Pavel Jákl – Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska

(I. díl Střední Čechy, Praha, Libri 2004, 376 str.
II. díl Jižní Čechy, Praha, Libri 2010, 788 str.)

Psát encyklopedie českých pivovarů je nevděčná práce. Před rokem 2010 nebylo psát prakticky o čem, jelikož počet pivovarů stagnoval kolem stovky. V dalších letech překotného vývoje, kdy jsme i my, jako rychle reagující médium nové doby měli často problémy s aktuálností našeho seznamu pivovarů, byly tištěné encyklopedie naopak zastaralé prakticky už v okamžiku, kdy vyjely z tiskárny.

Encyklopedie Pavla Jákla však patří (spolu s Velkou českou pivní knihou od Zdeňka Susy), mezi čestné výjimky a oba autoři mezi ty vyčnívající postavy, kterým se podařilo na tomto poli stvořit něco, co bude mít v pivní literatuře místo ještě hodně dlouho.

Pavel Jákl na to šel totiž od lesa. Ano, dva díly své encyklopedie, které se zabývají Středočeským a Jihočeským krajem, vydal ještě před největším pivovarským boomem. Povídání o tehdy činných pivovarech je tedy z dnešního pohledu až směšné a skutečně hluboce zastaralé – v knize o kraji Jihočeském (z roku 2010) je zmíněno pouhých jedenáct činných pivovarů (oproti současným 48), ve Středočeském kraji pak 13 (ze současných 74).

To však není středobodem těchto publikací – autor se totiž zaměřuje na pivovarnický segment v poslední době výrazně „stabilnější“, tedy na pivovary zavřené. Zároveň tím ale na sebe naložil obrovské břímě, protože tady se najednou od nízkých desítek dostáváme i na úrovni krajů ke stovkám podniků. Navíc často tak zapadlých v historii, že – jak si autor sám stěžuje – „...při pátrání po starém pivovaru narazím na nechápavý pohled starousedlíka, jenž na mou otázku rázně odvětí, že tady nikdy žádný pivovar nebyl! A třeba před ním zrovna stojíme...“. Na druhou stranu, starousedlíkům se není co divit, jelikož autor se ponořil skutečně do hluboké historie. Sice to nikde přesně nepíše, ale dle zdrojů a samotných záznamů zcela určitě mapuje všechny pivovary, zaniklé od dob zrušení propinačního práva v roce 1868. Toto právo je onen už ze středověku známý „monopol“ na prodej piva v určité oblasti. Po jeho zrušení začaly pivovary v 70. letech 19. století padat jako mouchy. A všechny tyto mouchy se pokusil autor „lapnout“ do svých knih, zároveň však nevynechává ani známé pivovary, které zanikly i před tímto datem.

Je tak trochu znát, že ač velký znalec, autor i tak zřejmě netušil, jaký gargantuovský úkol mu tímto záměrem vlastně vznikl. Pěkně je to vidět na vývoji jeho knížek. Těch mělo být původně šest a měly obsáhnout celou Českou republiku. „Startovním“ krajem byl ten Středočeský, vydaný v roce 2004. V něm se autor „spokojil“ se zmapováním přibližně 230 zavřených i činných pivovarů, ovšem s tím, že o nějakých dalších 200 (!) sice ví, ale nemají samostatné heslo a je uveden pouze jejich seznam. I tak má kniha (formátu téměř A4) úctyhodných 376 stránek.

Jak je ale patrné z úvodu dalšího dílu, věnovaného Jihočeskému kraji, autorovi přístup z dílu prvního přišel postupem času nedostatečný: „...Druhý díl Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska vznikal ztuha a daleko složitěji než první a věnovaný středním Čechám. Ten byl navíc dosti uspěchaný a trpí značnou nedůsledností, povšechností, což se o jihočeském říci již nedá...“

To tedy opravdu nedá – už žádný pivovar bez hesla, na 400 (opět si neodpustím vykřičník!) zmapovaných a detailně popsaných pivovarů na 788 stránkách! Však mu také vydání zabralo od prvního dílu dalších šest let.
Další díly už autor bohužel nepřidal. V nadsázce a bez nejmenšího zlého úmyslu si to představuji tak, že když viděl, jakou práci na sebe naložil a že by další díly musely být nevyhnutelně opět vypracovanější, než ten poslední, tak raději v roce 2018 zemřel.

Teď trochu oslí můstek – se zavřenými pivovary a autorovou smrtí souvisí i to, jak jsem ho vůbec zaznamenal já. S hanbou se přiznávám, že jsem o něm až do začátku roku 2021 vůbec neslyšel. Na to, že jde o autora knih jsem se pak trochu paradoxně nejprve seznámil s jeho obličejem. To, když mě jeho nekonvenční zjev vysportovaného Františka Josefa (posuďte sami) „vítal“ s krýglem v ruce na stránkách pivety.com, kterou jsem začal využívat jako jeden z hlavních zdrojů při doplňování naší vlastní databáze zaniklých pivovarů (mimochodem přidávám poděkování autorům webu). Tato fotka byla nekonvenčním parte zemřelého. Spojilo se mi to o pár týdnů později, když jsem si za stejným účelem půjčoval oba díly jeho encyklopedie a byla to první indicie toho, že Pavel Jákl nebyl jen tak ledajaký suchopárný autor.

Pavel Jákl, foto jsem si dovolil převzít ze zmiňovaných zajímavých stránek pivety.com

A to se konečně dostávám k tomu, jak jsou oba díly Encyklopedie pivovarů zpracované a doufám, že většina z vás stále čte (to je takový řečnický obrat, samozřejmě, že stále čtete, když to čtete). Ono totiž když se řekne „encyklopedie zavřených pivovarů“, tak to nezní pro „praktického pivaře“ zas tak atraktivně. Úplně vás nenaláká asi ani to, že autor měl skutečně obrovský přehled, bohatý vlastní výzkum a vhled do tématu, to se tak nějak čeká. Pavel Jákl však do toho vložil ještě mnohem víc. Nechme promluvit jeho poetický styl psaní z úvodu druhého dílu:

„...Představíme-li si českou zemi jako obrovitý koláč, ze tří stran rámovaný vypečenými a do výše vytaženými okraji hraničních hor, s Prahou zhruba uprostřed co vábivým cumlíkem k polaskání, jižní Čechy se ukazují mocně vykousnutým dílem přibližně lichoběžného tvaru s nepravidelným, jaksi drobivým vymezením. V historii byla jihočeská oblast rozkouskována do několika krajů, původních žup, následně vykrystalizovaných do podoby územních útvarů Prácheňského, Vltavského a Bechyňského, které kolem poloviny 18. století přešly v další přerozdělení, čímž vznikl stálostejný Prácheňský kraj s Táborským a Budějovickým...“

Už z tohoto je jasné, že autor prostě psát umí. U popisu jednotlivých pivovarů samozřejmě není takto květnatý, to by bylo spíš na škodu, ale ač plné faktů, nejsou to prostě zápisy suchopárné. Sledují vždy podobný mustr – nejprve rekapitulace historie, od prvních zmínek až po zánik. Do toho se schovají informace o výstavu, sládcích a často i pohnuté historii, kterou pivovar prožíval spolu s majiteli, obcí či rovnou celou zemí. Následují informace o budovách pivovaru, včetně toho, kde se nacházely a jak vypadaly, k tomu většinou přidá i detailnější informaci, kde byla varna, štoky, spilka a další části provozu. A vše většinou organicky končí tím, jak to s pivovarem vypadá teď. I k menším a dávno zbořeným pivovarům nasbíral autor informace vždy alespoň na jednu stránku, ale třeba Pelhřimovu je jich věnováno 14 a českobudějovickým pivovarům dokonce 41! Celkově tak musí člověk smeknout před obrovským množstvím informací, které autor nasbíral. A přesto to není vše – záznamy jsou zhusta doplněné sice černobílými, ale zajímavými fotografiemi, které autor sám pořídil, často již v 80. letech a které tak dávají jeho mapování další dimenzi zachycení změn v čase od první návštěvy do doby vzniku knihy.

Jak je naznačeno v předchozím odstavci a jak koneckonců sám přiznává, nebyl autor „archivářským typem“. Naopak, byl to cestovatel a čundrák, který všechny pivovary navštěvoval osobně. Hodně klíčových informací tak získával přímo od „místních“, logicky při tom vyhledával i podporu zkoumaného subjektu, tedy piva, které zkoumal nejen teoreticky. Však ho nechme ještě promluvit o tom, jak nasál cenné informace a bečku Samsona při terénním výzkumu pivovaru v Ostrolovském Újezdě:

„...Minulost odšuměla a pach varných par vyvanul. (...) Nevyvanul však pivovar, ba právě naopak. Vzpomínám si maně na poměrně dávnou historku z mé rekognoskace ostrolovského pivovaru. Snad to byly Velikonoce či jiný podobně jarní svátek a jda kolem pivovaru (ještě netuše jeho existenci), ptám se několika chlapíků sedících při stolku u piva a hlučně klábosících. Pivovar? No přece tady, my jsme ho zasejc votevřeli...dlužno podotknout, že pivo jsem vzápětí pil s nimi a v družné zábavě musel nejstřízlivější účastník sedánky dojet autem pro další soudek „samsonka“, neb první došel. Jak vidno, jihočeská přítulnost má sloní paměť i generální účinnost a díky tehdejší ochotě místních mi bylo ukázáno i ledví starého pivovaru – část sladovny s přízemním humnem a původní spilka, která se tehdy vrbila na novější úpravu pro hostinec. Ještě dnes, po více, než dvaceti letech, které uplynuly od zmiňovaných událostí, dlužím Újezdeckým poděkování a možná pro některé z nich je můj takto pojednaný dík jen příslibem něčeho „nebeského“. Takže alespoň takto, pánové...“

Pavel Jákl byl zkrátka renesanční osobnost. Už ani nevím, kam v této recenzi nacpat informaci o tom, že sám byl zaměstnancem někdejších Pražských pivovarů (odtud přezdívka pivovarský), redaktorem Pivního kurýra a také uznávaným výtvarníkem, který se mimo jiné soustředil na velké nástěnné malby s pivní tématikou v hospodách ( vizte např. zde). Jeho zajímavá osobnost se pak nesporně odrazila i v jeho bohužel nedokončeném díle Encyklopedie pivovarů, knihách na tomto poli výjimečných. Jistě, těžko mohu doporučit, abyste třeba středočeský díl četli celý od Alberovic až po Žehušice, ale k tomu ani určený není. Pokud máte jakékoliv vazby na oblasti, pokryté dokončenými díly, je to však čtení nesmírně zajímavé a dozvíte se, podobně jako já, o mnoha zapomenutých pivovarech v okolí vašeho bydliště, práce či chaty. A třeba si nejen k těmto bývalým pivovarům uděláte výlet, zakončený v místní hospodě. Jsem si jistý, že z toho by měl Pavel Jákl největší radost.