Křížová cesta do Želiva

Události před tímto počátkem se odehrávaly na chatě v jedné nejmenované vesnici nedaleko Humpolce. O akci, která na tomto místě probíhala, se nebudu nijak obšírněji šířit, jednak proto, že ji v mých představách obestírá mlha zapomnění, jednak proto, že partu ožralých lidí, chlastajících od rána do večera, si jistě umí většina čtenářů představit z vlastní zkušenosti. Události tak nabraly spád až druhý den ráno poté, co jsem se probudil a spadl ze schodů do kuchyně. Poté, co jsem byl po několika minutách schopen rozeznat, co znamenají číslíčka na hodinkách, jsem zjistil, že je teprve těsně po deváté a že veškeré osazenstvo se ještě stále nachází v hlubokém bezvědomí. Příprava a pozření snídaně v tomto stavu mi sice zabraly slušnou chvíli, kterou jsem ještě navíc prodlužoval střídavým bezúčelným civěním do zdi, nicméně když se ani po desáté v chatě nic nehýbalo, rozhodl jsem se, že se budu muset zabavit sám. Otevřel jsem si zdravotního Ježka a přesunul se ke knihovně, abych si vybral četbu na ukrácení chvíle. Vzhledem k tomu, že knihovna neobsahovala žádné obrázkové dětské knihy se mi mezi Rosamunde Pilcherovou a Aloisem Jiráskem zdála zdaleka nejčtivější knihou na výběr Bible. Navíc, ač jsem vyznáním víry atheistické, rád se poučím i od jiných náboženství. S lahváčem jihlavského piva v jedné a s Knihou knih v druhé ruce jsem se proto uvelebil na sluníčku do houpací sítě a jal se číst Nový Zákon.

Než se z vnitřku chaty začaly ozývat zoufalé zvuky individuí probuzených s kocovinou, přečetl jsem postupně všechna Evangelia. Snad právě pod vlivem této církevní literatury začal v mé hlavě uzrávat plán, že bych se ve zbytku dne mohl na vypůjčeném kole vydat na návštěvu právě do klášterního pivovaru v Želivě, vzdáleného necelých 15 kilometrů. A zde se tedy dostáváme na počátek celého vyprávění.

Se svým plánem jsem seznámil majitele chaty, který se zanedlouho vypotácel ze dveří. Ten se nezdál návrhem nadšen, což jsem přikládal jeho současnému stavu, ve kterém by nebyl pravděpodobně nadšen žádným návrhem. „No jak myslíš...kolo je tady v kůlně...já si du umejt ruce,“ zamručel jenom a vrátil se do chaty.

Kolo, které se mi mělo stát zprostředkováním tohoto osudu, vypadalo, jako kdyby pamatovalo ještě krále Heroda. Nasadil jsem si helmu, která byla zevnitř roztřepená a ostrý plast mě bodal jako trnová koruna. Po několika marných pokusech nasednout se mi to přece jen podařilo. S těžko skrývanou námahou jsem se vydal na cestu do mírného kopce. Nicméně již za vesnicí bylo jasné, že tento výlet, ať už ho přežiju nebo ne, vstoupí do dějin. Něco jiného je totiž jet 30 kilometrů na vlastním kole a za střízliva, něco jiného potom na prototypu z 19. století v kocovině. Navíc bylo snad ještě větší vedro, než v Palestině roku 30. Známky dehydratace se proto poté, co jsem již přibližně 20 hodin nepil nic jiného, než pivo, začaly rychle projevovat (tedy, abych byl upřímný, pil jsem něco jiného, než pivo, a to vodku a rum, což ale, jak jistě pochopíte, nemělo na situaci pozitivního vlivu). Hned za vesnicí jsem také poprvé z kola spadnul. Nenechal jsem se ovšem odradit a pokračoval dál.

Po velice zajímavé a dobrodružné cestě, která, ač vedla víceméně po rovině, si v mých alkoholem podlitých očích nezadala s náročnějšími etapami Tour de France, jsem se dostal až na kopec nad cíl mé duchovní cesty. S duchem však bohužel musela cestovat i tělesná schránka a ta měla co dělat, aby se při prudkém sjezdu ke klášteru neocitla ve škarpě.

Za vynaloženou duševní i fyzickou námahu se mi v klášteře dostalo odpočinutí i tak nutných tekutin v podobě půllitru místního černého piva. Ačkoliv nejsem příznivcem hutných, sladkých a výrazně plných černých piv (ano, takové bylo želivské pivo, což zdůrazňuji hlavně pro ty, kteří snad v našich článcích o pivu hledají nějaká fakta o pivu), vypil jsem ho velmi chtivě. Po zakoupení dalších několika lahváčů jsem se s obavami vydal na cestu zpět.

Snad únava, spíše však vypitý a nejpravděpodobněji i ještě nevstřebaný alkohol způsobil, že jsem ještě v Želivu samotném letěl z kola podruhé. Již na pátý pokus jsem však hrdě nasedl zpět a využívaje silnice v její plné šíři, včetně nezpevněné krajnice, vydal jsem se do prudkého kopce z druhé strany.

Na vrcholu kopce jsem, potiv koncentrované pivo po tuplácích, zcela vyčerpán spadl potřetí a svalil se do trávy. „Rozume můj, proč jsi mě opustil?!“, spílal jsem hlasitě s rukama rozpřaženýma. Jak už to ale bývá, rozum jako obvykle v takových chvílích provinile mlčel a já musel opět nasednout na kolo.

Na dalším mírném kopci už jsem to nevydržel a musel se svléknout, abych se nedejbože neupekl dříve, než zemřu na selhání organismu z naprostého vyčerpání. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou sundat si i trenýrky a vyčkat, až mě zavřou za veřejné obnažování a odvezou klimatizovaným vozem, nicméně nakonec jsem si své staré roztrhané boxerky, připomínající spíše bederní roušku, nechal a vydal se na poslední úsek cesty. Ten, ačkoliv byl opět spíše po rovině, ba z mírného kopce, představoval pro mě stejně nezměrný problém. Musel se na mě naskýtat žalostný pohled, který by obměkčil i římského vojáka. Ne tak kamenná srdce sousedů, z jejichž dvorku jsem slyšel šeptání tak hlasité, abych nebyl o nic z jejich názorů ochuzen: „Včera to vypadalo, že tu chatu zboří, tak ať si teďka pomůže sám.“

Nechtělo se mi už dělat nic jiného, než potichu zemřít. Na třetí pokus jsem se trefil do vrat, svalil se na zahradě opět s rukama rozpřaženýma a na tázavý pohled ostatních jsem prohlásil jen větu, která mi zněla, podobně jako celý výlet, odněkud povědomá: „Dokonáno jest...otevřte mi rychle nějaký pivo“.

Mimochodem asi nepřekvapí, že vstát a chodit jsem byl opět schopen až třetího dne.

Autor by rád upozornil na to, že podobnost osob a událostí v této povídce se skutečnými, fiktivními či takovými osobami a událostmi, u nichž se přesně neví, zda jsou skutečné či fiktivní, je zcela náhodná. Autor se také nechce nijak připodobňovat k Ježíši Kristu či tvrdit, že je „větší, než Ježíš“, neboť na to si příliš váží památky Beatles.

Pro jistotu je však nutné upozornit na to, že úryvky z Bible je dle zákona možné volně šířit, protože se na ní již 18 století nevztahuje copyright.