Na pivo má pech, kdo je z Jižních Čech (2. část)

Druhá část článku o jihočeských pivech, kde dochází ke smíření autora, kraje a místních alkoholických nápojů.

Nuže, v první části článku jsem vyjádřil své dlouholeté názory na jihočeská piva. Nyní bych se chtěl (většině) ze zneuctěných piv upřímně omluvit. Možná je to tím, že jsem si nezřízením chlastáním zabil kromě většiny mozkových buněk také většinu buněk chuťových. Či snad tím, že se v tomto pivu dříve zapovězeném kraji konečně naučili vařit něco jiného, než kapra a cmundu. Pravděpodobně potom kombinace obojího. Jisté ale je, že můj vztah k jihočeskému pivu nakonec s postupem let a odeznění radikalismu mládí nabyl vyrovnanějších postojů a z vychlazené války se dostal do stavu křehkého míru.


Budějovický Budvar stále považuji za svého hlavního pivního nepřítele, protože mi svou chutí prostě absolutně nesedí. Nicméně podle vzoru německého filosofa Friedricha Nietzscheho (ano, opět do toho zatáhnu filosofii, nedá se nic dělat) jsem se naučil svého nepřítele ctít a s čistým svědomím tvrdím, že Budvar je pivo vyráběné poctivě a z kvalitních surovin, což oceňuji přesto, že mi nemusí chutnat. A v současném sporu s americkým protihráčem Anheuser - Busch dokonce s jihočeským trpaslíkem mírně sympatizuji, i když to rozhodně není z lásky k němu či přehnaného nacionalismu ke všemu okolo. Je však třeba uznat, že přes všechny výtky je Budvar pivo, což, jak jistě potvrdí kdokoliv, kdo měl tu smůlu ho ochutnat, se o zámořském Budweiseru s určitostí tvrdit rozhodně nedá. A nazývat ochrannou známkou "Budějovické pivo" něco, co se nevyrábí v Budějovicích a není pivo, to mi přijde přece jen silná káva (i když Budweiser má daleko blíže spíše k slabému odvaru).


Platan zase výrazně zvednul svůj kredit výrobou polotmavého Granátu, na který jsem zatím neslyšel žádné výtky, ač sám tomuto druhu piva příliš neholduji. Navíc i nová jedenáctka je pivo velmi kvalitní chuti a na obhajobu svých slov mohu jen dodat, že právě s podporou tohoto piva vzniknul tento článek.


Nakonec jsem po letech, kdy jsem navštívil Český Krumlov, nedávno ocenil i Eggenberga, jehož říz, ať už si pod tím představíte cokoliv, se výrazně zlepšil a toto pivo tak konečně nechutnalo jako ochucená vltavská voda.


Taktéž vznik několika minipivovarů lze kvitovat s povděkem. Ale protože nepatřím mezi osoby, které tento trend slepě podporují, je třeba jedním lokem dodat, že kvalitou tyto vzniknuvší pivovary příliš neoslnily. Zvíkovský Rarášek a spřátelený Lipan jsou piva průměrné chuti, která laik nevyvrhne a odborníka neurazí (tedy to je spíše literární obrat, protože sám se za odborníka nepovažuji, ani neznám nikoho, koho bych za něj považovat mohl). Vimperské pivo se mi potom jevilo kyselé chuti a podprůměrné kvality, nicméně na jeho obranu třeba dodat, že jsem do tohoto nádherného městečka spěchal hned, co pivovar otevřel a měl jsem proto možnost ochutnat hned první várku, takže dávám místnímu pivu ještě šanci na zlepšení. No a vyšebrodský pivovar a zcela nový pivovar na Kvildě jsem bohužel neměl možnost navštívit vůbec. Přesto však lze tvrdit, že minipivovary přispívají k diversifikaci nabídky v kraji a jako takové je musím vnímat pozitivně.


Co však bylo hlavním motivem mé změny názorů na jihočeské pivo byl příklad strakonického pivovaru. Ten poté, co roku 2005 málem zkrachoval (což ve své době skutečně nebylo divu) a byl odkoupen městem, zaměstnal o dvě léta později na pozici sládkové paní Dagmar Vlkovou. Ta pak svou prací dokázala, proč ve středověku vařily pivo pouze ženy a strčila většinu svých mužských kolegů do kapsy. Vše začalo výrobou polotmavého Klostermanna, který jsem ještě příliš neocenil. Silnější nepasterizovaný Král Šumavy však již byl znamením, abych zbystřil svou pozornost a začal strakonické pivo opět pít ve větším, nežli neškodném množství (jinými slovy abych ho začal pít vůbec). Naprosto výborný kvasnicový Sklepák pak znamenal, že se Strakonický pivovar v mých očích vyšvihl na přední místo mezi českými pivovary všeobecně, na čemž nic nezměnila ani ucházející desítka Švanda a speciál Velkopřevor. Smutnou ironií zůstává, že původní „přední“ značky Dudák a Nektar kvalitou stále značně zaostávají, protože na jejich chuť (pachuť) jsou zkrátka zřejmě původní konzumenti zvyklí. I když jistý posun tu je - k obědu se dá nyní vypít víceméně bez obav i Dudák...


Nezbývá tedy než dodat to, čemu jsem v minulých letech odmítal uvěřit, totiž že i v Jižních Čechách je evidentně možné vařit dobré pivo. Což mě přivádí na myšlenku, které budu asi opět litovat - je načase dát znovu příležitost Regentovi...

Autor: Jan Karel Bartuška
Vloženo: 28. 1. 2012

Přidejte komentář

Komentáře (0)

Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!