Pivní detektivka aneb Kdo zabil české pivo

Rozlehlá místnost pivovaru byla osvětlena pouze matným světlem několika nepravidelně rozmístěných žárovek, které visely z vysokého stropu. Hala díky tomu působila záhadně, nikoliv však ponuře. Z varny ve vzdálenějším rohu se linulo příjemné teplo a spilka, postavená téměř uprostřed místnosti, naplňovala prostor libou vůní. Pod mohutnou dřevěnou podlahou se daly tušit kilometry ležáckých sklepů. Podvečerní počasí dotvářelo atmosféru výjimečné události, ke které zde mělo v nejbližších minutách dojít – soumrak, umocněný lehkou jarní bouřkou, zvýrazňoval před okny siluety kamionů. Kromě lehoučkých kapek, které se rozstřikovaly na parapetech a z dálky doznívajících hromů bylo slyšet už jen tlumené cinkání plnící linky, která se nacházela o dvě místnosti dále.

Heracles Poivrot se zahleděl do dvora, mizejícího ve stínech podvečera a poté se obrátil k shromážděné společnosti. Napětí a nervozita v místnosti již dosáhla té míry, kterou chtěl a tak začal mluvit dříve, než ji někdo z přítomných přeruší nejapným dotazem.

„Vážení, pozval jsem vás dnes večer všechny, neboť v případě, který zde vyšetřuji, došlo k objevu zásadních skutečností.“ Poivrot se nadechl, aby pozoroval, jaký měla tato poznámka vliv. Napětí ještě zesílilo, přesto – či právě proto – se nikdo neozval. „Jak jistě víte, byl jsem pozván zde přítomným panem Českým Konzumentem, abych vyšetřil, kdo zabil České pivo. Jako Belgičan jsem měl k této problematice velmi blízko a po detailním pátrání mohu prohlásit, že již vím, kdo je vrah – a že je tady s námi dnes večer v této místnosti!“ Po tomto oznámení, pronesené dramatickým hlasem, se již někteří přítomní neudrželi a překvapeně vykřikli. Bylo také slyšet několik polohlasných, zmatených rozhovorů. Protože se však nikdo neobrátil přímo na Poivrota, ten po chvíli, kdy prvotní překvapení odeznělo, pokračoval:

„Pro spáchání toho ohavného činu musel mít někdo motiv a příležitost...obého se dostává vám, Nadnárodní Společnosti!“ Poivrot se pro větší efekt prudce otočil k právě obviněnému a zabodl do něj svůj pichlavý zrak.

„Já fám fůbec nerosumět, mister Poivrot!“ pronesl pan Nadnárodní Společnost zmateně, rozhlížeje se kolem sebe tak těkavě, až se jeho rostoucí břich natřásal.

„Ale ano, monsieur, myslím, že mi přes vaše problémy s porozuměním českého trhu rozumíte velmi dobře! O tom, že si nemůžete dovolit platit České Pivo a raději byste za něj přijmul Europivo, snad není pochyb. Jenže ze dne na den jste ho vypustit nemohl. A proto jste ho musel nejdříve zabít! Příležitostí jste měl také více než dost!
„Já fůbec nefedět, o čem vy chofořit!“
„Bon, samozřejmě celá akce by se vám prováděla lépe, kdybyste do ní zapojil své podřízené, Pivovarské Skupiny! Či snad, že by to byl celé jejich vlastní nápad, jak potěšit svého nadřízeného?!“ Poivrot se chytil za svůj nakroucený knír a očekával reakci z rohu místnosti.

„No to snad nemůžete myslet vážně! Taková drzost!“ ozval se okamžitě pan Skupina Heineken. Přestože se snažil znít dotčeně, zkušenému sluchu Heracla Poivrota neunikl náznak nervozity.
„Vůbec nic neví, jenom to zas hází na nás,“ přidaly se Pivovary Staropramen, podobně neklidným tónem. Plzeňské Pivovary stály dále mlčky v popředí hloučku, přestože jejich pozice již nebyla tak dominantní.
„Jistě, vaše „rodinné firmy“ pod povrchem trochu zahnívají. České Pivo už se vám zkrátka nehodilo. Vy mlčte, pane!“ okřikl Poivrot Heinekena, který se opět chystal pronést uraženou poznámku, „vaše praktiky jsou snad nejhorší – nebo byste snad chtěl shromážděné společnosti říci něco o záhadných zmizeních vašich čtyř dětí, Hostana, Loun, Dačického a Zlatopramenu?!“
„Hostan je v Brně, ostatní na letním bytě v Březně a daří se jim dobře, nevím, co myslíte tím zmizením,“ zamumlal Heineken, nicméně z jeho hlasu už se vytratila jeho hraná sebejistota.
„Samozřejmě, to už jsem slyšel.“ Dodal Poivrot s nádechem ironie v hlase. Skupinou Skupin už se však dále nezabýval a stočil svůj zrak ke křeslu, které zaujímalo čestnou polohu téměř uprostřed místnosti.

„Ovšem, opět nesmíme zapomenout na vliv Komerce, šedé eminence všech místních nečistých obchodů!“
Dramatické prohlášení se však tentokrát minulo efektem. „Bravo, milý pane Poivrote, už jsem si myslel, že mě tentokrát neobviní,“ uchichtl se pan Komerce a dále kouřil svůj doutník, který si zapálil těsně po zahájení sešlosti. „Důkazy, ovšem, předpokládám nemáte...“.
„Non, monsieur, jako ve stovkách jiných případů, všechny stopy vedoucí k vám jsou umeteny a nikdo si neodvažuje proti vám svědčit. Pokud si ovšem nedáte pozor, jednou ani váš vliv nebude stačit a dojde i na vás!“.
„Klid, Reklamo,“ zadržel pan Komerce svého syna, který se již chystal vykročit k Poivrotovi. Přestože Reklama nebyl z nejchytřejších, byl otcovou pravou rukou a jeho síla budila u ostatních respekt. To se ostatně projevilo i u Poivrota, který přece jen, ač neznatelně, bezděky trochu ucouvl. „Tady pan detektiv pouze střílí naslepo kolem sebe, nesmíme si to brát osobně.“ Dodal Komerce blahosklonně.

Poivrot viděl, že zde neuspěl a trochu znejistěl. Naštěstí pro něj se dokázal vzpamatovat dříve, než si někdo něčeho všiml. Drsný a nebezpečný chlapík, ten Komerce, měl pravděpodobně prsty i v dalších vraždách a navíc se v posledních letech zdál téměř všudypřítomný. Ale i na něj jednou dojde, pomyslel si Poivrot a obrátil se ke křeslu zády.

„Tak, kohopak tu ještě máme...no ovšem, Levné Pivo! Soupeřící s Českým Pivem o přízeň pana Konzumenta, nicméně stále v jeho stínu, neschopný dosáhnout jeho kvalit! I menší frustrace již vydá na motiv!“
„Ále jak bych mohl něčo takovécho udělát, vždyť to byl můj brátr!“ reagoval pan Levné Pivo s lehkým polským přízvukem. Přesto bylo opět znát, že je nesvůj – okamžitě mu spadla pěna a lehce se orosil.
„Bratr, oui, tak jest psáno na vaší etiketě. Nicméně nikoliv už ve vašich dokladech, pane Pivo, nebo bych snad měl říct...Pivní Nápoji?!“
„Já to tušila, hrůza! Tihle cizinci nemají žádné skrupule!“ Vyjekla ze strany Svijanská Kněžna.
„Ach, bon, České Pivovary. Ovšem dovolte, abych vás upozornil, madame, že z vraždy jste podezřelí i vy!“
„Vy jste se zbláznil, člověče!“, okřikl detektiva pan Bernard, „Držte se mě!“, dodal ke kněžně, která začala omdlévat a sunout se k zemi. „Vidíte, co jste způsobil – tady kněžna a já jsme s Českým Pivem přátelé a je hanebné říkat opak!“.
„Bon, tedy jsem hanebník. Nicméně vaše přátelství, pokud je mi známo, nikdy nepřekročilo mez prázdných řečí. V tom, co jste Českému pivu možná přimíchávali, nejste o nic lepší, než Pivovarské Skupiny!“.

Nyní se v sále strhl skutečný chaos. Na poslední Poivrotu poznámku se zlostně ozval nejen pan Bernard a všechny skupiny – nyní ani Plzeň nevydržela – ale i ostatní. Jediný, kdo zůstal klidný, byl pan Komerce, který věděl, že jeho pozici obvinění neoslabí a také Reklama, který měl zakázáno se do podobných sporů vměšovat. Poivrotovi se jen s velkými obtížemi podařilo obnovit klid, aby mohl pokračovat.

„Pánové, dámy, entity! Teď, když jsme se uklidnili, mohu již prohlásit, kdo je skutečný vrah!“ Tato poznámka opět trochu rozvířila hladinu vzájemných rozhovorů, nicméně všechny byly vedeny výrazně tišeji, než před okamžikem.
„Vrahem Českého Piva...“, zde udělal Poivrot delší pauzu a užíval si momentu, kdy nebylo kromě plnící linky v místnosti slyšet zhola nic, „...jste vy všichni!“

Do nastalého zmatku bylo jasně slyšet pouze hlas pana Českého Konzumenta, který byl sice většinou považován za sklerotického blbce, nicméně dokázal – jako teď – občas překvapit a být slyšet. Jeho řev postupně umlkl všechny ostatní „Já to tušil! Celou dobu jsem to tušil! Chásko, zabít národního hrdinu, že se nestydíte!!“
„Mon Dieu, pane Konzumente, nekřičte tak! Když jsem říkal vy všichni, myslel jsem samozřejmě i vás! Vaše liknavost a nepokrytá spolupráce se všemi přítomnými umožnila provést vraždu velice jednoduše! A to, že jste mě nakonec zavolal, abyste očistil svoje svědomí, to již nedokáže nic napravit!“
„Vrchol! Vrchol! Já vás zavolal a vy! To je...! K neuvěření! Já České Pivo nezabil, vždycky jsem ho bránil! Bránil, bráním, Bráník! Minipivovary! Vražda!“ pan Konzument ve svém otylém obličeji úplně zbrunátněl a nakonec se musel posadit zpět do křesla, kde již jen přerývavě oddychoval a koukal do prázdna, jako by si již neuvědomoval, proti čemu se vlastně bouřil.

„Jistě, nakonec si myslím, že tomu i sám věříte, slyšel jsem o vaší skleróze a psychické nestálosti. Je mi vás vlastně tak trochu líto, nicméně odpovědnosti vás to nezbavuje. A vás ostatní také ne!“ Atmosféra v místnosti se však již touto poznámkou nerozvířila – naopak, byla napjatě soustředěná, což Poivrota poněkud znejistělo.

Nakonec se z křesla zvedl pan Komerce. „Bravo, pane Poivrote, máte nás – bohužel, nemyslel jste na to, že zavřít se sám s bandou vrahů není příliš rozumné.“ Kolem Poivrota, kterému nyní začaly na čele vyvstávat kapičky potu, se stahoval kruh všech přítomných. „V Orient Expressu vám to sice jednou vyšlo, i když je mi záhadou, jak – ale tady se pravda z těchto zdí nedostane. Ten blbec Konzument do zítřka stejně všechno zapomene a vy – chcete vědět, co se stalo s Cockem Francisem, kterého si ten senila zavolal před vámi? Inu, měli jsme várku anglického Alu, zbytek si vaše šedé buňky mozkové jistě domyslí. Doufám, že belgické pivo bude stejně dobré...“

Poivrot přestal být uprostřed těsného kroužku vidět. Na druhé straně místnosti stále měkce hřála varna, jejíž dvířka nyní pan Bernard s úsměvem otevíral.