Psalo se o jeho významu coby prezidenta, disidenta, dramatika, esejisty nebo myslitele, zcela však byla opomenuta jeho zásluha o českou pivní kulturu. Ta je o to cennější, že Václav Havel vyrůstal ve zcela nepivařských poměrech a skutečným pivařem se vlastně nikdy nestal, avšak význam piva pro český národ chápal bezezbytku (popravdě řečeno, v jeho případě občas i s nedopitým zbytkem).
Měl totiž to štěstí, že mu počátkem 70. let byla komunistickým režimem znemožněna jakákoliv literární a dramatická veřejná činnost a tak se v roce 1974 z nouze stal na čas zaměstnancem trutnovského pivovaru. Situace, kdy vystupoval ze svého mercedesu v montérkách a holínkách a opodál to závistivě sledoval ředitel pivovaru s moskvičem, nebo kdy záviděl svým spolupracovníkům, že se vzájemně oslovují „ty vole“ a jeho pouze „Vašku“ dělaly jednak dobře jeho smyslu pro absurdno, jednak dokázaly propojit svět idejí intelektuála se světem (s)prostých lidí.
Z jeho života je patrné, že rozhodujícím předělem v jeho životě je právě rok 1974. Do té doby byl uznávaným dramatikem a osobou jistě politicky veřejně činnou, ale rozhodně nikoliv nějakým jednoznačným lídrem disentu. Psal články, podepisoval petice, měl s tím své oplétačky, ale nic co by nedělali také jiní. Od roku 1975 se situace mění. Jeho slavný „dopis Husákovi“ z tohoto roku byl v té době na první pohled takovou kravinou, že prostě nemohl vznikat jinak než u piva.
Do roku 1974 byl Havel pro režim svými ovíněnými inteligentními dopisy pouze nepohodlný, avšak očekávatelný, po zkušenosti z pivovaru se jej však režim začal bát jako čert kříže, protože jednoduše nemohl tušit, co z něj zas vypadne. V roce 1976 se začíná přátelit s lidmi s undergroundové rockové scény, čímž značně překvapil i kolegy disidenty, a slavnou Chartu 77, která na základě tohoto přátelství nakonec vznikla, mnozí signatáři (třeba filosof Jan Patočka) podepisovali pouze pod výslovnou podmínkou, že nikdy nebudou nuceni hudbu Plastic People of the Universe poslouchat.
Havel pochopil význam piva pro propojování lidí různých vyznání, smýšlení či politických názorů a jeho slavné pitky na Hrádečku, na nichž se nejednou s účastníky zlili i hlídkující estébáci, položily pevné, byť často kymácející se základy pro organizovaný český disent. Tvrdí se, že to byl Havlův dar, propojovat lidi, ale je již myslím zřejmé, že bez piva by se mu to nebylo mohlo podařit.
Režim tedy pochopil, že jedinou možností, jak zachránit svou otřásající se suverenitu je odstřihnout Havla od zdroje piva a jako alternativu mu poskytnout pouze chléb a vodu. Bylo to pro režim těžké, protože vzhledem k Havlově rostoucímu věhlasu doma i v zahraničí si nemohl dovolit, aby mu nedostatek piva ve vězení způsobil vážné zdravotní následky či přímo smrt a tak se rozhodl jít dosti neohrabaně cestou střídavých zatčení, odsouzení a propouštění ze zdravotních důvodů. To už však byl český disent spolu s pivem v plném proudu, a jak to nakonec slavně dopadlo, všichni dobře víme.
Havel bezpochyby velmi dobře věděl, zač vše pivu vděčí, od vlastní proměny, přes proměnu společnosti vyústivší v proměnu režimu a zakončenou nakonec proměnou samotného piva (a přes veškerou často oprávněnou kritiku dnešních pivovarů (a vlastně i poměrů) nutno říct, že jednoznačně proměnou k lepšímu). Svůj životní hold pivu složil v roce 1975 v divadelní hře Audience. Lze bez nadsázky říci, že v žádné jiné hře, co kdy byla oficiálně uváděna, se nevypilo tolik piva jako právě zde. Nebýt Havlova přítele Pavla Landovského, který jich do sebe během představení nalámal dvanáct, byla by pravděpodobně zcela nehratelná. Landovský sice později přiznal, že se jednalo o nízkoalkoholické plzeňské sedmičky, ale i tak je to během asi čtyřiceti minut výkon obdivuhodný. Sám Havel se dokonce kvůli této hře naučil pivo exovat.
Ani v roli prezidenta Havel na pivo nezapomněl. Transformaci české ekonomiky nemohlo mimo jiné nepostihnout uzavírání českých pivovarů, ale Havel, zejména svým morálním apelem, poměrně úspěšně dbal na to, aby nedocházelo k vyloženým prasárnám. Není jistě náhodou, že po celou dobu jeho prezidentství Heineken, společnost s nejhorší pověstí mezi nadnárodními pivovary co se týče bezskrupulóznosti při působení na nových trzích, na český trh nedokázal proniknout.
Beztvará anonymní nadnárodní společnost má však více času a trpělivosti než stárnoucí a nemocný prezident. Havlovi vypršelo jeho funkční období 2. března 2003 a přesně o dva měsíce později, 2. května, Heineken konečně skrze nákup Starobrna a Hostana na český trh pronikl. Sérii nákupů dalších pivovarů a jejich následné uzavírání již od té chvíle nešlo zabránit.
Havel se však českému pivu odvděčil i nepřímo. Vytrvalou a ostatními politiky často torpédovanou podporou občanské společnosti se mu podařilo dosáhnout mimo jiné toho, že tato se stala zhruba od roku 2000 natolik vyspělou, že si začala ve větší míře zakládat vlastní minipivovary. Tento trend se stále zrychluje, za posledních deset let vznikla téměř stovka nových pivovarů a nyní se konečně začínáme blížit vysněné situaci, kdy můžeme cestovat po republice a ať navštívíme jakýkoliv region, můžeme si v něm dát místní pivo.
Když už je tedy tato mezera mezi vzpomínkovými články na Václava Havla zaplněna, může se i redakce Pivídek připojit s přáním upřímné soustrasti všem pozůstalým a klidného odpočinku s nebeským Nektarem či spíše radši trutnovským Krakonošem Václavu Havlovi.
„Nechť pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“ volám na celou hospodu a zdviženým véčkem ukazuji číšníkovi: „Ještě dvě, prosím!“
Pivní vzpomínka na Václava Havla na Hrádečku
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!