Cestování za pivem, díl 9. – Pobaltský speciál (1/2)

Drazí a věrní čtenáři,

možná jste v poslední době zaznamenali, že frekvence uveřejňování nových Pivídek z mého pera nebyla v poslední době z nejvyšších. Kolega z redakce, který si takříkajíc nebere servítky, ji dokonce před časem označil za nízkou. Stalo se mi totiž něco, co se géniům občas stává, a sice to, dostihla mě tvůrčí krize. Nějak se mi pojednou přestaly dostavovat nápady. Co taky pořád psát, aby to bylo krátké, vtipné, zajímavé, originální a o pivu. Poté, co jsme zparodovali snad všechny existující literární žánry, v mých povídkách jsem procestoval celý mnou dosud poznaný svět a vložil do nich všechny mé znalosti z dějin pivovarnictví, přísun invence začal náhle slábnout, až jsem de facto skončil u novoročních hodnocení minulého roku, což se po letech taky začlo povážlivě opakovat, protože co děláme Pivídky, je na českém pivním trhu rekordní a neopakovatelný každý rok.

Inu, počkejme, řekl jsem si, než čtenáře nudit sotva průměrnými texty bez nápadu, ke kterým bych se vždycky nějak dokopal, to radši nepsat nic a počkejme si, až se inspirace objeví. Avšak míjely měsíce, ba roky, a ne a ne se z tohoto útlumu vyhrabat. Naštěstí se tato pivní spisovatelská krize šťastně protnula s tím, že i v práci jsem nějakých 5 let dělal zhruba totéž a z mých syndromů vyhoření se dalo v zimě solidně ušetřit za vytápění kanceláří, a tak jsem učinil rázné protiopatření – práci zkrátil na půl úvazku, přestěhoval se na rok na pobočku v lotyšské Rize a s rižskou University of Latvia si domluvil erasmáckou stáž.

Od letošního srpna se tedy nacházím převážně na cestách napříč Pobaltím, které občas nazývám pracovními, občas studijními, ale jistě vás nepřekvapí, že jejich trajektorie sledují především rozmístění pivovarů v pobaltských zemích. Tím se dostavila i tolik potřebná inspirace, protože na zdejší pivovarnictví můžete mít názor jakýkoliv, ale jistě mi nebudete rozporovat, že je oproti tomu českému výrazně jiné. A protože sám o pobaltském pivu nevím prakticky nic, řekl jsem si, že se o nové zážitky a poznatky odsud s vámi budu průběžně dělit v sérii Pivídek o pivním cestování v Pobaltí.

Nebude to reklama na Pobaltí, po níž si sem okamžitě objednáte zájezd, ani já tu ostatně nejsem jako turista, nebude to ani hanopis místního piva od zatvrzelého našince, který dopředu ví, že to pivo je stejně všude dražší a horší, prostě vám budu z Rigy reportovat, co jsem zde viděl, zažil, ochutnal a uvidíme, co z toho vyjde…

Pobaltí a pivo, pár slov úvodem

Kdysi dávno jsem zde již publikoval text o tom, jak jsme Pobaltí ještě kdysi mnohem dávněji procestovali. Ne, že by ten text byl špatný, ale po 11 letech od oné návštěvy je přece jen místy lehce zastaralý. Na začátek bude dobré si říct několik obecných i pivovarských informací.

1, Litva je to dole, Lotyšsko je to uprostřed, Estonsko je to nahoře. Latvia není anglicky Litva, nýbrž Lotyšsko. To prosím neberte jako mentorování geografa, mně se to v té angličtině plete dodnes, Lithuania, Latvia. Nemluvě o tom, že polsky to je Litwa a Łotwa, to se ani nemusíte splést, jen to nevyslovíte úplně přesně a už není jasné, co máte na mysli. Takže Litva=Lithuania=Litwa, Lotyšsko=Latvia=Łotwa a z nesnází vás vždy nakonec zachrání Estonsko=Estonia=Estonia.

2, Všechny 3 země platí Eurem. To je jistě u nás poněkud citlivé téma, zejména takto před volbami, takže nic nehodnotím, ale čistě prakticky to má při cestování po Pobaltí své výhody. Ne že by místní trochu neúpěli pod vlnou určitého zdražení všeho možného, ale dá se to snést.

3, A teď už konečně k pivu. I při velmi letmém pohledu na mapu pivovarů (pro celé Pobaltí doporučuji informatorpiwny.wordpress.com/category/mapy-piwne, pro Litvu samotnou mohu doporučit aktuálnější www.craftlt.com, pro základní přehled pivovarů se zde můžete spolehnout na osvědčený Ratebeer) zjistíte, že pivovary se v Pobaltí jasně koncentrují jednak ve třech hlavních městech a jejich blízkém okolí a jednak na severovýchodě Litvy. Ihned tak získáte přehled, na které oblasti se zaměřit, a kterým rozsáhlým oblastem bez pivovaru se naopak vyhnout.

4, Stále vcelku platí, že od jihu k severu klesá kvalita piva a roste jeho cena, ale oproti roku 2006, kdy jsme zde byli poprvé a tato nepřímá úměra byla do očí bijící, je to dnes již o poznání vyrovnanější, a celkově zde šla kvalita piva výrazně nahoru. Cena tedy ovšem také, ale zde jsou mnohem větší rozdíly mezi městy a venkovem, než mezi severem a jihem.

5, Ohledně nových minipivovarů se musím pochválit, že jsem tady právě včas. Zrovna nyní je to tady v té fázi, kde byla naše země před nějakými 10-15 lety, tedy v době, kdy se ukáže, jestli občasná záliba nadšenců a podivínů má šanci přerůst ve významnější fenomén. Minipivovary tedy vznikají, ale zatím jen pomalu a nesměle a moc se těším na sledování přímého přenosu, jak se rodí (anebo hned zase umírá) minipivovarský fenomén, protože to jsem u nás pro nezletilost přece jen trochu prošvihnul.

6, Pobaltí má ve své pivní kultuře jeden docela by se dalo říct unikát, který ještě budu potřebovat důkladněji prozkoumat, abych si ujasnil, jestli jde skutečně o něco významného anebo jen o takovou zvláštnost. Malé lokální venkovské pivovárky po celé 20. století všude na světě jen zanikaly. Než se rozšířil dnešní minipivovarský boom, byly takovéto pivovary v takových 70. a 80. letech skutečně jen velmi nesměle a zřídka zakládány ve Spojených Státech, ve Velké Británii – a v Pobaltí! Ano, v Pobaltí, které tehdy bylo součástí Sovětského Svazu a soukromé podnikání zde bylo samozřejmě nemožné, tak v tomto Pobaltí dnes nacházíme řadu pivovarů s lety založení dokonce i v 60. letech, a dále v 70., 80. i zkraje 90. let. A nemyslím tím obří průmyslové pivovary, které se samozřejmě zakládaly v této době po celém světě, ale skutečně malinké vesnické podniky, k nimž nejde skoro nic dohledat.

Což je právě ta potíž, jak potom vysvětlit jejich existenci, když o nich nejde nic dohledat? Může jít o fabulaci, že si pivovary s roky svého založení občas docela kreativně hrají, to známe i u nás, tak si tam třeba tady dávají rok narození zakladatele, co já vím? Tohle si tady před vámi, milí čtenáři, zadávám sám sobě jako úkol, abych za ten rok blíže objasnil důsledným terénním výzkumem. Jediné vysvětlení, které mělo celkem hlavu a patu, mi tady zatím poskytl kolega z Litvy, který vzpomínal, jak jeho tatík a děda vaříval pivo u nich na venkově pro rodinu a pro sousedy, a že si ho tam tak vaří odjakživa.

V zemědělském kraji, od vesnice k vesnici daleko, surovin dostatek, nějakou tradici to tu přece jenom má, tak nakonec proč ne? Ale pak by to bylo spolu s Bavorskem jediné místo na světě, kde se takto na venkově vaří pivo už po generace. Za války a po válce se tady děly docela věci, ale když se to jakž takž zklidnilo, měli na řadě míst možná ještě rodinné pivní recepty v paměti a tak se do toho někdy od těch 60.-70. let zase pustili, a další vlnu „zakládání“ pivovarů v letech 1991-1995, ihned po osamostatnění pobaltských států, by pak šlo vysvětlit tak, že řada domovarníků prostě v té době svou živnost pouze zoficiálnila. Určitě je toto období velmi pozoruhodnou epochou pobaltského pivovarnictví, na nějž teprve nyní navazují minipivovary moderního střihu.

Tak vida, měl to být krátký úvod, než se podíváme na pivovary pobaltských hlavních měst, a nějak jsem to prokecal, a už na to moc není prostor. Ale pusťme se do toho.

Kam na pivo v hlavních městech pobaltských zemí?

Možná vás překvapí, že beru Tallinn, Rigu i Vilnius najednou takhle šmahem, když výše píšu, že v sobě koncentrují podstatnou část zdejších pivovarů, a když pro většinu z vás budou při případné návštěvě vaším hlavním a často jediným cílem. Inu, ona to jsou ve všech případech skutečně krásná města, a každé se vyplatí na několik dní zvlášť navštívit. Pahorkatý Vilnius, secesní Riga i přístavní Tallinn vám nabídnou pokaždé jiný, ale vždy krásný zážitek, všechna města jsou na seznamu UNESCO, mají jedinečnou historii, to je všechno pravda, ale pokud jde o pivo a pivovary, tak jsou si vlastně navzájem hrozně podobná.

Tak jako skoro každé hlavní město v Evropě prostě jejich centrum nabízí několik minipivovarů a dalších zajímavých pivních podniků, které ale navštěvují skoro výhradně turisté. Což je samozřejmě záslužné a sám to oceňuji, že si lze s někým z pivovaru o jejich pivu pohovořit ve mně známém jazyce, ale to pravé pivovarské dobrodružství začne až na venkově, a tak to tady na rozjezd vezmu spíše stručněji a popisněji, a v dalších dílech se pak k hlavním městům budu tu a tam vracet, protože zatím jsem v nich také nenavštívil zdaleka všechny pivovary.

Riga

Začněme v mé v současnosti domovské Rize. V historickém centru města najdete Peter’s Brewhouse, nepřekvapivě hned vedle dominanty celé Rigy, katedrály Sv. Petra. Lokalita bezpochyby pěkná, v nabídce 3-4 piva solidní chuti, ale i na místní poměry vcelku drahá, mezi 4 a 5 Eury. S kolegy z práce jsme zde jednou uvedli do rozpaků servírku prostým dotazem, které druhy piv nabízejí. Nakonec vyděšeně zmizela a poslala nám pana sládka, který se již s dotazem popasoval obstojněji – světlé, tmavé a Vídeň…

Rižský Peter’s Brewhouse se svatopetrskou katedrálou v pozadí.

Na severním okraji centra za Rižským hradem najdete pivovar Stargorod. Ten vás přivítá v češtině psaným názvem „Český pivovar“ na táccích, a skutečně se zde o vytvoření útulného českého prostředí poctivě snaží. Pivo chuťově velmi solidní, ke konzumaci piva pobízí častými happy hours, které mi připadá, že tu vyhlašují kdykoliv, kdy sem zavítám, tomu gulášku a vepřo-knedlo-zelu bych drobné odchylky od jejich českých předloh rád odpustil, co mě zde však vytáčí je, že za českou lidovou hudbu je zde vydávána bavorsko-rakouská dechovka ve stylu hojdalárydý.

Východním směrem od centra, kousek od mého bydliště najdete podnik s prostým názvem Bierhaus, který experimentuje spíše se zahraničními pivními styly, prvně měli Pale Ale, pšeničné a IPu, podruhé měli rekonstrukci. Pro pivní fajnšmekry doporučuji ještě dále na východ v blízkosti hokejové Riga Areny Alus Darbnīca Labietis, který asi budete mezi opuštěnými bývalými průmyslovými budovami chvíli hledat, ale hledání se vyplatí – jde o pivovar řídící se heslem „sem mi ležák nesmí“ a specializuje se výhradně na svrchně kvašená piva, kterých má ale ve stále nabídce snad 12 a nutno říci, že zde s těmito styly neexperimentují, ale skutečně je vařit umí. Další rižské pivovary se nacházejí dále od centra, a tak jsem se k nim zatím nedostal.

V Alus Darbnīca Labietis dostanete u každé objednávky pár různých vzorků k porovnání, takže nakonec si z té změti chutí budete sotva něco pamatovat.

Vilnius

Hlavní město Litvy působí hodně „středoevropsky“, tak ve stylu Krakova, Lvova, Levoči a podobně, takže si tam připadáte celkem doma. I cena piva je tu příznivější, i v centru města se obvykle vejdete do 3 Eur. Jako jediné z pobaltských hlavních měst má kolem centra i něco jako kopce, nebo přinejmenším pahorky, takže je možné se na něj podívat i trochu panoramaticky. Moje prozatímní minipivovarské poznámí Vilniusu se omezuje na historické centrum města, proto to po mých stopách zvládnete projít rychle.

První zastávkou je pivovar Craft&Draft Brewpub and whiskey, druhou pak potemnělý Būsi Trečias a poslední středověká krčma Alinė Leičiai. Určitě se nejedná o špatné pivovary, ale nějak moc nevím, co k nim dodat, ve Vilniusu jsem zkrátka zatím na nějakou minipivovarskou perlu nenatrefil.

Vilniuský středověk v beer pubu Alinė Leičiai.

O to víc se mi zde ale líbí množství různých pivoték, krčem a hospůdek nabízející pivo z různých minipivovarů z celé Litvy. Některé vyloženě specializované na jeden minipivovárek, jiné naopak mají na čepu desítky různých pivovarů. Například Alaus Biblioteka je koncipována tak, že polovina lokálu skutečně připomíná knihovnu a čítárnu se vším všudy, a druhá strana ji jakoby v alkoholickém zrcadle kopíruje – naproti knihám lahváče, naproti šanonům pípy, naproti stolkům… stolky.

Tallinn

Tallinn je proslulý mezi četnými finskými turisty jako oáza levného alkoholu, pro nás, kteří přijíždíme z jihu, se ale bude jednat spíše o nejdražší zastávku, pod 4 Eura se v centru města nejspíš nedostanete. Každopádně přímo v centru, které evokuje středověk nejen architektonicky, ale i tím, že se vás různí rytíři a konkubíny snaží co chvíli zatáhnout bůhvíkam, najdete pivovar s prostým názvem Beer house, což je první estonský minipivovar z roku 2002, který (tentokrát záměrně) po všech stránkách evokuje německou pivní kulturu. Pokud máte na nápojáku Märzen a Dunkel, tak je nakonec i ta dechovka celkem snesitelná.

Alespoň pro mě je perlou Tallinnu pivovar Kochi Aidad, který najdete kousek od přístavu, kde se krásně snoubí blízkost moře, architektury někdejších přístavních budov, interiér londýnské taverny a pestrá nabídka piv místního pivovaru i zhruba dvou desítek dalších piv z celého světa.

Kochi Aidad, pokud se vám podaří vyhnout nájezdům chlastuchtivých finských turistů, nabízí pravou přístavní romantiku.

Pravým unikátem pak pro mě byla návštěva podniku nanoPruul (www.nanopruul.ee), který jsem při příchodu považoval za obyčejnou garáž. A ona taky byla, ale řízením osudu se i v pozdní večerní hodině nacházel jistý chlapík, jehož jsem se optal, zda o tomto pivovaru něco neví. Překvapeně se zeptal „Jak ses o mně dozvěděl?“, a když jsem řekl, že jsem našel adresu na Ratebeeru a že bych pouze rád ochutnal pivo, přiznal, že je majitelem, sládkem a jediným zaměstnancem tohoto podniku a zrovna vaří. Že dřív vařil přes den, ale pak nějak přišel k dětem a musel to přesunout na noc. Naštěstí byl červenec, kdy se v Tallinnu i o půlnoci na severní obloze najdete světlý proužek, a tak jsem mu při vaření chvílema ochotně pomáhal, chvílema ochotně překážel, postupně uvolnil místo v ledničce a takto jsem se s neznámým týpkem z Tallinnu prokecal várkou až do rána. Nevím, jestli se vám podaří ho zastihnout, vaří jen jednou týdně, ale pokud ano, tak nepráskejte, že máte echo ode mě.

Nečekaný pivovarský úlovek v Tallinnu, nanoPruul vaří opravdu v nano-měřítku.

Helsinki

Jako malý bonus se ještě zastavíme v Helsinkách, do kterých z Tallinnu můžete celkem pohodlně za 2 hodiny přejet trajektem. Copak o to, město za návštěvu jistě stojí, ale už ty nájezdy Finů na tallinnské pivo za 4-5 Eur pozorného pivaře upozorní, že tady to zrovna láce nebude. A taky že jo, počítejte, že když vás půllitr vyjde pod 7-8 Eur, tak máte štěstí.

I tak tu jsou ale podniky, kde má smysl se zastavit. Na ostrově Suomenlinna, někdejší pevnosti chránící Helsinki, kde se dnes nachází věznice snad s nejmírnějším režimem na světě, dveře do areálu i budov jsou otevřené, a vězni korzují kolem vás, jen si s nima udělat selfíčko, se nachází rovněž minipivovar Suomenlinnan Panimo, u jehož piva drobné chuťové nedostatky perfektně kompenzuje účtenka, při pohledu na níž vám pivo nádherně na patře zhořkne. Obdobný chuťový „finský efekt“ můžete okusit i v Bryggeri Helsinki, kde ale pivní nabídka přinejmenším šíří a kvalitou uspokojí i náročnější pivaře.

Takže tolik pro začátek, a příště už vyrazíme za pivním dobrodružstvím na pobaltský venkov