Skotská pivní alegorie

V roce 2010 jsem dostal velmi zajímavou příležitost studovat za peníze daňových poplatníků z Evropské Unie (kterým bych chtěl tímto upřímně poděkovat) na univerzitě v největším a nejzanedbanějším městě Skotska, Glasgow. Naskytla se mi tak jedinečná možnost získat nové poznatky jak v mém vedlejším studijním oboru (na který, nutno přiznat, bylo stipendium uděleno), tak především v oboru, který považuji za svůj hlavní – empirický výzkum kultury požívání alkoholických nápojů u národů evropského kulturního prostoru (ano, i tak se dá popsat nezřízené chlastání v zahraničí).

Pokud nejdříve začneme obecnější sondou do duše a pod sukně skotských horalů, je třeba na úvod poznamenat, že Skotové jsou národ malý a chudý, krčící se ve stínu významnější a stále nenáviděné Anglie, nicméně i tak zůstávají národem velmi hrdým. Samozřejmě s tím, že se jedná o malý, chudý, přehlížený a ještě z nějakého důvodu navíc i hrdý národ souvisí to, že je to taktéž národ velmi frustrovaný. A pokud dovolíte ještě jedno přirovnání, tak na to, že se jedná o národ frustrovaný, pak velice těsně navazuje i skutečnost, že je to i národ alkoholiků.

Aniž bych chtěl nějak přeceňovat spirituální význam špiritusů, je to právě a především alkohol, kde se v současné době, kromě sportu, nejpatrněji projevuje skotská odbojná duše ve vztahu k zatracované Anglii. A zatímco ve sportu je na tom Skotsko v porovnání se svým jižním sousedem podobně bídně, jako ve všem ostatním a se slzou v oku se zde vzpomíná na fotbalovou výhru z roku 1999, v oblasti alkoholu mohou potomci Williama Wallace hrdě (a navíc i pravdivě) hlásat své vítězství.

Teda samozřejmě to se ani tak netýká přímo pití alkoholu, kde vzájemné souboje Angličanů a Skotů končí téměř vždy spravedlivou remízou poté, co oba tábory skončí svorně pod jedním britským stolem, ale spíše kvality domácích nápojů. Jistě se nedopustím žádné příliš divoké spekulace, když prohlásím, že drtivá většina čtenářů by dala přednost dvanáctileté skotské před londýnským ginem. Navíc po pečlivém výzkumu mohu také zodpovědně prohlásit, že markantní rozdíl v kvalitě lze pozorovat také v pivu. Anglický lager a ale skutečně nenabízí na dně sklenice mnoho radosti a tak není divu, že sami Angličané považují za svůj národní nápoj spíše jablečný cider, který svou chutí limonády a zvětralého piva opravdu nabízí místním aleům přijatelnější alternativu.

Na druhou stranu skotský pivní průmysl se v této oblasti nemá za co stydět a snese i přísnější kritéria hodnocení. V zemi je možné sehnat mnoho různorodých pivních značek, od edinburgského Caledonian, starobylého Belhaven, mystického Orkney až k punkovému pivu BrewDog, které vás nejdřív na etiketě urazí konstatováním, že jste jen konzumní ovce, která neocení jeho poctivou nonkonformní chuť, načež vás, bohužel, poté pravděpodobně skutečně svou nonkonformní chutí mnoho nepotěší. Samozřejmě, že je možné i zde, jako v každé zemi s rozvinutou pivní kulturou, najít také minipivovary (a nedá mi, abych nedoporučil výborný glasgowský WEST Brewery). Nicméně není třeba žádného detailního výzkumu, abyste zjistili, že zdaleka nejrozšířenější značkou na skotském trhu je ležák Tennent's. Pokud dovolíte, věnoval bych tomuto pivu zbytek článku – nicméně nepřestávejte v četbě ani v případě, že vás zahraniční pivo příliš nezajímá, neboť toto glasgowské pivo nabízí zajímavé paralely.
Proč se z celé škály piv, které jsem spíše jen nastínil, než vyjmenoval, věnovat právě tomuto? Zaujalo mě totiž smutné postavení této značky. Ano, jedná se, jak jsem již řekl, o nejprodávanější značku ve Skotsku, ale také o značku nejpohrdanější. Jistě, Tennent's není nejlepší pivo na světě a pravděpodobně ani ve Skotsku, nicméně mohu-li posoudit coby nezávislý alkoholik, je to pivo, které svou chutí neurazí, je snadno pitelné a nezradí vás ani druhý den. Přesto se v očích Skotů jedná o „pivní odpad“, do kterého se každý rád naveze.

Tennent's Wellpark Brewery nepatří ani vzhledově k těm hezčím pivovarům.

Vždy, když jsem se pokusil toto pivo pochválit, dostalo se mi přednášky o tom, proč ho nenávidět. Důvody se různily, od prostého faktu, že se jedná o průmyslovou, nekvalitní značku, která se plní jen do plechovek, přes chimérické historky o tom, jak Tennents zabíjí poctivé skotské pivo až k velmi vynalézavým bajkám o tom, že do artézské studně pivovaru prosakují rozkládající se zbytky z hřbitova nad ní (tady je třeba poznamenat, že budova pivovaru se skutečně nachází přímo pod kopcem, na němž stojí nejstarší glasgowská nekropole).

Když jsem tyto historky poslouchal z pozice kulturně nezatíženého a opilého cizince, poměrně jsem se bavil a ve vyprávění mi chyběla už jen klasická pověst o člověku, který spadl do spilky a byl v pivě vylouhován (zde by to mohl být třeba anglický kontrolor kvality z britské inspekce).

Nejmírnější reakcí na moji pochvalu mi byly přezíravé úsměvy a nevěřícné mlčení, kdy byla moje poznámka pravděpodobně považována za slušnost vůči domácí značce. Samozřejmě, ke všem těmto historkám je pro úplnost třeba dodat, že vypravěč většinou popíjel Tennents a za večer si dal jednou Belhaven Best či Guinness, u jehož pití stupňoval útoky na nebohý Tennents, kterého právě vypil tři litry.

Postupně jsem si tak vytvořil k tomuto otloukanému pivu hlubší vztah a Tennents mě také nikdy nezradil a svou chutí se mi nezprotivil. Ani první den, kdy jsem už hodinu po příjezdu lámal třetí plechovku, ani před první zkouškou, kdy jsem se potřeboval uklidnit, ani po první zkoušce, kdy jsem se potřeboval opít, ba ani při lokální zábavě Subcrawl, kdy jsem objel celé město a vypil ho třináct pint.

Brzy jsem si uvědomil, že jeho pověst a pozice je nezasloužená a docela smutná. Mnohem více času jsem potřeboval, abych si uvědomil, že Tennents v tom rozhodně není sám. Tuto myšlenku jsem chtěl původně rozvést do plamenné a rozsáhlé obhajoby jiné značky. Ale teď si myslím, že bude lepší nechat ji otevřenou.
A tak řeknu jen – kdo nikdy nenadával na Gambrinus, nechť první hodí půllitrem.