl původně uveřejněn na stránkách www.svobodne-nusle.ic.cz (mezitím již neexistující - pozn. autora) a který se této záležitosti do hloubky věnuje. Článek zde proto redakčně upravený a se svolením autora přetiskujeme.

Nuselský pivovar dnes

Nuselský pivovar: Tradice ve vaření piva na tomto místě začala prokazatelně již v roce 1694. Největšího rozkvětu se pivovar dočkal s rozvojem obydlení Nuslí v druhé polovině 19. století. V roce 1857 ho koupila pivovarská rodina Waldsteinů a její členové (tedy ne osobně) pak také postavili většinu budov, které teď můžeme vidět pomalu se rozpadat nad malebným korytem stoky Botiče. Konjunkce se pivovar dočkal na konci 19. století, kdy se díky oslavám povýšení Nuslí na město (1898) pohyboval výstav kolem 90 000 hektolitrů za rok, čímž se Nuselský pivovar řadil k největším ve středních Čechách.

Vaření piva bylo poprvé násilně přerváno za II. světové války, ale v roce 1946 se nezdolný duch nuselských násosků zasloužil o jeho obnovení. V letech znárodňování se pivovar změnil na státní podnik, nicméně v prvotním období se zdálo, že unikne segregaci a centralizaci komunistického vaření piva.

Nestalo se tak. V roce 1960 rozjelo slábnoucí konzervativní jádro KSČ "Nuselský lidový soud", monstrproces, za kterým dle dostupných dokumentů stál nade vší pochybnost generální tajemník buňky Prahy 5 František Kousal. Jeho otec Josef byl totiž ředitelem smíchovského Staropramenu a právě tomuto kolosu začal Nuselský pivovar, vařící z nesrovnatelně lepších surovin a modernějšími, přesto tradici zachovávajícími postupy, přebírat alarmující množství pijanů v Praze. Kousal starší se dostával do problémů a hrozilo mu přeřazení na vrátnici, proto Kousal mladší obvinil vedoucí činitele Nuselského pivovaru z protistátní činnosti, aby tak svému otci zlikvidoval konkurenci.

Jako důkaz posloužil export Nuselského tmavého piva Prelát (14°) do tehdy nepřátelského San Marina. Kousal obvinil představitele pivovaru, že v lahvích posílají kromě výborného piva také na papíru psané zprávy o přísně tajných přesunech armádních jednotek ze základny ve Všenorech do improvizovaného stanoviště v Hodkovicích, čímž dávají nepříteli strategickou výhodu v případě napadení Československa ze strany San Marina.

Námitky sládka pivovaru, ing. Sadila, že by celulózu do piva nikdy nepřidával, protože to kazí chuť, předpojatý soudce (byl jím i z dalších případů nechvalně známý Lubomír Večeřa) neuznal. Stejně tak neuspěl hlavní chemik závodu ing. Jonáš, když experimentálně dokázal, že silný Prelát by již po dvouhodinovém působení způsobil, že by jakýkoliv text na papíře do něj vloženém byl zhola nečitelný a za necelý den by se rozložil i samotný papír. Ani zástupce hlavního účetního J. Skočdopole, který údajně zprávy psal, a který nebyl s to při rekonstrukci na mapě určit, kde jsou Všenory, Hodkovice si pletl s Hodkovičkami a San Marino považoval za přístav na jihu Sicílie, nezviklal zmanipulované orgány. Ty odsoudili všechny obžalované k odnětí svobody v rozsahu 5 až 10 let.

Rozsah procesu poté způsobil, že v pivovaru zbylo pouze 5 zaměstnanců a jeho ředitelem se stal služebně nejstarší Jan Vávra, který dosud přikuloval sudy. Vávra byl poměrně zkušený pivař, nicméně byl schopen pivo pouze konzumovat a o jeho výrobě neměl sebemenší tušení. Proto poté, co 8. října 1960 vypil poslední pivo ze starých zásob pivovaru, upadl do mdlob, po probuzení upadl do škarpy a vyhlásil úpadek závodu.
Tak neslavně se skončil osud piva, vedle nějž se, dle slov nuselského rodáka a prvorepublikového fejetonisty Viléma Šefelína, Plzeň dala používat jen na čištění zubů. Poté byl areál ještě využíván Vinařskými závody jako sklad, ale to už byl jen matný odlesk jeho alkoholické minulosti.

Poznámka: Při psaní tohoto článku byly využity materiály o příslušném soudním procesu z archivu Ministerstva spravedlnosti ČR, výpovědi přímých pamětníků či jejich blízkých a další, především novinový dobový materiál.