„Probuď se! Prooobuď se a slyš!!“
Rozespalý jsem se převalil zády k manželce a zamumlal: „nech mě ještě chvíli spát…“
Vzápětí jsem si uvědomil dvě myšlenky naráz, což bylo po probuzení tak o tři víc, než obvykle – má žena není tenhle víkend doma – a navíc (naštěstí) nemá hluboký dunivý bas. Spojení těchto myšlenek mě rázem probudilo a já se na posteli vymrštil. Výjev, který se mi naskytl, byl víc, než bizarní. Za okny byla ještě naprostá tma, takže muselo být stále uprostřed noci. Střed místnosti byl nicméně osvícený zvláštní září, která visela asi metr nad zemí a neustále měnila tvar.
„Jo…už nikdy konopný pivo před spaním“, pronesl jsem klidně. „Každopádně jsem ve snu a teď, když si to uvědomuju, můžu si v něm dělat, co chci. A já chci spát.“ Položil jsem hlavu zpátky na polštář a zavřel oči.
„Vstávej, ty hlupče!!“ zahromoval opět onen bas. „Nejsem tvůj sen, jsem duch, jsi snad zaostalý?!“
Vzdychl jsem a znovu na posteli vstal. Spát ve spánku mě ten sen evidentně nenechá, tak jsem se rozhodl hrát podle jeho pravidel. „OK, jasně, beru na vědomí i v bezvědomí, jsi duch. A koho, prosím tě? Nějaký améby? Vždyť vypadáš jak diskokoule na rauši.“
Zářivá věc vypadala uraženě, pokud se tedy u beztvarého svítícího fluida dá něco takového poznat. Začala měnit tvar a nabývat jasnější obrysy lidské postavy. Nakonec, jako by se celý obraz náhle vyjasnil, tu přede mnou stál přísně vypadající muž s mohutnými kníry a ubíhajícím čelem. „Jsem duch…Antona Drehera!“
Následovala chvilka trapného ticha, během níž jsem pochopil, že tato informace u mě měla zřejmě vyvolat bouřlivější reakci. Nakonec jsem si ale přece jen na něco vzpomněl: „Dreher…to je ten maďarskej pivovar, že jo?!“
Duch tím nebyl evidentně vůbec nadšený. „Maďarský patok! Tak to je jediné, co se ti vybaví, když slyšíš mé jméno?!“
Nechtěl jsem přímo přiznávat, že ano, tak jsem raději mlčel, čímž jsem stejně přiznal, že tomu tak je.
Výraz znechucení v duchově průsvitné tváři však stejně zmizel, když už smířlivěji pronesl: „Nu ano, proč mě to překvapuje…to je vlastně důvod, proč jsem tady.“
Vzápětí pokračoval: „Mé jméno jest Anton Dreher, druhý toho jména z významného rodu sládků, narozený ve Vídni léta páně osmnáct set deset. Můj otec, jenž skonal příliš brzy, dal mě po svém vzoru vyučiti sládkem. A nebudu neskromný, když řeknu, že se mi tato práce dařila! Na zkušenou jsem se vydal nejen do Bavor, ale jako jen málo sládků až do Anglie a Skotska. A zde se začala psáti má slavná historie! Naučil jsem se zrno sladovati po anglickém způsobu, méně pražené a světlejší barvy, než jsme byli zvyklí u nás i v Bavořích.
Mé pivo bylo chuti stálé a slavilo úspěch. Pravý průlom však nastal, když mi můj dobrý přítel, sládek Sedlmayr, doporučil a dodal své kvasnice kvašení spodního, které jsem začal používat na svůj vídeňský ležák. Ó, jaký to byl úspěch! Odbyt rostl a já mohl nejen rozšířit svůj pivovar ve Schwechatu, ale i zakoupiti pivovary v Čechách v Michelobu – po vašem v Měcholupech u Žatce – a také ten nešťastný podnik u Pešti, který už jsi tu zmiňoval. Na žateckém hospodářství jsem si pěstoval vlastní chmel, v pivovaru u Vídně slad připravoval a byl spokojen. Snad jen smrt přišla roku 1863 trochu nečekaně, avšak člověk je příliš nevědomý, než aby se ptal po úradku Božím…“
Po této poznámce udělal delší pauzu a tak jsem se do jeho monologu váhavě vložil: „Tak…a proč mi to tady tak zajímavě, i když v poněkud nevhodnou hodinu a bez pozvání, vlastně vypravujete…?“
„Není to snad jasné?!“ vykřikl netrpělivě. Pak si všiml mého nechápavého výrazu, který nutno přiznat mívám často i v situacích, kdy nehovořím s duchy, a došlo mu, že to jasné opravdu není.
„Svůj vídeňský ležák jsem představil roku 1840! Byl to první moderní lagerbier, entschuldig, ležák na světě! Světlý, lehký, plné chuti! Bylo to celé dva roky předtím, než ho vyrobil ten bavorský podivín Groll u vás v Plzni! A komu se za to dostalo světové slávy?“, tohle byla evidentně řečnická otázka, protože hned pokračoval: „Pravda, za života se mi dostalo uznání, vždyť i císař Franz Josef můj pivovar navštívil a svůj Řád mi udělil! Někteří mě i Králem sládků nazývali! Ó, šťastné chvilky! Po mé smrti se však má situace už jen horšila.“
Zdálo se mi, že utěšovat ho poznámkou, že po smrti se situace zhorší většině lidí, nemělo v této chvíli smysl, tak jsem ho nechal pokračovat.
„Upadal jsem v zapomnění. Na mé prvenství se zapomnělo a novému ležáku se začalo všude říkat Pilsner! Bože, odpusť mi mou neskromnost, ale mělo by to být Dreher! Pravda, v Terstu mu tak jeden čas opravdu říkali, ale neuchytilo se to…,“ znovu si povzdechl. „A tak jsem zůstal bloudit po světě a nenajdu klidu království nebeského, dokud svět řádně neocení mé zásluhy o moderní pivovarnictví. A proto jsem se zjevil i tobě!“ Vytrčil na mě bledý ukazovák.
„A…proč zrovna mně?“ se zdálo být otázkou celkem na místě a tak jsem ji položil.
„Jak jsem se dozvěděl, jsi největší spisovatel pivní literatury v českých zemích!“
Zřejmě jsem koukal dost nedůvěřivě a tak dodal: „No dobře, pravidelně létám prohlédnout si své bývalé pivovary a měl jsem to po cestě do Měcholup. A tvého kolegu Christophera se mi vůbec nepodařilo vzbudit, jak byl nalitej. Tak jsem skončil u tebe.“
To už mi dávalo větší smysl. „No…a jak vám teda můžu pomoct?“
„Musíš všem říci o mém prvenství! Nechť se vaše čtenářstvo dozví o mém odkazu, pak se i mému duchu dostane pokoje. Zveřejni vše, co sis zde o mém životě zapsal…“
„Já si měl něco psát??“
Povzdechl si: „No, to je jedno. To najdeš na internetu. Jen všem, kdo se u vás o pivo zajímají, řekni příběh mé zašlé slávy!“ zadeklamoval dramaticky – a v tu chvíli zmizel.
Neměl jsem už čas se s duchem pouštět do polemiky, že našich deset pravidelných čtenářů ho ve všeobecné znalosti jeho úspěchů příliš nevytrhne. I tak ale činím, jak si duch Antona Drehera, vynálezce moderního světlého ležáku, přál. A doufám, že mu tím dopřeji alespoň trochu více posmrtného uznání, které si tato velká postava světového pivovarnictví určitě zaslouží.
Přidejte komentář
Karel