Před pivovarem na návsi obklopil hlouček místních podivně vyhlížejícího cizince. „Pozdravpámbu vašnosto, odkudpak přicházej a copak nám nesou?“, ptal se starosta.
„Pozdravpámbu, já jsem František Ondřej Poupě, byl jsem sládkem ve Štěkni a v Tachově, napsal jsem knihu ‘Počátkové základního naučení o vaření piva‘ a nyní chodím po českých pivovarech a pomáhám v nich zlepšovat postup výroby piva aplikací moderních technologií.“
„Ale jdou do háje vašnosto,“ opáčil starosta, „v celým kraji nenajdou lepší pivo než v našem pivováře, co by nás chtěli učit? No nemám pravdu pánové?“, optal se ostatních a ozvalo se souhlasné mručení. „Jistě! Kam se na nás hrabou ty burani jirčický s těma svějma patokama!“ „Kdepak naše pivíčko!“ „Já dneska zvracel jen jednou a včera dokonce vůbec!“
„Víte, pánové, doba se změnila. Co nebožtík císařpán Josef před sedmi lety zrušil vejhradní právo panských pivovarů dodávat pivo do okolních vesnic, ukazuje se, že naprostá většina pivovarů je ouplně nekonkurenceschopná. Používajíc nevědecké postupy, řídí se různými pověrami. Toto je potřeba zlepšit. Jinde už to probíhá, v Bavorách, v Rakousích, jen my tady v Čechách nic.“
„Ale vlezou nám na záda s cizákama, Tulipáne!“, rozkřikl se starosta. „Já byl jako študák až v Bambérgu, víme? A jak voni to lemtají z těch tupláků, vůbec k tomu nemají ouctu, co mě tady budou vykládat.“
„Mnoho se změnilo vašnosti, věda pokročila, zejména nauky chemické. Na univerzitě v Mnichově…“
„Vědí co, Pampeliško? Jdou se podívat do našeho pivováru a uviděj sami! A pak si můžou jít zpátky k těm bavorskejm nýmandům. Nakonec ještě budou učit voni je, jak se vaří pivo v Čechách!“
Skupina se přesunula do pivovaru a vesničané byli tuze zvědaví, co jim ten podivín bude říkat. Ocitli se ve varně, František Ondřej Poupě otevřel svůj žok a vytáhl podivnou skleněnou trubici. „Vidíte pánové, toto zařízení se nazývá teploměr. Vložím-li ho do kádě a posečkám asi tři minuty, rtuť mi na stupnici ukáže jeho přesnou teplotu. Svrchně kvašená piva vznikají při teplotách 15-20 stupňů páně Celsia, až vynalezneme spodně kvašená piva, ta budou vznikat při teplotách 8-14 stupňů. Při jiných teplotách se várka zkazí.“
Sládka pivovaru ta řeč zaujala tak, že se přestal škrábat v rozkroku. „A proč to panáčku neudělaj takhle?“ Vytáhl ruku z kalhot a strčil ji do kádě s pivem. „Stačí mi prst a vidím, přesně, jestli je pivo teplé, jak má být. Tak to dělával můj otec i můj děd a takhle to učím svého syna, kdepak na mě s těmahle udělátkama.“
„Ale neříkají mi, pane sládku, že se jim nikdy nezkazila várka piva,“ pravil František Ondřej.
„Poslouchaj, Kvítečku, to vědí, že zkazila, říkali, že bývali taky sládek, tak by vo tom mohli něco vědít! To se nedivím, že jich vyhodili! Máme na to rodinný postup, o půlnoci do piva nasypat drť z při úplňku useklého kočičího ocasu. Pivo se do rána spraví. Občas. Když ne, voni ho chlapi vypijou, co jim zbejvá, a příště se povede lepší.“
„A jak poznají, že má pivo správnou hustotu?“, zeptal se František Ondřej a vytáhl z žoku další skleněnou trubici, ještě zvláštnější. „Toto jest pánové areometr, po našem hustoměr anóbrž pivní váha, která funguje na principu zákona páně Archiméda. Vložíme-li jej do piva, hloubka ponoru nám určuje hustotu kapaliny. Tu pouze odečteme zde na stupnici.“
„Poslouchaj, Semínko, na co nám je tahle baňatá maškaráda, vědí, jak se pozná správná hustota piva? Že se v něm krysa utopí. Neutopí-li se, doleju vodu, jak říkával děd – haš gdyž bublá – tedy HGB. Však jim to můžem ukázat. Hej, Francku!“
Do varny vstoupil učedník s vzpouzející se kočkou v náruči, vhodil ji do kádě a hladina se nad ní ihned uzavřela. „Ježiš, co to, blbče, vyvádíš?“ zařval sládek a vlepil mu pohlavek. „Kolikrát ti mám říkat, krysu, ne kočku, ty tele! Komu teď budem vo půlnoci sekat vocas? Ale viděj,“ otočil se zpět k Františku Ondřejovi, „kočka už je v pánu a pivo už je jak má být. Já nemít tak blbýho učedníka! Zlatej Lojzek, nebýt toho, že se nám tu jednou vožral tak, že do tý kádě spadnul sám a utopil se, nikdy bych k tomu Francka nepustil.“
„Řeknou mi ještě, pane sládku,“ začal František Ondřej již poněkud zoufale a rezignovaně, „celou dobu, co jsem tady, sedí tam na dvorku ti vašnostové u stolu s prázdnými půllitry. Proč si nedojdou pro pivo?“
„No jó, dyť já na ně zapomněl, herdek! Musím jim dolít. To mají tak, když je várka hotová, natřu tu lavici pivem a posadím tam pár chlapů z pivnice, co jsou zrovna nametený. Když se mi do rána přilepěj, vím, že musím příště přidat míň slimáčího slizu a víc ještěrčích vocásků.“ František Ondřej Poupě opouštěl při západu Slunce vesnici posmutnělý. Všude je to stejné, pomyslel si, ti čeští sládkové jsou nepoučitelní. Kdyby jen lidi věděli, jak může chutnat pivo, když se udělá pořádně, to by se to žilo. Kráčel po polní cestě k lesu a doufal, že bude mít síly se takto dál trmácet, a že jednou začnou sládkové dbát jeho rad a kvalita českého piva se zlepší.
Nedožil se toho, ale jím zasazená semena po českých zemích časem rozkvetla v poupata. Začaly se stavět krásné moderní průmyslové pivovary, pivo se začalo vařit podle vědeckých postupů, jeho kvalita se zlepšila, rozkolísanost várek se stala minulostí, české pivo se proslavilo po celém světě.
O 200 let později se historie opakovala. Pivovary přestaly mít monopolní postavení ve svých okresech a vzniklo konkurenční prostředí. Některé pivovary zanikly, malá část ovládla většinu trhu. Je to tak zcela v pořádku, máme možnost výběru, tak nechť každý pije, co mu chutná.
Vzbudil jsem se pod stolem, vstal a přejel sedmnáctkou k Podolské vodárně do restaurace Negatif.
„Dobrý den, panstvo. Jeden Heineken, prosím.“
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!