Na pivo má pech, kdo je z Jižních Čech (1. část)

K oblasti Jižních Čech jsem měl vždycky zvláště blízký vztah. Vychází to jistě z části z genů, neboť jeden z mých dědečků se zde v jednom typickém stavení, krčícím se v malebném údolí na kraji vesnice Bohunice narodil. Pravda, polorozpadlá barabizna, stojící v současnosti na dohled od necelé tři kilometry vzdálených dekorativních věží jaderné elektrárny v Temelíně nepůsobí již příliš magicky. Přesto je dědictví předchozích generací naší rodiny v kraji stále patrné – zejména v telefonním seznamu. Dědeček totiž pocházel ze 16 dětí, z nichž se třináct, což je jistě slušné procento, dožilo taktéž plodné dospělosti. Proto se tento kraj jen hemží mými, vesměs pravděpodobně dosti blízkými příbuznými.

Méně esoterický, o to však silnější vztah jsem si k Jižním Čechám vybudoval na rodinné chatě v podhůří Šumavy, kde jsem strávil idylické chvíle všech prázdnin svého dětství.

Poněkud méně idylické však začaly být vztahy k této krajině v okamžiku, kdy jsem vyrostl z dětských let a začal jsem se věnovat dospělejším zálibám, zejména pití piva. Záhy jsem zjistil, že tato nádherná krajina a milí lidé v ní žijící nejsou schopni vyprodukovat nic, co by se dle mých představ chuťově alespoň vzdáleně pivu podobalo. Některé značky se mi dokonce zdály při dlouhodobější konzumaci zdraví nebezpečné. Definitivním potvrzením toho, že tento kraj má na výrobu piva neblahý účinek, pro mě byl pelhřimovský Poutník - lahodné pivo, které bych bez nadsázky zařadil na své osobní pivní stupně vítězů a které se jediné v mých očích vymykalo z nelichotivého postavení jihočeského piva. Proto pro mě bylo vyšším znamením, když se při reorganisaci českých krajů Pelhřimov i s pivovarem odtrhl od kraje patoků a uchýlil se raději pod ochranná křídla Vysočiny (o pivech z Vysočiny někdy jindy). V kraji tak nezbyl jediný pivovar, který by byl dle mého mínění hoden tohoto označení a já vyhlásil jihočeskému pivu studenou (či, lépe, řádně vychlazenou) válku. Mé tehdejší mínění o místních značkách mělo přibližně následující podobu:

Proklínáme zvracejíc pivo z Českých Budějic

A nemůžeme začít ničím jiným, než hlavním městem kraje. Pokud mi dovolíte parafrázovat klasika (a nejedná se v tomto případě o nízkorozpočtovou značku Plzeňských pivovarů), tak v Českých Budějovicích by chtěl žít každý – kromě mě, teda. Dva pivovary a jeden horší, než druhý. Starší Samson, kterému na chlubení vůči známějšímu konkurentovi nezbylo už nic jiného, než pochybné prvenství ve vaření budějovického piva, je typický patok, na kterém i nezkušený konzument (čili i já) pozná šizení na surovinách a výrobě. Je tedy velkým štěstím, že na toto pivo těžko narazíte, pokud nejste masochista a narazit na něj nechcete.

Úhlavním nepřítelem a personifikovanou nestvůrou jihočeského piva se však pro mě stal Budějovický Budvar, kterému se, pokud nejste abstinent, zkrátka nevyhnete. S olbřímým resentimentem vzpomínám zejména na období, kdy jsem byl nucen týden co týden pít tento přeslazený jed, neboť ho za pípou jednoho do skonání věků prokletého podniku točila kamarádka. Že toto pivo nemám rád, bylo jasné při každém loku. Že toto pivo nemá rádo mě, bylo jasné vždy druhý den, kdy jsem s bolestí v hlavě, na srdci a ve střevech střídavě proklínal Budvar a běhal na záchod. Jedna věc je i po letech jasná – takovou kocovinu, jakou mám z Budvaru, jsem neměl z žádného jiného mně známého piva.

Kdo pije Platan, sere jak Satan

Protivínské pivo se pro mě podle této lidové moudrosti skutečně stalo synonymem účinného projímadla. Nutno dodat, že osobně jsem tyto zážitky po požití Platanu nikdy neokusil, což však bylo způsobeno zejména tím, že jsem nebyl díky jeho chuti ochoten a schopen vypít ho někdy větší množství naráz. V souvislosti s tímto pivem lituji pouze jediné věci – stromu, který se zcela nevinně dostal do jeho názvu a ke kterému mám nyní chtě nechtě značné antipatie. Ještě štěstí, že ho většinou nejsem schopný poznat.

Radši vodu z jezu pil, kdo Eggenberg okusil

Český Krumlov lze zcela bez ostychu označit za nejkrásnější město kraje – a s mírným ostychem ho lze jistě nominovat i na celorepublikové prvenství. Na krumlovské pivo mám však jednu zcela jasnou (bohužel) vzpomínku, ve které hraje město pouze okrajovou roli – poprvé jsem ho ochutnal, když jsme se školou sjížděli Vltavu. Poté, co jsme čtvrtý den, kdy téměř bez ustání pršelo a teplota marně atakovala dvouciferné hodnoty, dorazili do Krumlova, vydali jsme se natěšeni do místních ulic, hledat cokoliv, co obsahuje alkohol. Na Okenu jsme však bohužel neměli a tak jsme skončili v hospodě s Eggenbergem. Fakt, že po prožitém martyriu a ve svých šestnácti letech jsem zcela bezpečně poznal, že tahle věc chutná jako zředěný a zteplalý Budvar hovoří za vše.

Kdo pije Nektar, posere hektar

Ke strakonickému pivu jsem měl zcela jistě vztah nejtěsnější, neboť v kraji tohoto piva se nachází ona již zmiňovaná rodinná chata. Nedaleká malebná hospůdka ho vždy točila a točí. Místní návštěvníky poznáte podle snadného klíče – kdo má před sebou Nektar, je místní, kdo pije Plzeň, je přespolní. Všiml si toho i podnikavý hospodský, který cenu Plzně již několikrát zvýšil, zatímco Strakonice stále nabízí za osmnáct korun. Místní ho tedy stále pijí a výrazně si nestěžují – je však smutnou skutečností, že ve vesnici a okolí se vždy umíralo v poměrně raném věku.

Mimochodem, lidová moudrost z nadpisu je pravdivá – kamarád, který chatu jednou navštívil, však bohužel po konzumaci jedenácti Nektarů nebyl schopen naleznout dveře z pokoje a po marných pokusech proskočit zavřeným oknem tak neposral hektar, ale kuchyni.

Udělá z vás abstinenta pár žejdlíků od Regenta

Třeboňsko – malebný kraj rybníků, potoků a říček, které jako by se promítly i do vodové chuti místního piva. Bohužel nemám, co bych k tomuto výsměchu piva dodal, neboť jsem ho v životě jistě neměl dohromady víc, než deset kousků. Většinou tehdy, když jsem se po půl roce, kdy nepříjemné zážitky z minulého setkání odezněly, rozhodl, že bych mu měl dát další šanci a znovu ho ochutnat. Netřeba snad dodávat, jak to vždycky dopadlo.

Nuže, takto by se dalo charakterizovat až do nedávna mé mínění o mírně toxickém nápoji, který byl, jistě s typickou místní nadsázkou, označován jako jihočeské pivo. Ovšem každá válka jednou skončí (i když, třeba stoletá válka si dala na čas - navíc trvala 116 let) a tak se i můj vztah k tomuto pivu změnil. Ale vzhledem k tomu, že smířlivá slova by se na zakončení tohoto článku příliš nehodila, necháme si je do druhé části. Teď ještě, abych článek zakončil v homogenním duchu, nechám naposled promluvit orálně a análně tradovanou lidovou moudrost o jihočeském „pivu“:

• Ve střevech jak patrona působí lok Samsona
• Po vzduchu jen marně loká, kdo si dal lok Petra Voka
• Natržení rekta způsobuje Nektar
• Nejsnáze se chudáka zbavíš flaškou Dudáka
• Porazilo by i koně slavné pivo od Třeboně
• Od Třince až do Varů vyvaruj se Budvaru
• A nakonec jeden z návrhů na reklamu na nové budějovické pivo, který se nevím proč neuchytil: „Pardál vás prožene“

Druhou část článku najdete zde.