Cestování za pivem, díl 11. – Kanada

V dnešní době stále platných covidových opatření se samotná myšlenka na cestování jeví jako mírně exotická. Člověku tak nezbývá, než u fotek a u piva vzpomínat na dovolené, které stihl realizovat ještě předtím, než se ta ježatá potvora sama rozhodla procestovat celý svět. V dnešním díle cestování za pivem se proto vrátím k návštěvě Kanady, kterou jsme s mou tehdejší přítelkyní a současnou ženou (jak to letí) realizovali na přelomu srpna a září roku 2018.

Když už byla řeč o exotice, tak právě Kanadu (potažmo i USA) lze z pohledu Evropana označit za „mírnou exotiku v mezích zákona“. Kultura, vyrůstající samozřejmě ze stejných hodnot, byla už hnojená prstí Nového světa a dala tak vyrůst něčemu, co není tolik svazováno historií Starého kontinentu a jde si v mnoha ohledech vlastní cestou. Tento pocit podporuje jistě i krajina, která je (v těch turisticky navštěvovaných oblastech) tak jako v Evropě mírného klimatického pásu, přesto ale působí svébytně. V zemědělském Ontariu k tomu přispívá především činnost člověka a obliba místních v pravých úhlech, v Britské Kolumbii a Skalistých horách pak především doslova nekonečné lesy mohutných sekvojovců a co já vím, jakých ještě jiných místních stromů a rostlin (a taky strach z medvědů a pum). Člověk má zkrátka neustálé nutkání, že všechny fotky, které udělá, by mohl z fleku použít do kalendáře.

Jako třeba tuhle...

...nebo tuhle

Ale nebojte se, samozřejmě vím, že kdybyste chtěli číst rozmáchlé statě o majestátní přírodě a osamocených, červeně natřených farmářských domcích, otevřeli byste si cestopis a ne Pivídky. Přesto mi to nedá, abych na konec článku přece jen neuvedl některá zajímavá místa, která jsme během této dovolené navštívili.

Teď už ale k pivu. Předně jedno upozornění – v Kanadě jsme strávili „pouhé“ tři týdny, z toho první v Ontariu a zbylé dva na roadtripu přes Britskou Kolumbii a Skalisté hory do Alberty. Také asi nepřekvapí, že pivo nebylo úplně na prvním místě seznamu toho, co jsme chtěli objevovat. I tak ale mělo své čestné místo a myslím si, že dvacet navštívených a cca další desítka ochutnaných pivovarů není marné skóre. Případné větší znalce kanadského pivního trhu tak prosím o shovívavost a všechny ostatní o to, aby mé závěry o místní pivní kultuře brali jako pozorování poučeného (a často podroušeného) turisty.

Své zážitky na pivním poli bych si s více než dvouletým odstupem dovolil shrnout do dvou hlavních postřehů:

1) Kanaďané umí vařit výborné pivo.

Tady si spolu musíme ujasnit, na jaké úrovni diskuse se pohybujeme. Upřímně věřím, že vy, tedy naši čtenáři, jste poučení, názorově otevření a novým věcem přístupní pijané. A že tedy nezastáváte ony dosti ubohé názory, že v Severní Americe se místo piva pije kozí močka a že pořádné pivo zde vůbec vařit neumí. Nebo snad nedej bože ještě ubožejší názory, že pivo vlastně neumí vařit nikde jinde, než v naší české kotlině. Určitě vás tak nepřekvapí, že opak je pravdou. Tedy ne úplný opak – že by se kozí moč namísto piva vařila u nás. Ale fakt, že kanadští sládci jsou mistři svého řemesla, kteří excelují hlavně v tom, co je jim blízké – tedy v alech.

Bylo vlastně nesmírně zajímavé prochutnat se nabídkou místních pivovarů k poznání, že na první pohled i v pivním světě všudypřítomná globalizace si jen těžko prokousává cestu místní tradicí. Vidíme to v nabídce a preferencích u nás i v Kanadě. V českých zemích jsme přeborníci středoevropského ležáku a troufám si tvrdit, že spolu s některými okolními národy jsme v jeho vaření nejlepší na světě. Jistě, prosazují se u nás styly dříve neznámé, jako IPA, APA, Stout a podobné, nicméně nalijme si čistého piva – mnoho sládků je vaří neochotně (kvůli tomu, že „lidi to chtějí“), tak trochu bastlí recepty s použitím českých surovin a postupů (znáte to – větší plnost, chmelení hlavně na hořkost atd.) a málokterý je tím pádem dělá dobře. A i pro konzumenty je jasnou první volbou ležák a ten ale si dají jako zajímavost. Zkrátka švec se drží svého kopyta a český sládek (a pivař) stále svého ležáku.

Já vím, že to možná není až tak šokující odhalení, nicméně plně mi to vlastně došlo právě až v Kanadě – protože kanadský sládek a konzument to mají přesně naopak. Doslova ve všech navštívených pivovarech jsme jako základ našli Pale Ale – a ten byl v drtivé většině případů tak vynikající, na jaký v Česku narazíte jen zřídka. Lehké, ne však vodnaté sladové tělo, které se vůbec netluče s chmelem vystupujícím v chuti, ne však v nepříjemné hořkosti. A to všechno doplňuje výrazná čerstvá chmelová vůně a říz tak akorát, aby tyto vlastnosti správného alu podtrhl. Podobně „vymazlené“ pak jsou i nabídky různých APA, IPA a dalších alů, nejen těch světlých. No a pak tam máte samozřejmě ležák. A ač našince potěší, když v pivovaru Tofino Brewing Co., ve stejnojmenném městečku doslova na konci silnice na ostrově Vancouver, vidí v nabídce „Bohemian Lager with Czech Saaz“, není to zkrátka ono. Zmíněné lehké tělo, pro pale ale žádoucí, je pro ležák moc vodnaté a chmely se s ním spíše tlučou. A neštěstí je završeno vyšším řízem, který pak vytvoří místními oblíbený „crisp“ lager, z kterého Středoevropan jen nešťastně krká. A místní násoskové? Ti samozřejmě (alespoň ti v minipivovarech) popíjí Pale Ale a ležák si dají jako zajímavost. A takový postup mohu v duchu rčení „jsi-li v Římě, chovej se jako Říman“ vřele doporučit i všem turistům.

2) Kanadské pivovary jsou dokonalé...až moc

První kanadský pivovar, který navštívíte (v našem případě torontský Mill Street Brew Pub asi 3 hodiny po příletu) vás jistě nadchne nabídkou minimálně deseti piv na čepu, vysokými stropy, prosklenými prostory, industriálně čistými liniemi, otevřeným pohledem do technologických prostor a (již zmiňovaným) dokonalým Pale Ale. Vše doplněno profesionální obsluhou, nejčastěji hipsterského vzhledu. Nadšení vám určitě nevezme ani druhý a třetí takový pivovar, ale u pátého už si i takový notor, jako třeba já, všimne, že je na tom něco podezřelého. Když vás partnerka ujistí, že v tomto pivovaru jste skutečně ještě nebyli (neboť paměť je u pivaře věc ošidná), dojde vám, v čem to vězí. A došlo to už určitě už i vám čtenářům, protože nemáte tak dlouhé vedení, jak mívám občas já. Kanadské pivovary jsou tak trochu unifikované. Vlastně to není úplně překvapivé, když si uvědomíme, z jakých základů pivovarnictví – a podnikání obecně – rostlo u nás a za mořem. To severoamerické se vyvíjí evolučně zhruba už od druhé světové války, v podnikání i v zakládání minipivovarů je mnohem delší tradice a z toho vychází i to, že minipivovary mají mnohem lépe zmáknutý marketing a celý podnikatelský koncept. Zkrátka vědí, jak má takový „Craft Brewery“ vypadat, aby byl co možná nejúspěšnější. V hrubých rysech jsem to, co v tomto oboru frčí právě teď, nastínil na začátku této sekce. Žádnou výjimkou pak nejsou ani minipivovarské „řetězce“, známé u nás zatím pouze z rychlého občerstvení. Ty pivní - např. právě zmiňovaný Mill Street Brewing, nebo ottawský Clocktower – nemají zatím naštěstí stovky, ale jen jednotky provozoven.

Takto nějak vypadá "typický" kanadský pivovar - nahoře Heartstone Brewing ve Vancouveru, dole Tofino Brewing Co. , ten včetně mě (já bych se nefotil, ale přítelkyně měla občas takové nutkání, takže tam budu ještě párkrát)

Člověku se těžko píše, že je na tom něco špatného, protože ty pivovary jsou jednotlivě opravdu všechny na velmi vysoké úrovni jak prostředím, tak nabídkou. Přesto určitě cítíte, že to člověka začne po nějaké době nudit. Možná je to nějaký východoevropský komplex, že nás prostě přílišná dokonalost nebaví. A paradoxní je i efekt, která taková dokonalost má. Člověk si pak z té řádky pivovarů stejně nejvíc pamatuje ty, které evidentně na nějaký úspěšný podnikatelský koncept kašlou a nedokonalosti nahrazují nadšením pro věc. V Kanadě byl takovým skvělým podnikem Waller Street Brewing v Ottawě. Ve sklepě se nacházející stísněný prostor, zařízený vším možným, kde nejen za sklem vidíte, ale doslova sedíte v pracovních prostorách pivovaru. A v nabídce piva na Kanadu minimálně neobvyklá, jako nakuřovaná, sour, gose či belgické ovocné speciály.

Waller Street Brewing v Ottawě, moji spokojenost vidíte i na tomto rozmazaném snímku

Pijana tak nakonec návštěva Kanady dovede oklikou až k hluboké reflexi českého pivního trhu. Buďme vděční za všechny ty „amatérské“ podniky, které stojí na vratkých základech nadšení, domovarnických pokusů a etiketě dělané v Malování a na které tak často nadáváme. Ale i za všechny ty ostatní podniky, které nic neví o výrobě piva, provozování pohostinství, nebo rovnou ani o jednom a přesto se do toho pustí. Jednak se to většinou nějak naučí a jednak představují právě ten prvek nedokonalosti, díky němuž je zábava nové minipivovary objevovat. Však i u nás už se pivovary podnikatelsky profesionalizují a objevují se ty podniky „dokonalé“ a dokonce taky lehce řetězené – pražským pijanům se určitě hned vybaví oba Hostivary, Spojovna či Karlín, ale našly by se i jiné. Těmto pivovarům nepřeji vůbec nic zlého, ale upřímně doufám, že zůstanou pouze obohacením mnohem divočejšího a pestřejšího pivního trhu, který tu máme.

A kdyby někomu přišlo, že jsem se na závěr trochu příliš vzdálil tématu Kanady a kanadského pivovarnictví, připojuji alespoň několik konkrétních doporučení k obému:

Tipy pivovarské:

Toronto: Amsterdam Brewhouse – zrovna z pivovarů, navštívených v Torontu, žádný příliš nevyniká, ale tento má alespoň malou a sympatickou samostatnou prodejnu a malebnou polohu na břehu jezera Ontario.

Bench Brewing Company – vlastní, relativně rozsáhlá chmelnice je největším rozdílovým faktorem u tohoto pivovaru, který můžete navštívit, pokud se z Toronta vydáte k Niagarským vodopádům ne po hlavní, ale po vedlejší silničce. Také se nachází v obležení uprostřed vinařské oblasti, takže podporu pivařů potřebuje!

Ottawa: Waller Street Brew Pub – tento podnik má své místo i v samotném článku. Jednalo se určitě o nejzajímavější námi navštívený pivovar, doporučuji!

Vancouver: Granville Island Brewing – trochu podobné, jako v Torontu, tento pivovar je zajímavý především svým umístěním na ostrově, který se z průmyslového předměstí změnil na zábavní a nákupní čtvrť. Kromě toho si troufám tvrdit, že vyniká i svým výborným pivem.

Ostrov Vancouver: Tofino a Twin City (Port Alberni) – nejzajímavější na obou těchto pivovarech je bezesporu jejich odlehlost na ostrově Vancouver. Pivovar Tofino je navíc stranou i samotného městečka, ze kterého do něj vede nejkratší cesta přes les, což je zejména v noci, s přítelkyní bojící se medvědů, skutečně dobrodružná pouť.

Kelowna: Kelowna Beer Institute – kdyby nic jiného, tak k rozlišení objednávek zde používají malé vlaječky a k našemu milému překvapení našli – a bez nápovědy – i tu českou! Navíc mají zajímavou otevřenou terasu v patře.

Revelstoke: Mount Begbie Brewing – budu se opakovat, ale na kanadských pivovarech je většinou nejhezčí jejich okolí a tento není výjimkou. Nachází se stranou města, pod horskými štíty, mezi nimi i oné hory, po níž je pojmenován. A také má velmi nadprůměrné pivo.

Tipy na další méně významná, ale i tak zajímavá místa (znáte to, člověk to občas vidí z pivovaru):

Města – Tak u kanadských měst si zapamatujte, že nejlépe vypadají zdálky. Toronto z ostrova Centre Island, na který se dostanete přívozem v rámci MHD. Vancouver z vrcholků přírodního parku Mount Seymour. Calgary tak cca 20 km od města, než začne být vidět. Snad jedinou výjimkou je hlavní město Ottawa se svým majestátním uskupením vládních budou na Parliement Hill a vodním kanálem Rideau. Na druhou stranu, ač fanoušek místního hokejového týmu Senátorů musím přiznat, že zbytek města to kompenzuje a je fakt hnusný.

Toronto z dálky

Ottawa z dálky. Dokonce z provincie Quebec!

Ontario – asi každý bude chtít z Ontaria vidět hlavně Niagarské vodopády. Jsou pěkné, ale hodně turistické. Své kouzlo pro Evropana má ale i jen tak se projíždět po místním venkově. Určitě doporučuji nejet vždy nejkratší trasou, ale trochu si zajet. Můžete tak navštívit skutečně vesnické prodejny javorového sirupu a koláčů, zajímavý Prince Edward Island s mokřady a sem a tam pendlujícím přívozem, který nahrazuje most na relativně rušné silnici číslo 33, nebo třeba i „autentický dům“ z 19. století v městečku Smiths Falls, který je unikátní zejména díky své dvoupatrové kadibudce (pro zvědavce, nebojte se, odpady byly vůči sobě posunuté, takže nehrozilo, že vás uživatel horního zařízení ohodí). A kdybych měl vypíchnout ještě jedno zajímavé místo, bude to národní park Thousand Islands na řece Sv. Vavřince. Jestli je ostrovů tisíc, nevím, ale je jich tam opravdu hodně, často miniaturních a i tak často obydlených, což někdy působí hodně pitoreskně.

Britská Kolumbie – uf, tak tam je toho hodně, obecně je to stále dosti divoká oblast, spojená se zbytkem „civilizace“ (do které nelze počítat severozápad USA, ale spíše východ Kanady) až před nějakými 150 roky. Nejvíc asi překvapí diverzitou krajiny. Dechberoucí pralesy sekvojovců vystřídá dále v jižním vnitrozemí polopoušť, následně příjemné mírné klima jezera Okanagan; vše je rámováno od pobřeží a od východu strmými horami. Pár míst, která bych vypíchl, i když v této vskutku krásné krajině se to zdá pořád nedostatečné:

Ostrov Vancouver – neplést se stejnojmenným městem, ostrov tohoto jména je od něj docela odříznut, zejména, když se vydáte na jeho západní pobřeží. Jsou zde skutečně nekonečné lesy sekvojovců, živené vlhkostí z oceánu. A když na cestě naladíte pouze jedno jediné veřejnoprávní rádio, vysílající dvouhodinový příběh o adoptované Inuitce, připadáte si skutečně na konci světa. Tento pocit se umocní, když dojedete i na konec silnice do městečka Tofino. A pokud se z něj vydáte ještě lodí na výlet do horkých pramenů Hot Springs Cove, kam jinak létá jen hydroplán, tak už ten konec opravdu nemůže být daleko...

Kelowna – v Kanadě zcela výjimečné místo, kde můžete dle místních zažít ne dvě, ne tři, ale rovnou všechny čtyři roční období! To je pro Kanaďany něco zřejmě tak fascinujícího, že, pokud na to mají, tak se do tohoto městečka a jeho okolí houfně stěhují na zasloužený důchod. Další důsledek tohoto mírného podnebí je to, že se jedná o jednu z hlavních vinařských oblastí Kanady (další je na jihozápadě jezera Ontario a už tu také byla zmíněna). I když si budu trochu kálet do vlastního pivního hnízda, tak musím doporučit – pokud v Kanadě budete, místní víno vyzkoušejte, je výborné a mimo tuto zemi prakticky nedostupné! Konkrétně vinice v okolí Kelowny se dají pohodlně obejít pěšky, akorát s tím nikdo nepočítá, protože se očekává, že i do hospody (případně vinařství) vás někdo doveze autem...

Národní parky Revelstoke, Yoho a Banff – Skalisté hory, to je taková přírodní krása, že si ani netroufám to nějak zevrubněji popisovat. Místo toho si pomůžu fotografiemi a doporučením, abyste se nebáli vyrazit i mimo ty nejznámější trasy. V obležení totiž bývají většinou hlavně parkoviště u přírodních divů, ale kilometr od nich už narazíte jen na řádné turisty.

Toto jsme také fotili na naší "letní" dovolené - 14. září nasněžilo v horách dobrých 15 centimetrů!

A na konec si neodpustím jednu fakt vtipnou fotku, kterou ale ocení jen Češi - tento Tim Horton's (což je mimochodem řetězec občerstvení, který stojí za návštěvu) hlídá dle mého názoru ne zcela vhodný charakter: