Chlastám, tedy jsem aneb Alkohol a filosofie

Je mi jasné, že již pouhým nadpisem jsem pravděpodobně odradil širší čtenářskou obec, která, v duchu naší společenské praxe zaměřené na hmatatelný výsledek, považuje filosofii za sprosté slovo. Také je mi jasné, že předcházející větou jsem odradil také většinu zbylých čtenářů.

Bohužel se ale nedá nic dělat, neboť alkohol a filosofie patří zkrátka neodlučitelně k sobě. Neznám člověka, který by po osmém pivu nevymyslel převratnou filosofickou teorii, tedy kromě těch, kteří se k osmému pivu vůbec nedostanou a filosofické teorie je proto napadají již o několik půllitrů dříve. Pravda, ne vždy je takový myslitel fyzicky schopen tyto své teorie artikulovaně sdělit, nicméně hloubavý pohled a poslední jiskřička v uhasínajícím zraku hovoří vždy jasněji, než tisícistránkový traktát.

Fakt, že alkohol fungoval v dějinách jako katalyzátor filosofie vždy, je pak nasnadě již ze zběžného pohledu do dějin matky věd. Inspirativní sezení ve stínu olivovníků a společnosti přátel a amfor alkoholu, která se nám zachovala ve svědectví sokratiků a platonistů, nakopla filosofii do nečekaných výšin. O Sokratově bolehlavu není třeba se zmiňovat, byť byl jeho pravý význam pozdějšími puristy značně překroucen. A základní myšlenka sokratiků, „Vím, že nic nevím“? Kdo z nás znovu neobjevuje tuto geniální moudrost po prohýřené noci a totálním oknu, stejně jako k ní s největší pravděpodobností kdysi dospěl i sám velký Sokrates?

Vysokou úroveň si díky nezřízenému alkoholismu filosofie udržela i ve starém Římě – Epikurejská filosofie byla s chlastáním provázaná natolik, že nám to nemohli zatajit ani v dějinách filosofie.

Naopak ve středověku, kdy se filosofii věnovali téměř výhradně církevní otcové v klášterech, přísní puritáni zakazující si (kdyby si, ale i ostatním) jakékoliv nečisté vášně (rozuměj všechny vášně), nastaly také ve filosofii temné časy. Střízliví scholastici nebyli bez tekuté inspirace schopni ničeho jiného, než vykrádat a překrucovat klasické řecké alkoholiky. Není pak bez zajímavosti, že jediný z církevních otců, jehož filosofie nabízí některé podnětné a originální myšlenky, je svatý Augustin, o němž je známo, že si sem tam rád přihnul mešního vína.

Kdo se vyzná v dějinách, toho pak jistě nepřekvapí, že další rozkvět filosofie nastal v období renesance, kdy se nezřízené opíjení stalo téměř společenskou nutností. Hlavním bodem společenské smlouvy Johna Hobbse, upravující vznik státu coby instituce, byla klauzule o svrchované státní moci ve věci kontroly kvality piva, k jejímuž sepsání vedla Hobbse nešťastná zkušenost právě s kolísající kvalitou zlatavého (či v jeho době, bohužel, spíše hnědavého) moku. Ostatně podobnou neblahou zkušenost zažil již před ním Martin Luther, o jehož 95 tezích je známo, že je sepsal na záchodě. Přestože o příčinách tohoto sezení většina pramenů mlčí (a nesmyslně se věnuje zápiskům, kterými si nebohý kněz krátil dlouhou chvíli), v kronikách města Wittenbergu lze najít mnoho zpráv o mizerně vařeném pivu v místních krčmách.

Ani osvícenci by nedokázali vymyslet nic ze svých skvělých teorií bez sklenice, či lépe sudu – jako důkaz může jistě sloužit červený nos Davida Huma a nepřítomný pohled Immanuela Kanta, které na nás shlížejí z dochovaných obrazů obou velikánů. Vždyť také první Kantův kategorický imperativ, který si jednou v kocovině nařídil, se týkal toho, že se již více nedotkne alkoholu. Netřeba snad zdůrazňovat, že mu tato maxima nevydržela ani do oběda. Také slavný výrok německého otce idealismu Leibnize „Žijeme v nejlepším z možných světů“ nemohl pronést nikdo střízlivý, kdo by byl schopen vnímat okolní realitu bez růžových brýlí červeného vína či černého piva.

Devatenácté století a počátek průmyslové výroby alkoholu, zejména piva, znamenalo potom logicky také zlatý věk filosofie. Množství teorií rostlo úměrně s prudce rostoucí spotřebou alkoholu. Jistě není náhodou, že kodaňský rodák a významný myslitel Søren Keirkegaard začal publikovat svá nejvýznamnější a nejbrilantnější díla až po roce 1847 – korelace se vznikem pivovaru Carlsberg je až nečekaně přesná.

Bujení nejrozmanitějších teorií pod vlivem alkoholu dosáhlo své katarze ve století dvacátém, kdy se zdá, že stále se rozšiřující nepřeberná nabídka alkoholických nápojů vedla k bezradnosti filosofů, kteří, podobně jako nejsou schopni vydržet celý večer u jednoho pití, stejně tak nejsou s to vydržet u jedné teorie. Dalo by se tak bez nadsázky tvrdit, že kolik druhů alkoholu, tolik filosofických teorií. Bohužel, za některými filosofiemi lze tušit neopatrné míchání veškerého dostupného alkoholu, které vede k žalostným výsledkům. Smutným příkladem, co je schopna nadměrná konzumace způsobit, jsou postmodernisté a jejich vyzvrácené, pod stůl sesunuté myšlenky upadající do apatie a bezvědomí, za nimiž lze už jen hluboko pod povrchem tušit jejich geniální potenciál.

Lze však s nadějí doufat, že světová filosofie opět najde svoji ztracenou rovnováhu a opět se z ní stane věda uznávaná i mezi abstinenty. Musíme se o to zasloužit všichni, a proto se nebojte hrdě filosofovat v hospodách, restauracích, nebo jen tak doma s flaškou rumu. Nikdy při tom ale nezapomínejte na největší moudrost, kterou předal Platónovi a celému lidstvu geniální Sókratés při jednom podnětném dialogu – „Nemíchej to tolik, vole, nebo to zase nepochopíš!“.

První, kdo v plné šíři docenil spojení alkoholu a filosofie, byla legendární skupina Monty Python v této písni. Pro její plné docenění ovšem bohužel musíte vládnout více než slušně anglickým jazykem, protože je dostupná pouze bez titulků.