Dne 4. června 2012 jsem se na závěr Pivídky o našem dávném pivním cestování po Pobaltí zmiňoval o neobvyklém shluku pivovarů na severovýchodě Litvy, který jsme tehdy v mladické nerozvážnosti minuli, a loučil jsem se s vámi tehdy slovy: „Tuším ve vašich očích dychtivost po pointě a odpověď na otázku, jak je toto možné? Kde se vzala ta neuvěřitelná pivní pestrost? Kde se vzala tradice? Kde se vzala ekonomická síla místních obyvatel, která je k zakládání minipivovarů nezbytná? A tak odpovídám – nemám ponětí, já tam nebyl. Dám vám vědět tak za 5 let, počkejte si.“
Ano, dal jsem si trochu načas, ale vyšlo nám to skoro přesně. Počátkem září roku 2017 redakce Pivídek Paneveżys a jeho okolí konečně navštívila. Řekněme si otevřeně hned zkraje, spíš než o dobytí pivního ráje, jednalo se tehdy o takovou malou pivní katastrofu. Vyzrálejší a zkušenější poutníci již tentokráte sice neomylně směřovali po trajektorii s maximálním počtem pivovarů na co nejkratší vzdálenost, ke své hrůze však u podstatné části z nich pivo neochutnali.
Ono se tam prostě nedalo dostat a nebylo se koho zeptat! Nemáme sice iluze o svých znalostech litevštiny, ale nějaké to „Alus! Prašome!“, případně ruské „Pívo! Pažálsta! U nas děňgi!“ bychom dozajista zvládli. Situaci jsme zanalyzovali hned na místě a došli jsme k několika cenným poznatkům. Pobaltí je, mimo hlavní města, dosti prázdné. Fakt hodně prázdné. Teprve tam jsem si uvědomil, jak hustě osídlenou a živou oblastí naše česká kotlina vlastně je.
V Pobaltí prostě jedete a nic. A narazíte-li už na shluk baráků, či přímo vesnici, nenarazíte na lidi. A narazíte-li na lidi, nenarazíte na hospodu. Zklamáni neúspěšným výletem (teda ne, že bysme místní pivo neochutnali nikde, takový nýmandi zas nejsme), jsme se vrátili do mého sídla v lotyšské Rize a shodli se, že ten slavnej shluk severolitevských pivovarů teda zas tak slavnej neni, a že na Bamberg a Horní Franky prostě nic nemá.
O něco později, konkrétně předevčírem, jsem však při brouzdání na internetu narazil na knížečku norského pivního nadšence a cestovatele Larse Maria Garshola „Lithuanian Beer: A rough guide“, po jejímž přečtení jsem to konečně všechno s tou Litvou a pivem pochopil. Knihu rozhodně doporučuji všem, kdo máte rádi pivo a chystáte se Litvu navštívit, a přestože zásadně nesouhlasím se stahováním knížek zadarmo, a u mých publikací to rozhodně nedělejte, tak Norové jsou bohatý, a ostatně autor sám ji na svém blogu nabízí i zdarma v pdf. formátu, přidávám tedy i odkaz:
www.garshol.priv.no/download/lithuanian-beer-guide/.
Kniha má oproti jiným zdrojům několik výhod. Tak především je v angličtině, což jiné zdroje o litevském pivovarnictví nebývají, a pokud, tak jen ty nejzákladnější informace. Za druhé, nepíše ji Litevec. Oni tady ti Pobalťani mají tendenci sami sebe strašně kritizovat a shazovat, to teda zlatý Češi! Knihu tedy píše někdo, kdo sice nezná úplně všechny detaily o všech pivovarech a celou historii Litvy a jejího piva, ale kdo zde pobýval a litevské pivovarnictví mu evidentně učarovalo a snažil se jej pochopit co nejvíc. Není to nekritická chvála všech litevských piv, ale je to hodně poučný přehled zdejších pivních stylů, a hlavně vypíchnutí toho, co je na litevské pivní tradici a kultuře podstatné a unikátní. Přijde mi, že sami Litevci v tom nemají úplně jasno…
Takže než se dostaneme k vlastnímu putování Pivídek po Litvě, musíme si teď dát krátký historicko-kulturní úvod do problematiky. Litevská pivní kultura v sobě opravdu má něco, co jinde nenajdete a ten shluk pivovarů na severovýchodě není jen tak. Ta tradice tam stojí na domáckém vaření piva na venkovských statcích, kde se drží po mnoho generací. Takhle se samozřejmě pivo dřív vařilo leckde, tak jaktože se to zrovna v Litvě udrželo? To je právě hrozně zajímavý! Litva (a celé Pobaltí) jednak nikdy neprodělala žádnou významnější industrializaci, která třeba u nás v závěru 19. století dostala výrobu piva z těch statků do řemeslných pivovarů, sice mnoha set, malých, a dnešním pohledem hezkých, tradičních a sympatických, ale přece jen už to byly malé fabriky. To se v Litvě nestalo.
Dějiny Pobaltí ve 20. století jsou dlouhá kapitola, to si kdyžtak někde dohledejte, ale po druhé světové válce prostě přišli Rusové a Pobaltí se stalo součástí Sovětského Svazu. Litvě se oproti Estonsku a Lotyšsku povedla jedna důležitá věc – v jejich komunistické straně si udrželi rozhodující většinu etničtí Litevci. Sice samozřejmě bezvýhradně plnící příkazy z Moskvy, ale přece jen schopní tu a tam někde přimhouřit oko.
Litva tak byla proti Estonsku a Lotyšsku mnohem méně postižena rusifikací svého území a masovými přesuny obyvatelstva. Zejména právě na tom venkově se prostě žilo dál. No a soukromé vlastnictví a podnikání, to se samozřejmě nesmělo, ale nějaké to pokoutní vaření piva, disidenti by řekli „pivní samizdat“, jeho popíjení se sousedy, na svatbách a slavnostech, to se až tak neřešilo. U nás malé průmyslové pivovary tuto dobu nepřežily prostě proto, že zavřít továrnu je mnohem snazší, než donutit a kontrolovat statkáře, že si doma jednou za čas neuvaří škopek piva. A pak, i soudruh má přece žízeň, takže u těch případných kontrol se funkcionář a statkář, oba Litevci, prostě vždycky nějak dohodli…
A tak ty staré rodinné recepty na vaření piva žily dál. Jeho pololegálnost až nelegálnost měla tehdy ještě jednu obtíž, kde však z pohledu zachování pivní tradice šlo přímo o požehnání. Venkovské pivovary absolutně neměly možnost se dostat k moderním pivovarnickým technologiím. Pokud si uhájíš možnost vařit pivo za cenu toho, že nesmíš být moc vidět, nepostavíš si prostě na zahrádce CK tank. A tak litevští pivní disidenti dál vařili tím skutečně tradičním způsobem, často v dřevěných kádích, kde se pivo nevařilo na ohni, ale pomocí rozpálených kamenů, kde se nepoužívaly teploměry, ale prsty a podobně. Ono to samozřejmě čistě z hlediska kvality piva úplně ideální není, ale to je právě na tom to hezké. Tohle se třeba nezachovalo ani v jinak nedotčeném skanzenu středověké pivní kultury v Horních Francích.
No a právě tohle všechno dalo vzniknout zcela unikátnímu pivnímu stylu vaření piva v Litvě. Přesněji řečeno, ten pivní styl je právě v tom, že každý sládek má tak trochu svůj styl, který s nikým jiným moc neřeší. Nějaké základní společné znaky a pivní typy samozřejmě existují a ve zmíněné knize se o nich dočtete více, ale ve stručnosti zde mimo novější styly existuje ten nejtradičnější, který se jmenuje kaimiškas, tj. „venkovský“, dá se říct, že to je světlé, zakalené a spíše méně sycené pivo, a takové, no, řekněme si otevřeně, na pohled se Čechovi moc líbit nebude.
Chuť tohoto stylu popisuje pan Garshol výstižně tak, že je prostě neuchopitelná. Každý si to pivo prostě vaří nějak po svém, pokaždé to vyjde trochu jinak, každý, kdo ochutná, tak má jiný názor a dokonce i tentýž člověk, pokud ochutná dvakrát totéž pivo, tak dost možná nebude mít stejný názor. To zkrátka ani není pivní styl, to je spíš pivní filosofie. Tito sládkové-statkáři si rovněž po generace pěstují své vlastní kultury pivovarských kvasnic, které mají někdy skoro až zázračné schopnosti – některá piva kvasí při extrémních teplotách až 35°C, aniž by byla zasažena infekcemi.
Tito pivovarníci si své kvasnice žárlivě střeží, udržování jejich čistoty po generace má povahu skoro až náboženského rituálu, a nějaké vzájemné poskytování kvasinek mezi sládky, jaké je běžné u nás i jinde, na to v Litvě zapomeňte. Dokonce jedna z nejhorších urážek v litevštině zní „kad tu surūgtum“, čímž je přeneseně míněno „zkysnou ti kvasnice“.
Samozřejmě dnes se takhle striktně tradic drží už jen několik pivovarů. Po osamostatnění Litvy v roce 1990 se všechny ony pololegální pivovary totiž mohly osamostatnit rovněž a vyrazit směle směrem k modernizaci, a zdá se také, že to tehdy všechny i udělaly a Litva údajně měla počátkem 90. let neuvěřitelných 200-400 pivovarů, z nichž ale většina v roli oficiálního pivovaru přežila maximálně do první návštěvy hygienika a pak se vrátily do kategorie, které se dnes říká homebrewing. Ty, které přežily (dnes zhruba 60 pivovarů), se pochopitelně většinou zmodernizovaly a částečně nebo zcela přešly k výrobě klasických ležáků a dalších běžných pivních stylů. Nicméně základem a stále živým reliktem litevské pivní kultury zůstává venkovské vaření piva svéráznými metodami statkářů.
Jak jsme viděli, tato pivní kultura se vyvíjela dost izolovaně od okolního světa, a dodnes zůstává cizincům takřka neznámá. Oni samozřejmě venkovští statkáři vařící pivo pro sebe a pár sousedů nejsou zrovna protřelí v marketingu a jazykové vybavenosti. Místo obvyklého lákání pivních turistů zde dokonce naopak Garsholův průvodce nabádá cizince k ostražitosti a neohlášené návštěvy u venkovských pivovarů nedoporučuje – takže pivní nadšenci pozor, někdo, kdo si střeží svůj pivovar a zejména kvasnice jako oko v hlavě, nejen že nemusí vlídně přijmout někoho, kdo se mu bude drát do varny, ale dost možná, že mu i odvětí „zkysnou ti kvasnice“ a požene ho svinským krokem. Garshol doporučuje chodit na návštěvy do těchto venkovských pivovárků v doprovodu někoho místního, anebo aspoň po předchozí telefonické domluvě.
No a teď si vezměte Pivídky, jejich redaktoři nic z tohoto nevěděli a těšili se na litevský venkov očekávajíce vlídné přijetí jako na bavorských pivovarských zahrádkách! Jaký div, a možná ještě štěstí, že jsme často na místě pivovaru nikoho nezastihli a odcházeli s nepořízenou! V kontextu uvedeného jsme nakonec vlastně nedopadli vůbec špatně…
Měli jsme na severovýchodní Litvu 2 dny a plánovali jsme navštívit Paneveżys a pár pivovarů v okolí a městečko Biržai, podle dohledatelných dat o pivovarech nejzajímavější místa Litvy (spolu s městy Pasvalys a Pakruojis z téhož regionu a samozřejmě Vilniusem, který, jak již víte z minulého dílu, má nových minipivovarů řadu, ale se severolitevskou pivní tradicí nemá společného nic vyjma toho, že tradiční kaimiškas se objevuje v několika jeho pivotékách, navíc prý v kvalitě, které převoz nikterak neprosívá).
Vůči pivní chuti se vždy snažím nehodnotit a respektovat, že každému chutná něco jiného, ale pokud jde o město samotné, mohu směle říci, že Paneveżys je město fakt ošklivé. Jak tomu bohužel v Pobaltí mimo hlavní města a pár světlých výjimek bývá, jsou to zde prostě města, kterýma se za války dvakrát přehnala fronta, a na jejich ruinách se pak stavěla nová města v sovětském stylu.
Takže jak jsme to po příjezdu viděli, ihned jsme vsedli do maršrutky (kupodivu správné, vzdor kostrbaté domluvě s řidičem v ruštině) a zas jej spěšně opustili pár kilometrů za město do obce Trakiškis, která slibovala skutečnou raritu – 2 pivovary v jednom domě, každý vařící zcela jiné pivní styly. Soudě podle všech dostupných zdrojů tomu tak skutečně je, nicméně na místě jsme nalezli něco, co vypadalo spíš jako vojenský objekt – kvádrová budova obehnaná zdí s ostnatým drátem a na vrátnici (nebo spíš strážní budce) nikdo. Jen logo jednoho ze dvou proklamovaných pivovarů napovídalo, že se uvnitř nejspíš skutečně vaří pivo.
Trakiškis: k tomuto pivovary se neprobojoval Hitler, Stalin, ani Pivídky
Navíc nikdo nebyl nejen v budce, ale ani v celé vesnici. Dále zde nebyla hospoda, obchodní dům, no, v podstatě pokud jde o sociální vybavenost, tak zde bylo pouze knihovna, kterou bychom zde čekali asi nejméně. Tak jsme se vrátili na zastávku, kde nás vyzvedla stejná maršrutka. Řidič se tvářil poněkud podezřívavě a jistě si říkal, proč se dva týpci vydají do této opuštěné vesničky jen proto, aby ji za hodinu zas honem opouštěli, ale viděl, že z nás víc než „biljety-Panevežys-spasíba“ nedostane, a ostatně zde opravdu nebylo ani koho zavraždit, tak nás svezl zase zpět.
V Paneveżysu jsme pak začali postupně naplno poznávat, jak málo je v pobaltských městech přístupných hospod, natož pivovarů. Člověk si říká, že u stotisícového města si opravdu nebude muset předem hledat, kde v něm jsou hospody, no ale tady to potřeba prostě je a museli jsme tak nějaké podniky na večerní posezení hledat za pochodu v chytrých mobilech.
Ale nějaká pěkná místa k posezení tu přece jen jsou. Konkrétně dvě. Hned u autobusové zastávky najdete hospůdku Gyvo Alaus Krautuvėlė, takový malinký, ale útulný pajzlík s nabídkou asi 8 piv z litevských minipivovarů, mj. místního Dundulise. A o pár set metrů dál, a to můžu opravdu doporučit, je bar Prie Uosio. Google translator to překládá jako „na čelo“, ale jestli si klepete na čelo, tak vězte, že jde o pivovarskou restauraci pivovaru Piniava, který samotný leží asi 4 km za městem, a měli sice jen světlé a tmavé pivo, ale v té dřevem obložené místnosti s příjemně naloženou servírkou i hosty se sedělo moc příjemně…Tak příjemně, až jsem si ji zapomněl vyfotit, ale norský kolega ji ve svém průvodci vyfocenou má.
Gyvo Alaus Krautuvėlė: Ochutnávka piv s Paneveżysu a okolí
Když jsme se ráno probudili, vyrazili jsme do Biržai, které je právě jednou z těch pobaltských výjimek, kde i samotné město stojí za návštěvu – nachází se v něm zámek z 16. století, malebné jezero Širvėnos, přes nějž vede skoro kilometr dlouhá dřevěná lávka, která je unikátní mimo svou délku hlavně tím, že aspoň mně přijde úplně zbytečná – na protější stranu jezera se dostanete i po břehu za skoro stejně dlouhou dobu.
Vstup na zámek v Biržai
Ve městě se pak nachází průmyslový pivovar Biržų alus, podle roku založení 1686 jeden z nejstarších pivovarů v Pobaltí vůbec. Budova samotná není starší než pár desítek let, ale komín a pár dalších prvků přece jen trochu historii připomínají a celkově je ta stavba nad říčkou Agluona působí docela malebně. V pivovaru samotném je pouze kiosek s lahvovými pivy, a tak jsme si řekli, že si dáme točené, někde ve městě.
Jenže to jsme se přepočítali, tři otevřené restaurace jsme sice našli, ale v žádné nebylo místní pivo na čepu, všude jen paneveżyský Kalnapilis, což byl pro Čechy znalé situace v českých městech s vlastním průmyslovým pivovarem další šok. A tak jsme se poslušně vrátili do kiosku, koupili si po trochu složitější ruské konverzaci PETky a šli si je vypít k jezeru.
Biržų alus: Idylický pivovárek, ani jeho pivo jsme v točené podobě nenašli…
…ale z PETky u jezera Širvėnos nakonec nebylo špatné.
Na okraji města jsme pak ještě poctili svou návštěvou pivovar Rinkuškiai, což byl v Litvě vlastně vůbec první pivovar, kde jsme si dali točené pivo přímo v něm. Je to jeden z těch pivovarů, které se po svém ‚zoficiálnění‘ v roce 1991 proměnily z tradičního venkovského pivovaru ve statku na moderní minipivovar, což poznáte zvenku i zevnitř na první pohled, nicméně samotná pivní nabídka byla docela bohatá a obsahovala i tradiční litevská piva (nevzpomínám si teď, jestli se to jmenovalo „kaimiškas“, ale zakalené, světlé a málo sycené to bylo.
Rinkuškiai: Konečně úspěch! Otevřená pivovarská restaurace!
Po návratu do Paneveżysu nás pivovarské štěstí znovu opustilo. Naším cílem měla být další litevská pivovarská perla – již zmíněný Dundulis. To jsou totiž dva různé pivovary téže značky v tomtéž městě (bratři Slováci to budou znát z bratislavský pivovarských dvojčat ‚Meštianský pivovar‘ v Drevené a Dunajské ulici. Zde bohužel jeden Dundulis sice i měl restauraci, ale toho dne zrovna zavřenou, a hledání toho druhého jsme po dlouhém prolézání areálu garáží a autoopraven nakonec vzdali. Někde tam ale být musel! No a závěrečné hledání hospody s pivem zdejšího největšího pivovaru, průmyslovým Kalnapilisem, naše strádání už jen dovršilo. Zatímco v Biržai neměli v hospodách nic jiného, v těch zdejších naopak zcela chyběl. Závazek ochutnat místní pivo přímo ve městě jsme tak zachraňovali lahváčema ze supermarketu na autobusové zastávce…
Takže co říci závěrem? Litva si svou pivní tradici pečlivě střeží. Takže je velmi snadné ji přehlédnout a naopak velmi těžké ji skutečně autenticky zažít. Právě to je na ní ale to jedinečné a neopakovatelné. Pokud uvažujete o výletu za litevskými pivy, určitě jeďte, ale vemte to fakt z gruntu. Pokud neznáte žádného Litevce, který by vás tam provedl, domluvte si aspoň nějaký pivní zájezd s místními průvodci. Nikde jinde bych zájezdy tohoto typu nedoporučoval, ale tady je to skutečně jediná možnost, jak si otevřít dveře k tradičnímu litevskému „kaimiškas“ vařeném po staletí na týchž venkovských statcích.
Mně nezbývá než doufat, že mi ta Litva napotřetí už fakt vyjde. Takže dejme tomu zas dalších 5 let a já vám pak poreferuju…
Přidejte komentář
Vojta