Jak pít drahé pivo

Někteří lidé je zbožňují. „Pojďme si raději někam sednout na pivo,“ navrhuji jim vždy a vždy zůstávám oslyšen. „Pudem pařiiiiit!“, „Juchůůůůů!!!“, zní mi v odpověď. A tak se dostanem ke vchodu, zaplatíme stovku vstupného, dostaneme na zápěstí imbecilní razítko a poté začnem trénovat znakovou řeč, neboť nás pohltí nesnesitelný randál. Kamarádi se ihned vsáknou do davu a já si začnu klást otázku, co tady proboha dělám a jestli náhodou nejsem úplnej idiot, že jsem sem šel.

Stojím u baru a usrkávám hnusný Krušovice za 45 korun. Svalovci v upnutých tričkách a rozhalených košilích kolem si natřásají své peří a krásné holky s postavami modelek se radostně nechávají mámit. Zrovna vedle chlap navázal kontakt položením ruky na zadek vedle stojící slečny, objednal dva panáky zlaté tequilly a rozhovořil se. Nebylo ho moc slyšet, pochytil jsem akorát slova „můj novej Mercedes“, „od Swarowskýho“, „půl mega“, „já mu to řek přímo do očí“, „ani jsem nechtěl moc zatlačit, prostě to najednou křuplo“ a obdivné slečniny vzdychy „fakt, jó?“, „to miluju!“, „dobře mu tak“ a podobně.

Přemýšlím, že bych taky mohl začít balit holky. Mohl bych jim vyprávět třeba o své sbírce pivních zátek, nebo o tom, jak jsem hajzlbábě na Pražského Povstání řekl přímo do očí, že tu pětikorunu fakt nemám a že jestli mě tam nepustí, tak se něco stane, že ani nechci moc zatlačit, prostě to najednou povolí. Váhám, zda je vhodnější pozvat cizí holku na pivo nebo na tuzemák.

Už to mám skoro rozmyšlené, ale vtom kolem projde kamarádka. „Hééééj! Pojď tancovat s námáááá!“ Říkám, že dopiju pivo a pak přijdu, ale jednak mě není slyšet a jednak už kamarádka zase někde zmizela. Docházím k závěru, že jediná rozumná možnost, jak tu vydržet, je opít se. Po dvou dalších Krušovicích a panáku Becherovky zjišťuji, že už jsem za to zdejší utrpení vypláznul tři stovky.

Lidé kolem obnažují své hrudníky a charaktery. Pozoruji je a utvářím si postupně v hlavě systém jejich kategorizace. Lidé se tu dají, to asi nikoho nepřekvapí, rozdělit na muže a ženy. Dalším kritériem je důvod příchodu. Některé lidi prostě opravdu baví trsat a skákat v rytmu basů, z nichž mi nadskakuje půllitr, ale většina to používá pouze jako zástěrku sledující cíl seznámit se a zašukat si. Dále lze tuto většinu rozdělit podle míry jejich úspěšnosti. Zde vede poměrně jasná hranice – jedni jsou úspěšní, aniž by se nějak zvlášť snažili, a druzí jsou naprosto neúspěšní, byť se snaží ze všech sil.

U mužů odhaluji vysokou korelaci mezi dobře vypadající postavou a schopností sbalit holku bezduchým žvaněním. Důvodem bude nejspíš něco v jejich očích. Ti, kteří to v očích nemají, tancují sami uprostřed davu, tváří se, že je to náramně baví a uvnitř marně doufají, že si jich někdo všimne. Pozvou holku na panáka a jsou odmítnuti. Tváří se záhy, že se to vůbec nestalo, že nikoho vůbec neoslovili a začnou nanovo. Podobně jsou na tom holky. Některé vypadají tak dobře, že jim prostě stačí stát a během několika vteřin si ji někdo odchytne. Ty, které to štěstí nemají, se ukazují, nastavují, uculují, ale nikdo si jich nevšimne.

Sám sebe se nestydím zařadit do kategorie mužů, kteří to v očích nemají, ovšem vytvářím si pro sebe speciální kategorii těch, kteří si v rámci toho zachovávají základní důstojnost. Stojím co nejvíce stranou a všechny okázale ignoruju a to, že oni mě rovněž, vnímám jako své morální vítězství. Dopíjím šesté pivo a docházím k závěru, že music bary jsou určeny pro bezpracně úspěšné lidi. Přemýšlím, jestli jsou životy těchto lidí šťastné. Nevím, vypadají tak, ale působí to tak nějak uměle, povinně. Po sedmém pivu docházím k závěru, že bezpracně úspěšný člověk asi šťastný je, že na vnímání něčeho jiného prostě intelektuálně nestačí, neboť k pochybám o sobě samém se v praxi dochází prací nebo neúspěchem.

Po osmém pivu docházím k závěru, že už mě všichni serou a začnu hledat své kamarády. Prodírám se davem a nedaří se mi nikoho najít. Zjišťuji, že jsem se poměrně solidně nalil a nadobro ztrácím orientaci. Odcházím pryč, nevím kde kdo je, co se děje, nic. Před vchodem se odehrávají dojemné scény, kdy jsou opilí lidi, domnívající se, že právě potkali životní lásku, taháni svými kamarády domů. Krátká partnerství se hroutí a zůstávají jen vzpomínky na ty krásné romantické chvíle na hajzlíku. Ozývá se pláč a nadávky asi v šesti světových jazycích. „Ich lýbe dich! Merde! Pitán! Ó šajze! Job těbja, chuj adin!“, a podobně. Zapadnu do první normální hospody a velebím Gambáče za 28. Po chvíli k mému překvapení vtrhne do lokálu parta rozjařených kamarádů.

„Hééééj! Kryštoooof! Co tady děláš? Proč jsi odešel? My jsme tě hledali! Proč ses s náma vůbec nebavil? Co je s tebou?“, chrlí otázky tak rychle, že na ně naštěstí ani nevyžadují odpovědi a hovor se velmi rychle stočí jinam. Bavit se s celou skupinou naráz se mi nechce, ale mluvit ano, chci využít toho, že jsme konečně v prostředí, kde je slyšet vlastního slova. Holka, která sedí nejblíž, se tak chtě nechtě stává mou vrbou.

Říkám jí, že se chci bavit, ale nemůžu takhle na povel jenom proto, že se baví všichni. Že chci někam do přírody, k táboráku a pak začnu něco nesouvisle opile mlít. Usměje se, řekne něco milého, třeba že jsem hovado, a já jsem nakonec spokojen a konečně schopen se bavit i s ostatními. Aby ne, odhaduji, že to pivo přede mnou je už dvanácté. Nemluvím moc, ale občas se mi do krátké pauzy ve všeobecném hovoru podaří říct něco, co sedí, společnost vybuchne smíchem, s údivem zjišťuje, že jsem to řekl já (někteří s údivem zjišťují, že tam vůbec jsem), a to je přesně ten stav, který mi vyhovuje.

Té holce vedle, která si myslí, že se mě už zbavila, povídám: „Chápeš? Přesně o tohle mi jde. Tam jsem musel řvát, poskakovat… Víš, já si myslím, že music bary nesnáším proto, že tam není žádný prostor pro sebeironii.“ Usměje se, řekne, že jsem hovado a vše je jak má být.

Jak tedy pít drahé pivo? Distancujte se od společnosti, filosoficky si zdůvodněte, že ji převyšujete, trénujte naštvané a pohrdavé výrazy a dostaňte své kamarády nakonec do normální hospody.