Nevěřte nikomu, kdo hodnotí značky piv. Chuť piva prostě nemá smysl hodnotit v kategoriích „dobrý“, „špatný“, ani když to zaobalíme do vznešených pojmů jako „zakulacené doznívání“, „jemná chmelová příchuť na patře“ a podobně. Nevzdychejme nad tím, že pivo má plebejštější pověst oproti aristokraticky vnímanému vínu, nýbrž na to buďme hrdi! Jediné, co má s pivem smysl dělat je ho pít.
Nevím, co odpovědět na otázku, kterou občas dostanu, a sice které pivo je nejlepší. Většinou řeknu, že je to pěkně blbá otázka, a když to nestačí, tak dodám, že pro mě asi teda Lobkowicz. Subjektivita takového prohlášení ale není jen v tom, že každému prostě chutná něco jiného. Snad ještě důležitější než chuť piva je místo a příležitost, při níž se s ní setkáme a co s ní zažijeme. Tak vzniká vztah k pivní značce, nikoliv tím, jestli si po napití labužnicky odříhneme nebo se pozvracíme.
Takže následujícím příběhem bych chtěl dokumentovat, proč značku Lobkowicz budu vždy vnímat pozitivně, ať už se s tím pivovarem stane cokoliv, i kdyby ji třeba koupil Heineken a výrobu jako obvykle převedl do Velkého Března.
Bylo to v letních dnech roku 2009 a plánem bylo dojít pěšky z Prahy do Tábora. Měli jsme na to tři dny a tři noci, ale již po pár kilometrech začalo být zřejmé, že jsme podcenili fakt, že ujít 40 km denně nalehko nebo s krosnou je poněkud rozdíl. To ale nijak zásadně nevadilo, občas jsme se stavili na pivo, nebo jen tak poseděli v lese a nikam nespěchali.
Večer jsme si rozložili věci na spaní na louce nad Štěchovicemi. Netroufl jsem si dát karimatky přímo vedle sebe a radši mezi nás postavil flašku vína. V podstatě se nic nedělo, příjemně a unaveně jsme si povídali, pozorovali hvězdy, a když byla láhev prázdná, tak jsme usnuli.
Ráno jsem neslyšně vytáhl kytaru a probudil ji romantickou písničkou. Usmála se, ale pak jí záhy začaly téct slzy a já se po chvíli dozvěděl, že se před pár dny rozešla s přítelem. Bylo mi trapně, a tak jsem ji vzal do Štěchovic na pivo. Šli jsme dál a skoro celou cestu jsme mlčeli. Ze začátku jsem usilovně přemýšlel o tématech k hovoru, ale po chvíli mi došlo, že vlastně to ticho je čím dál víc souzněním, které slova akorát plaší.
Přibližovali se k sobě. Duševně. Když jsme si pak pod živohošťským mostem vlezli do vody s flaškou vodky, byli jsme už u sebe docela blízko. Duševně. Asi za to mohl špatný oběd, ale odpoledne mi začalo být špatně. Tělesně. Na louce, kde jsme si večer rozložili věci tak narušovaly vzrůstající romantiku chvíle mé náhlé odběhy za stromeček. Začalo pršet, a tak jsme museli postavit stan, který byl skutečně miniaturní. Byla bouřka a zima a my se báli, mačkali k sobě a třásli zimou. Usínali jsme tudíž velice blízko sobě. Duševně i tělesně.
Třetí den se se mnou už opravdu něco dělo. City mnou cloumaly a já pochopil, co znamená, že láska prochází žaludkem. V životě mi nebylo tak blbě. Musel jsem každou chvíli. Po několika redukcích původního plánu jsme nakonec zvolili za cíl cesty Vysoký Chlumec, protože, jak jsem tvrdil, je tam pivovar.
V Sedlčanech jsme šli na pivo a já si dal pár Lobkowiczů, ale moc mě to nespravilo.
Na ten vysokochlumecký pivovar jsem se těšil a když se ten kopec, na němž leží, skutečně objevil, vypadalo to vážně nádherně. Měl jsem toho hodně na srdci, ale jakmile jsem nesměle začal, po chvíli to na mě zas přišlo, a tak každý pokus o vyznání lásky končil větou:
„Promiň, mně je to fakt hrozně blbý, ale já už zas musim…“
Ve Vysokém Chlumci jsem už neměl na pivovar ani pomyšlení a navíc začala být tma. Tak jsme si rozložili věci na louce před vesnicí. Lehli jsme si a trochu se mi ulevilo.
„Mně je to líto, že ti je tak špatně,“ řekla mi.
„To nic, to bude dobrý, už je mi líp. Promiň, já chtěl, aby to byl hezkej večer, ale takhle to je na…“
„Je to hezkej večer.“ Chvíli bylo ticho. „Já bych ti přála, abys byl šťastnej.“
„To já tobě taky. Mrzí mě, že jste se rozešli s tím klukem,“ zalhal jsem.
„A ty teď máš někoho? Do koho bys byl zamilovanej?“ řekla, a na mě spadl celý vesmír.
„Ééé… no… já…“ Nevěděl jsem, jak dál. „Možná jednu spolužačku… tu neznáš… nebo… vlastně né… ééé… asi… totiž, momentálně… nebo né momentálně, už dýl… ale myslim jakože… eeeh…“ Ticho trvalo asi minutu. „Já… víš… no… do tebe.“ V duchu jsem prosil střeva, ať mě teď nezraděj.
Chvíli mlčela, ale bylo vidět, že je ráda, že to ze mě konečně vymáčkla. „Víš, já teď mám ve všem zmatek. Nešla bych sem s tebou, kdybych… taky něco necítila… Ale nemůžu ti teď říct nic závaznýho.“
„Já vim… jasně… je to moc narychlo… Nespěchej, uvidíme. To bylo děsně debilní vyznání, co?“ snažil jsem se to odlehčit. Usmála se. Najednou oblohu rozčíslo světlo. Padat hvězdu jsem viděl mockrát, ale přisámbohu, v životě jsem neviděl nic podobného, jako byla tahle. Byla tak obrovská a jasná, že jsme na dlouhou dobu úplně oněměli. Obrovský žlutý kotouč proletěl nad námi a po pár sekundách zhasl. Dobře pětinásobek jasnosti Venuše!
„Vidělas to?“ zeptal jsem se, když jsem se trochu vzpamatoval. „Přála sis něco?“
„Přála. A ty?“ I přes naprostou tmu jsem na sobě cítil její pohled a lehký úsměv.
„Jo. Taky.“ Chytili jsme se za ruce, prsty se do sebe vpletly a vesmír spadl znova, tentokrát na nás oba.
Ráno jsme se probudili a byli spolu. Bylo mi už úplně dobře. Po snídani jsme si zabalili a vyrazili na vlak do Sedlčan. Těch šest kilometrů jsme šli snad tři hodiny. Nemohli jsme se sebe nabažit. V Sedlčanech jsme šli na pivo do stejné hospody jako včera. Žádné pivo mi nikdy nechutnalo tak, jako ta tamní lobkowiczká jedenáctka.
A i když nám to nakonec dlouho nevydrželo, tak v Lobkowiczovi mám navždy uchované ty nejhezčí vzpomínky.
Proto nemám rád, když se dlouze kecá o chuti toho či onoho piva, když se to a ono pivo porovnává ve zkumavkách, když se převaluje na jazyku a jeho chuť je pojmenovávána exaktními termíny, odtržena od všeho ostatního, co k pivu patří.
Jako třeba život.
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!