Pivní pohádka pro malé i velké alkoholiky

A v tomto městečku, na jednou z vršků, který se jmenoval Maryhill, což v řeči toho města znamenalo Mařenčin kopeček, se rozkládal palác Království spojených potravin, kterému ale nikdo neřekl jinak, než Tesco. A jaký to byl palác, a jaký v něm panoval čilý ruch! Lidé přicházeli s prázdnou a odcházeli obtěžkáni desítkami tašek a potraviny se už už těšili, až je někdo zvedne z regálu a vezme si je domů.

„Hurá, skončím na nějakém bezchutném sendviči!“, radostně volala Šunka, kterou si právě jedna tlustá paní dávala do košíku.
„Juchů, bude ze mě nepoživatelný puding!“ přidávalo se z druhé strany Mléko.
„Haha, tady se někdo pobleje...“, šeptala si trochu zlomyslná, ale jinak dobromyslná Whisky.
„No, už bylo načase, už dvakrát mi prodlužovali dobu trvanlivosti. A ta cesta z Rumunska taky nějakou dobu trvá...“, reptala trochu Výběrová vepřová kotleta z britského masa. „...zvlášť, když vám na maďarskejch hranicích chcípne chlazení a vy se tam paříte celej den ve třiceti stupních...“, bylo ještě slyšet z dálky její remcání. Ale i ona byla nakonec ráda, že si jí někdo vzal.

Nu a do tohoto království přibyl jednoho dne nový podnájemník, který se jmenoval Hop, příjmením Beer. Jeho jméno v jazyce tohoto království znamenalo Chmel, a bylo to moc krásné jméno, pokud vás už jednou vyrobí jako pivo. Hop pocházel z blízké země, která sousedila s naším královstvím a která se jmenovala Albion. Z Albionu vyjel Hop s mnoha tisíci svých kamarádů, kteří se jmenovali stejně, jako on – to způsobovalo občas problémy, když jste v přepravce zavolali na svého kamaráda Hopa, který bydlel na kraji ve druhé řadě, ozvalo se spolu s ním dalších 18 Hopů. Ale i tak byla v téhle partě legrace. Bohužel pro našeho hrdinu se jeho kamarádi vykládali všude možně po cestě a tak se stalo, že chudák Hop dorazil do paláce Tesco zcela sám. Ale neklesal na duchu, doufal, že si ve svém novém regálu najde hned také nové kamarády.

Ó, jak moc se mýlil, náš milý Hop! Ihned jak dorazil do regálu Special Beers, čtvrté poschodí, slušně se představil svým novým sousedům, jak mu velelo jeho albionské vychování.

„Dobrý den, já jsem Hop Beer, ale můžete mi říkat prostě Hope. Zátku na to, sousede!“, obrátil se nejdřív na skupinku podsaditých piv, které nesly na láhvi hrdý nápis Sierra Nevada.
Americké Sierry Nevady se koukali nedůvěřivě a spíše jedna druhé, než milému Hopovi, odpověděly: „Ach jo, no tak se tady hlavně moc neroztahujte, máme široký dno a potřebujem hodně místa. Bože, ty přistěhovalci, jak já je nesnášim, Caramba...“, když se Sierra Nevada rozrušila, často se zapomínala a místo angličtiny přecházela do svého rodného jazyka. „Hé, sósedé Nevada, slyšé ste jehó teplé přízvuk? To je učitě Anglán!“, ozvalo se náhle za Hopem, kde se pod zátkou tiše smál Hopův druhý soused, pan Innis Gunn z Edinburghu.
Sierry Nevady vypadaly zmateně: „Cože?! Co ste to říkal? Já vám, pane, zase vůbec nerozumim! Bože, proč se všichni nemůžou naučit pořádně anglicky, Madre de Dios!!“

Hop seznal, že v tomhle prostředí si nové kamarády nenajde. Smutně se podíval na cedulku pod sebou, kde stálo 1.84 libry a doufal, že si ho rychle někdo vezme domů.

Ale dny míjely a nikdo si našeho milého Hopa nebral. Nebyl z nejlevnějších a navíc sám na regále budil nežádoucí podezření, že se jedná o jakéhosi odpadlíka. Ó a samota mu způsobovala další hoře, neměl si s kým povídat, Sierra Nevada ho hrdě ignorovala, Innis Gunn mu nemohl odpustit jeho původ a belgické pivo Kwak, které bydlelo v regále pod ním, bylo schopné vydávat jen podivné kuňkavé zvuky.

Tak čekal Hop na záchranu a každý den doufal méně a méně. Až jednoho dne – konečně! ho jeden ze zákazníků, který si ho prohlížel, nevrátil do regálu, jako desítky lidí před ním, ale láskyplně ho uložil do košíku vedle brambor a na jahodový jogurt. Ten hoch měl rysy lidí ze země krále Lecha a podle množství polotovarů v košíku se dalo usuzovat, že jest ve městě studentem, ale to Hopovi vůbec nevadilo. Konečně si ho někdo vezme domů! Jeho radost rostla každým krokem a u brány království, která se jmenovala Pokladna 18, už byla téměř bezmezná. Na jezdícím pásu to sice trošku klouzalo, inu, Hop měl, proč to nepřiznat, trošku oblé tvary, ale to nemohlo pokazit jeho radost. A už ho paní, která vybírala u brány mýto, bere do rukou!...Ale co to, jak se zdá, je s Hopem nějaký problém! Paní ho obrací, prohlíží a ne a ne ho poslat dál, vstříc novým dobrodružstvím! A teď víme, co je v nepořádku s naším milým hrdinou! Ó běda, ty nepozorný brigádníku, nepřilepil si na Hopa čárový kód a svou nedbalostí si zničil jeden nadějný život! Paní ho už už dává stranou, diskutuje s hochem, co je špatně, Hop se dívá smutně a doufá, že hoch ještě situaci nějak zachrání, ten se sice taky dívá po svém novém kamarádovi smutně, ale nedá se nic dělat a – ó běda, krutý světe – bere svou tašku a odchází, odchází a nechává Hopa stranou u brány!

Hop se tak opět dostává na své staré a nenáviděné místo na regálu Special Beers, čtvrté poschodí, vedle španělsky klející Sierry Nevady a ukřivděného Innise Gunna. A už nedoufá, hocha stále vídá - jak se ukazuje, je v oddělení piv stálým zákazníkem – a ten vždycky vezme Hopa smutně do ruky, povzdechne si a vrátí ho do regálu, oba ví, že se přes Pokladnu 18 a ani ostatní brány nikdy nedostanou. Hop už tedy nemá žádnou naději, veselý palác se mění v začarovaný Zámek a švitoření potravin, které si lidé berou domů, bodá nešťastného Hopa u zátky. A tak se v noci, když Sierra Nevada i Innis Gunn spokojeně pochrupují, čekajíce na své zákazníky, pomalými a těžkopádnými pohyby sune blíže a blíže okraji regálu, už vidí kachličkovou podlahu a v její tvrdé náruči i své vysvobození, ano, už jen kousek ho dělí od svobody, i když jiné, než jak si ji představoval...

Jaké z toho plyne poučení, děti? Nečtěte pohádky o alkoholu, které vás nabádají k sebevraždě. A vždycky si zkontrolujte, že na vás nalepili čárový kód.