„Vždyť je to muslimská země,“ rozsvítila se mi ihned v hlavě varovná kontrolka, „tam to s pivem nebude dobrý.“ Na druhé straně jsem si však řekl, že v rámci muslimských zemí je Turecko pořád ještě pivním rájem, už třeba jen proto, že tam prodej a pití piva jsou vůbec povolené. Ostatně z Turecka pochází také nadnárodní pivovarský gigant EFES, vlastnící některé pivovary v Rusku, Moldavsku, Srbsku a dalších zemích, takže nějaké povědomí o pivu by zde mít měli. O turecké pivní kultuře jsem si nicméně valné iluze nedělal.
Začal jsem tedy procházet internet a hledat pivovary, které by stálo za to v Istanbulu navštívit. To ostatně předchází jakémukoliv pracovnímu výjezdu, neboť kolegové v zahraničních kancelářích jsou bohužel obvykle o dostupných a nově vznikajících minipivovarech ve svém vlastním městě velmi nedokonale informováni, a je tedy dobré znát předem místa, kde budou pracovní meetingy a školení večer končit. Zatímco pro některé pracovní problémy technického či administrativního charakteru je totiž vhodným místem pro jejich řešení kancelář, otázky celkových pracovních vztahů poboček různých zemí, dělby práce a kompetencí, hledání kompromisů v konfliktních situacích apod. lze naopak nejefektivněji řešit v hospodách ve stádiu silné opilosti všech zúčastněných. Má schopnost vyhledávání minipivovarů v jakémkoliv prostředí je ostatně hlavním, ne-li jediným důvodem, proč jsem na tyto služební cesty vysílán.
Kromě hegemona EFESu jsem na konec z různých zdrojů identifikoval tři restaurační minipivovary, všechny ovšem položené poněkud stranou severně od centra ve čtvrtích Beyoğlu a Şişli. Měl jsem štěstí, že jsem do někdejšího centra Osmanské říše jel právě v době, kdy se tam odehrálo několik bombových útoků, v důsledku čehož jsem nakonec musel změnit ubytování a nový hotel se nacházel sice dále od centra, avšak blíže minipivovarům.
Istanbul je skutečně neobyčejně zajímavé město s krásným historickým centrem, mezi jehož evropskou a asijskou částí, oddělenými bosporskou úžinou, se obě tolik odlišné kultury nikoliv střetávají, jak bychom čekali, avšak prolínají. Burka vedle hlubokého výstřihu, obchod s kebabem vedle KFC. Pokud vás toto líčení zaujalo, kupte si průvodce. Mně zkušenost birogeografa nicméně velí soudit sociální i ekonomickou vyspělost místa primárně podle jeho vztahu k pivu.
První cesta za poznáváním krás Istanbulu tedy vedla přes slavnou ulici İstiklâl Caddesi, což je jakási místní obdoba pražských Příkopů, centrum nočního života, obchodů a restaurací, kde měl v jedné z přilehlých bočních ulic na mě čekat první minipivovar Balans Bräu. Na místě však byl bohužel pouze jakýsi pochybný bar s diskotékou, nabízející pouze EFES a Tuborg, a pivovar, pokud zde vůbec kdy existoval, byl uzavřen minimálně před dvěma lety, co zde tento podnik, kde se na dotaz po pivu vlastní produkce tvářili jak na dotaz na nejkratší cestu do sousední galaxie, stojí.
První neúspěch mě ale rozhodně neodradil a druhá cesta za istanbulským minipivovarem vypadala mnohem slibněji. Cesta do Taps Istanbul Brewery & Restaurant vedla do svahu nad přístavní čtvrtí Beşiktaş, a protože se toho dne zrovna fotbal nehrál, dalo se tam dorazit pohodlně z hotelu pěšky bez obav o zdraví a život. Na vyhledané adrese jsem však zprvu nic, co by připomínalo pivovar, nenašel, vypadalo to zde spíše jako hotelová čtvrť, pouze tu a tam s ospalou restaurací pro hosty. Až při druhé cestě okolo rozlehlého bloku jsem v jedné z těchto restaurací rozpoznal vstup do pestrého vnitřního komplexu hospod, barů, hudebních klubů, heren a bordelů, které svou rozmanitostí slibovaly uspokojit každého. A i já, spatřiv vývěsní štít „Taps Brewery“, jsem cítil, že mám vyhráno.
O to horší bylo mé rozčarování. Podnik skutečně nabízel řadu zajímavých lahvových piv z Belgie, Dánska a dalších zemí, na zdi byl zručně graficky vyobrazen postup výroby piva, množství píp za barem a konečně ten jasnou řečí hovořící název, to vše nemohlo nikoho nechat na pochybách, že se skutečně nachází v pivovaru. Na dotaz, jaká že vlastní piva jsou v nabídce, mi však byl znovu odpovědí onen nechápavý mimogalaktický výraz. Předpokládal jsem, že jde zřejmě o jazykovou bariéru, a spojení „vlastní pivo“ snad v Turecku lingvisticky vzato může v místních vyvolávat dojem čehosi absurdního. Lépe jsem však nepochodil ani s „pivem z tohoto pivovaru“, a teprve na dotaz „jaká točená piva tedy máte?“ jsem se dozvěděl, že Tuborg a Guinness. Ukázalo se, že problém byl přímo s tím slovem „brewery“, obsluha evidentně měla o jeho sémantickém významu jen velmi mlhavou představu, snad se domnívaje, že pivo získáváme dojením muflonů nebo něčím podobným, nevím, ale rozhodně neviděla jediného důvodu, proč by se restaurace, která má v názvu slovo „pivovar“, měla nějakým vařením piva zabývat. „Vždyť je to přece restaurace… A vidíte, že tu není místo,“ vysvětlovali mi a v tom jsem jim musel dát za pravdu. Když mi pak předložili účet ve výši 20 lir (cca 220 Kč) za jednoho Tuborga, umlkl jsem docela a šel spát bez večeře.
Marné hledání minipivovarů v Istanbulu. Což všechny vlaky s chmelem končí na dně Bosporu?
Ony ceny piva v Istanbulu, to je kapitola sama pro sebe. Běžný Čech je uvyklý, že pivo je nepochopitelně drahé víceméně kdekoliv v zahraničí. V osmnáctimilionovém ekonomickém centru obrovského Turecka, kde je drahé prakticky všechno, tak nelze čekat zázraky. Cena půllitru piva se zde v běžných restauracích skutečně pohybovala od 12 lir výše. Mnohem příznivější byla cena lahvových a plechovkových piv v obchodech – okolo 5 lir. Avšak zdaleka ne každý obchod pivo a alkoholické nápoje prodává. Šťastná lokalizace mého hotelu se zde ukázala v tom, že jeden takový obchod byl přímo naproti.
Přes vysoké ceny a dva neúspěchy při hledání minipivovarů jsem samozřejmě nerezignoval na vysedávání po hospodách po večerech. Dokonce se mi povedlo najít poměrně příjemný podnik, znovu v docházkové vzdálenosti od hotelu (v takto velkém městě místní s variantou, že se dá někam dojít pěšky, skoro ani nepočítají), který se skutečně tvářil jako krčma středoevropského střihu. Chlapi zde pokuřovali, sledovali fotbal, výbuchy smíchu rychle střídaly vášnivé debaty a hádky, a pivo se nekrčilo někde v koutku nabídky jako nápoj pro turisty a podivíny, nýbrž se zlatavě třpytilo ve sklenici prakticky před každým hostem. A i cena byla na místní poměry úžasná – pouhých 8 lir za půllitr Tuborgu. Co na tom, že pivo nemělo žádnou pěnu, číšník holt točil tak ochotně přes míru, že na ni už nezbylo místo.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem již poněkolikáté použil slovo Tuborg, a dovodil si, že tato dánské značka je zřejmě v Istanbulu velmi populární. Je tomu skutečně tak. Na základě předběžných statistických informací jsem očekával naprosto drtivou dominanci značky EFES a výskyt Tuborgu, který byl s EFESem v Istanbulu přinejmenším srovnatelný mě překvapil, jelikož jsem nevěděl o ničem, co by svědčilo o spolupráci tureckého a dánského pivního giganta. Rozšíření Tuborgu navíc ostře kontrastovalo s pouze výjimečnou přítomností Carlsbergu, kterou bychom v takovém případě rovněž čekali. Tuborg má mezi istanbulskými dokonce podobnou pověst, jako například Kozel na Slovensku, tedy oblibu, při níž jdou národnostní zájmy stranou. Tak jako vás na Slovensku budou odrazovat od Šariše s tím, že tu přece mají i Kozla, tak se i turečtí kolegové (pokud vůbec pivo někdy předtím pili) podivují nad volbou místního EFESu na úkor Tuborgu. Nutno říci, že onen Tuborg asi skutečně o něco lepší byl, ale rozhodně nikterak výrazně – v obou případech zkrátka produkt obřího pivovaru se vším všudy, chuť není špatná, nápoj osvěží, opít se tím také zvládnete, ale nic více v tom chuťově není.
Až po návratu jsem dohledal příčiny tohoto rozšíření, dánský pivovar ještě v dobách své nezávislosti na Carlsbergu, v roce 1967, založil v tureckém Izmiru svou pobočku Türk Tuborg, kde se tato značka vaří pro celý turecký trh. Další pivní značky v Istanbulu najdete jen okrajově – tu a tam narazíte na Guinnesse, v rámci skupiny EFES je poměrně rozšířená značka Bomonti, odkazující na nejstarší turecký pivovar založený roku 1894, americký Miller je k sehnání, i na Plzeň a Kozla jsem narazil, ale to je tak všechno.
Kdepak pivovarské komíny! Jen minarety…
Turci jistě nemají záporný vztah ke zdraví škodlivým návykovým látkám, z toho bych si nedovolil je nařknout, ale prioritou je zde v útlém věku vytvořit si závislost na kouření (což je obdobně jako s pivem u nás státem štědře dotováno – cigarety jsou snad jediná věc, která je zde oproti Česku cenově srovnatelná, ba mnohdy levnější), z alkoholických nápojů zde mají nejširší oblibu místní rakije, následované vínem a teprve za nimi se choulí opomíjené pivo.
Oněch zhruba 10 milionů hektolitrů vyrobených tureckými pivovary ročně je ostatně v přepočtu na více než 80 milionů obyvatel na evropské poměry skutečně žalostně málo, i když naopak na poměry Blízkého východu je to množství obrovské – více než polovina veškerého piva v muslimském světě. Staleté a nekončící turecké geopolitické dilema a přešlapování mezi Evropou a Asií se tedy názorně projevuje, jak jinak, v pivu.
O tom všem jsem tedy přemýšlel, nejčastěji v tuborské krčmě u náměstí na Osmanbey, za sílícího pocitu úzkosti, že dosud nemohu nadřízeným vykázat návštěvu jediného ryzího istanbulského minipivovaru. Před cestou ke třetímu kandidátovi bylo tedy jasné, že teď to zkrátka vyjít musí. Nebudu čtenáře napínat, minipivovar Bosphorus Brewing Company v blízkosti stanice metra Gayreteppe a znovu v jakž takž docházkové vzdálenosti od hotelu jsem nalezl a o podnik s vlastním pivem se skutečně jednalo. Sama budova byla spíše ohyzdná, lokál se nacházel částečně ve sklepě a částečně v na něj navazujícím stanu, ale vnitřek působil příjemně.
První a jediný současný istanbulský minipivovar, Bosphorus Brewing Company, konečně nalezen.
Asi jsem si za to mohl sám, že jsem v tento den byl odhodlán si dát pivo z místního minipivovaru za každou cenu, osud mě vzal za slovo a nabídl mi nejdražší piva mého života. Pivovar nabízel šest piv vlastní produkce, plus několik dalších importovaných značek, přičemž cena se pohybovala od 16 lir výše, za třetinku! Přirážka za půllitr byla fixní, 8 lir. Půl litru piva zde tedy vyšlo minimálně na nějakých 24 lir, 260 Kč, nebo 10 Euro, jak chcete, ať to vezmete v jakékoliv měně, je to síla, a to i na istanbulské poměry. První večer jsem tam tedy, než mi došly peníze, stihl 4 třetinky – za peníze, které jsem za ně dal, by se dalo v leckteré nuselské špeluňce chlastat 2 až 3 dny v kuse.
Nicméně do pivovaru jsem se další den vrátil. Jednak ochutnat zbývající neochutnaná místní piva, a jednak proto, že se mi tam prostě zalíbilo. Nebyl to pouze jediný minipivovar v celé obří aglomeraci čítající dohromady více obyvatel než někdejší Československo, bylo to také jediné místo, kde se dalo hovořit o kvalitně a pečlivě připravovaném pivu, kde v elektronickém nápojovém lístku bylo možné dohledat o každém nabízeném pivu informace o daném pivním stylu, o jeho vzniku a následném proniknutí do Turecka. Orientace na v Turecku prakticky neznámé jiné styly byla zjevná – klasický Lager zastupovala značka Brew 81, oproti českým ležákům však výrazně sladší a silnější, v nabídce dále byl belgický Ale Haliç Gold, místní verze IPA – Istanbul Pale Ale, stout Karbon, bitter Yabangee nebo neobyčejně silný a těžký doppelbock Selanik 81 s 8,4 % alkoholu, prý oblíbené pivo samotného Mustafy Kemala Atatürka. Prosadit sekularizaci a příklon k evropským hodnotám jistě bylo v Turecku po první světové válce neobyčejně obtížné a vyžadovalo tvrdé reformy. Zde však „Otec Turků“ možná volil až příliš drsné metody, Bůh ví, jak by to v Turecku vypadalo, kdyby se tehdy spokojil třeba s Plzeňským…
Místo největší pivní rozmanitosti v celém Turecku
Čtenáři, kteří se do Istanbulu chystají, nechť tedy skutečně žádné pivní orgie nečekají. Ač ekonomickým centrem Turecka a rychle bohatnoucím městem se zřetelnou orientací mimo jiné také na Evropu, je Istanbul pořád místem, kam v Evropě prudce sílící obliba restauračních minipivovarů, ještě zdaleka nedošla. Bosphorus Brewing Company rozhodně za návštěvu stojí, právě proto, že je to první nesmělá vlaštovka, která by snad někdy v budoucnosti mohla inspirovat i další podniky.
Istanbul a tím spíše pak zbytek Turecka se nachází v situaci, ve které byly evropské země před pár desetiletími, kdy byl první trh plně ovládnut několika málo giganty, rozdíly v chuti jejich piv nepatrné a poptávka po změně nepatrná. Tak jako v tento stav nakonec v Evropě vedl k probuzení spotřebitelů a pivních nadšenců a doslova explozi zakládání minipivovarů, tak i Istanbul v sobě tento potenciál rozhodně má. A každý region, kde se naučí pořádně vařit a pít pivo, je dobrý.
Jediný istanbulský pivovar se také hrdě hlásí k britské Campaign for Real Ale, která jako první iniciovala minipivovarskou vlnu ve Velké Británii v 70. letech minulého století. Pokud se něco alespoň trochu podobného někdy v budoucnu v Istanbulu nebo celém Turecku rovněž rozšíří, pak právě dnes v pivovaru Bosphorus stojíme u samého zrodu budoucí pivní kultury a už jen proto je to návštěva velice inspirativní, tím spíše v době, kdy se u nás již minipivovary pomalu stávají něčím přirozeným a běžným.
Naději u istanbulských pivařů může vzbuzovat fakt, že přes extrémní ceny mezi návštěvníky nevidíme jen cizince a boháče, ale i běžné lidi, kteří se sem ze zvědavosti zašli podívat a pestrá škála piv je pro ně na první pohled velkým zážitkem. Složitou situaci a prozatímní nepřipravenost turecké společnosti na restaurační pivovary však zároveň názorně dokládá i samotný web jediného istanbulského minipivovaru (bosphorus-brewing.com), kde v sekci Craft Brews popisují svou činnost takto:
„Bohužel je pro nás nezákonné poskytovat jakékoliv informace o tom, co děláme. Naše kreativita však není potlačena a doporučujeme Vám pokud možno použít svou představivost. Pravděpodobně děláme to, co si představujete, že děláme.“ Inu, každý začátek je těžký a držme tedy nadšencům od Bosporu palce.
Přidejte komentář
Komentáře (0)
Buďte první, kdo přidá komentář ke článku!