Cestování za pivem, díl 7.: Lucembursko, aneb trochu jiné hokejové mistrovství

Na úvod mi prosím odpusťte krátkou odbočku od piva, která je nicméně pro celý článek docela důležitá.

V souvislosti s hokejovým mistrovstvím se na internetu, po hospodách i doma na pohovkách vyrojí vždy neuvěřitelné množství hokejových odborníků. Mě osobně vždycky nejvíc pobaví tvrzení, jací jsou Slovinci (případně jiný národ na rozhraní elitní divize) dřeváci a jak ten hokej vůbec neumějí hrát. Samozřejmě, že nejsou.

Mezinárodní hokejová federace (IIHF) má v současnosti 73 členů. Ne všichni z nich hrají hokej na mezinárodní úrovni a - ač se to může zdát bizarní - někteří ho nehrají vůbec, minimálně ne na ledě. I tak se ale tento rok dalo dohromady 46 z nich, kteří se utkali na šesti úrovních hokejového mistrovství světa. Pokud se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, jsou Slovinci, Kazaši, Rakušané a ostatní národy, které pendlují mezi elitní a I.A divizí, naprostá špička světového hokeje. Pokud půjdeme níže, mineme v I.B divizi týmy jako Nizozemsko, Litva či Chorvatsko, což je stále silně nadprůměrné týmy. V průměrné II.A divizi se pohybují Islanďané a Izraelci. A teprve teď to začíná být zajímavé. Nový Zéland, Mexiko a Jihoafrická republika v II.B, to stále není hokejové dno. Na to se dostáváme až ve III. divizi, v níž se letos utkali Bulhasko, KLDR, Lucembursko, Hong Kong, Spojené Arabské Emiráty a Gruzie.

Pravidelnější čtenáři už vědí, že v redakci Pivídek se rodí někdy opravdu hodně blbé nápady. V tom případě je nezklameme ani teď, jelikož jsme se rozhodli, že tento hokejový svátek musíme vidět na vlastní oči. A tak zatímco zrak drtivé většiny hokejového světa se už pomalu upíral do Běloruska, my jsme se měsíc před začátkem hokejového mistrovství elitní divize vydali na opačnou stranu do Lucemburska, na IIHF Mistrovství světa v ledním hokeji III. divize 2014.

A tady se do příběhu dostává pivo a už se nemusíte bát, že by jej opustilo. Zatímco hokejově jsme tak nějak tušili, do čeho jdeme a debaty se točily už kolem konkrétnějších nejasností (jako například jestli budou brankáři umět rozklek a hráči v poli budou schopní při bránění couvat), pivně jsme jeli – až na rychlou přípravu adres pivovarů – do neznáma. Vládla přesto mírně optimistická nálada, jelikož jsme vycházeli z logického předpokladu, že země, která byla vždy silně ovlivňována Belgií z jedné a Německem z druhé strany, si musela z jejich vyspělých pivních kultur vzít svoje. Na místě se pak ale bohužel ukázalo, že lucemburčané si vzali od svých sousedů z pivní kultury jen to nejhorší, jinými slovy že téměř dokonale převzali pivní kulturu třetího souseda, Francie.

Nabízí se tak zajímavá paralela mezi místním hokejovým mistrovstvím a lucemburským pivním trhem, a to nejen kvůli podobné kvalitě výsledného produktu, ale i kvůli tomu, že jsme shodou okolností ochutnali 6 (z celkových sedmi) místních pivovarů. Můžeme tedy z obou kategorií vytvořit dvojice, které se v překvapivě mnohém shodují. A mně to navíc ušetří práci, jelikož budu moct tento článek po drobných úpravách zaslat i do časopisu Pro Hockey.

Bulharsko – Bofferding

Nebudu vás dlouho napínat, i přes nepřesvědčivé výkony se Bulharsko stalo vítězem celého mistrovství III. divize a postoupilo o divizi výš. Podobně nepřesvědčivě zvítězil mezi pivy průmyslový Bofferding (na lucemburské poměry úplný moloch s produkcí cca 200000 hl). Podobně, jako by Bulhaři dostali klepec od kohokoliv od Izraele výš, není tohle pivo v porovnání s českým či německým průměrem žádná sláva, ale v dané konkurenci si první místo vybojovalo. Také jsme ho vypili zdaleka nejvíc, jelikož se dalo sehnat v praktickém six-packu za šest Euro, který během tří zápasů každého hracího dne přišel vhod.

Vítězná reprezentace Bulharska, řádně posilněná mastikou a jinými národními pálenkámi, přebírá trofej pro vítězné mužstvo mistrovství III. divize.

KLDR – Diekirch

Tak ne, že bych chtěl naznačovat, že zaměstnanci tohoto druhého velkého lucemburského pivovaru (výstav cca 170000 hl) umírají na hladomor či jsou vystavováni zvůli stalinistické diktatury, ale jisté paralely se tam najdou. Severokorejci skončili na turnaji druzí, přičemž dle mého názoru předváděli nejlepší hokej (především s nejméně chybami). I tak ale byla člověku tahle země tak nějak nesympatická a jako jediné jí skoro vůbec nikdo nefandil. Zpětně mě to trochu mrzí, protože severokorejci se projevovali jako normální lidé, na ledě působili slušně a soustředěně, zápasy ostatních týmů sledovali mezi ostatními diváky (samozřejmě pod bdělým dohledem potřebného soudruha s Kim-Ir-Senem na klopě, který dával přece jen pozor, aby se s někým nebavili) a dokonce jsme přistihli jednoho, jak se při výklusu zašívá v parku na jedno rychlé cigárko.

Mistrovství vzbudilo mezi místními docela sympatický zájem a plno bylo v tisícimístné hale nejen na zápasy domácího týmu. Takhle to třeba vypadalo při souboji dvou nejlepších, KLDR a Bulharska, kdy byla kapacita haly zcela určitě překročena.

Podobně na tom v mých očích skončil Diekirch. Jejich světlé pivo bylo asi o něco horší, než Bofferding. Skutečně v mých očích ale klesnul poté, co jsem se na etiketě speciálu Grand Cru dočetl, že obsahuje kromě cukru i barvivo E150c. Až doma jsem tento pivovar zpětně docenil při ochutnávce piva Gran Reserva, které žádné přísady navíc neobsahovalo a chuťově mohlo, jako jediné lucemburské, konkurovat i nadprůměrným pivům. Jo a mimochodem – nakonec jsem zjistil i to, že E150c je normální karamel...

Jeden ze tří přítomných soudruhů v obleku, hlídajících severokorejské hokejisty, aby náhodou neuprchli skrz trestnou lavici do kapitalistického parku venku. Jejich služební postavení bylo snadno rozpoznatelné podle toho, kolik generací Kimů měli připíchnutých na odznáčcích. Toto je prostřední soudruh, takzvaný Dvoukimák. Jeho služebně starší kolega, Tříkim, již zřejmě ví, že stačí hlídat u východu.

Lucembursko – Clausel

Lucembursko – třetí medailista, který ale měl před turnajem mnohem větší očekávání. Hostitelská země se na internetových stránkách turnaje pasovala do role spolufavorita Bulharska a KLDR a je pravda, že spolu s těmito zeměmi předváděla něco, co se dalo nazvat normálním hokejem. Ale nakonec s oběma prohrála (5:8 a 3:7) a byla jasně třetí.

Podobná očekávání jako lucemburský tým se pokoušel v návštěvníkovi vzbudit i pivovar Clausel. Jediný minipivovar přímo v Lucemburku, navíc na místě historického pivovaru Mousel, se snaží pracovat s německou pivní tradicí – od tupláků přes bavorské kroje až po příšernou německou muziku. Ta se s propracovanou krutostí posouvá od bavorských lidových písní přes pochodové melodie, upomínající na wehrmacht u Stalingradu, až po pop 80. let, který byl hrozný všude, ale v Německu evidentně obzvlášť. Na jeden důležitý detail však pivovar zapomněl – a to je pivo. To je kvalitou lucemburským průměrem a průměrný Bavor by s ním asi jen kloktal, případně vyvolával zvracení.

Lucemburčané vzali přípravu zodpovědně, nechyběl ani vlastní maskot. Tady si v přestávce mezi zápasy honí ocas.

Hong-Kong – Pivovar Simon

Mezi medailisty mistrovství a čtvrtým a pátým týmem už zela poměrně jasná kvalitativní propast, i když bylo vidět, že základy oba horší týmy zvládají. I když přihrávky nebyly většinou přesné a přesilovka se dala od hry pět na pět poznat jenom podle uprázdněného místa na střídačce soupeře, doháněly to oba zápalem pro hru. Čtvrtý nakonec skončil exotický tým z Hong Kongu, jehož brankářská dvojice Ho King Chi King a Keung Emerson Kwokway vzbuzovala u soupeřů kromě smíchu sem tam i docela uznání, jelikož oba chytali dost slušně, což jsem koneckonců jako hokejový expert z ČR neopomněl konstatovat i do hongkongské televize (ano, skutečně s námi udělala interview, bohužel už to bylo po čtvrtém Bofferdingu, takže to muselo v éteru vypadat dost zajímavě). Hong Kong měl před turnajem o poznání skromnější prohlášení, než Lucembursko. Na turnaji byl teprve podruhé a doma v Číně si navíc příliš nezatrénoval kvůli tristním financím a drahému kluzišti. Nakonec se dočkal dvou výher a podal sympatický výkon, což ale nic nemění na tom, že výkonostně na víc rozhodně neměl.

To samé se dá tvrdit i o pivovaru Simon z Wiltzu. Jeho exotičnost sice končí u etikety, která namísto piva připomíná spíš reklamu na citronádu nebo dovozce tropického ovoce, ale podobně jako jemu přisouzený tým se sice snaží, ale kvalitou je to i na lucemburské poměry slabý průměr. Paralela pak může pokračovat i po finanční stránce, protože budovy pivovaru ve Wiltzu by na první pohled už nutně potřebovali rekonstrukci. Popřejme oběma, ať si do budoucna polepší, ale optimističtější výhled bych si dovolil mít v případě reprezentace Hong Kongu.

Oficiální nejlepší brankář turnaje, hongkongský Ho King Chi King, právě dostává gól. Na to si kvůli kvalitě hráčů v poli musel bohužel zvyknout, i tak ale předváděl spolu s kolegou Kwokwayem velice dobré výkony.

Pivovar Simon ve městečku Wiltz

Spojené Arabské Emiráty – Pivovar Battin

Člověku se to ani nechce věřit, ale i obyvatelé SAE skutečně hrají hokej. Ačkoliv narozdíl od Hong Kongu je patrné, že finančně je hokej v této zemi zajištěn, úrovní jsou na tom podobně. Však taky jejich vzájemný zápas musely rozhodnout až nájezdy (2:1sn pro Hong Kong). Jinak tým vynikal už jenom častým simulováním, pěknými dresy a tím, že 16 hráčů se jmenovalo od Al – nicméně, jak správně poznamenal redakční kolega Kryštof, dokud k islámu nekonvertuje švédský útočník Alfredsson, brankář Al Montoya, nebo alespoň Alexandr Ovečkin, nedá se čekat významný kvalitativní posun. Ale zpět k Al Koholu. Pivo Battin bylo také sympatické především zvenčí. Zatímco Arabové vyhráli soutěž o nejhezčí dres, Battin by asi uspěl v soutěži o etiketu, na níž se na obrázku skví žlutozelený král Gambrinus (což našince také potěší a připomene mu mok tolik zatracovaný, který by v Lucembursku bez váhání chlemtal po litrech i nejzatvrzelejší odpůrce eurobeeru). Lze se jen domnívat, že tuto nezdravou barvu získal tento nebohý vladař po požití obsahu plechovky, který je na pivo velice zvláštně nasládlý. Ale – a to je třeba zdůraznit – stále se to dá vypít.

Autor článku podporuje tým Hong Kongu, ale v podstatě jsme fandili komukoliv, jelikož drtivá většina zápasů měla stejně díky rozdílné výkonnosti vítěze předem jasného

Gruzie – Heischter

1:22, 0:12, 1:19, 0:19, 1:6. To jsou výsledky nebohé reprezentace Gruzie v konkurenci těch nejhorších hokejových týmů světa. Tolik gólů, co dostala KLDR na celém turnaji (11), měla Gruzie na kontě už po premiérových 26 minutách hry šampionátu. Uznávám, že je to nesportovní, nízké a kruté, ale z Gruzie si prostě nešlo nedělat legraci. Ten tým byl naplněním těch nejškodolibějších očekávání, se kterými jsme do Lucemburska jeli. Abych se vrátil k otázkám ze začátku článku, gruzínští brankáři rozklek příliš neuměli, obránci při bránění necouvali a hráči třetí pětky měli bez přehánění problém se udržet na ledě. O trefení puku nemohla být ani řeč, to neuměla ani elitní formace. Oba brankáři měli úspěšnost zákroků lehce nad 75 procent a za celý turnaj vystřelili gruzínští hokejisté čtyřicetkrát, většinou ze středního pásma, jelikož dál se podívali jen při odchodu do šaten.

Gruzínská vlajka posloužila jako nejlepší úkryt pro dva six-packy Bofferdingu v přestávce mezi zápasy. Mimochodem, není třeba dodávat, že po návratu do haly byla vlajka i piva vždy na svém místě, i kdyby bylo přeplněno sebevíc.

Z předchozích paralel a z výše řečeného si můžete už sami udělat obrázek o kvalitě nebohého Heischteru. To bylo pivo...ne, začněme to hodnocení jinak: to snad ani pivo nebylo. Přestože se jedná o minipivovar, který dokonce nabízí prohlídky, při nichž má návštěvník možnost proniknout do tajů vaření piva, samotným sládkům se to zatím asi nepodařilo. Odhlédněme od toho, že to byl pro našince méně známý witbier, tento nápoj se skutečně nevešel do žádné kategorie společné s pivem. Zatímco při sledování Gruzie se člověk mohl krutě bavit, po vypití Heischteru mu zmrzl úsměv na rtech. Oba dva ve svých kategoriích zcela zaslouženě a bez nejmenších šancí prohráli; zatímco u Gruzie jsem si jistý, že na tom bude příští rok lépe, Heischter doporučuji každému pivnímu turistovi přidat na mapu zakázaných území.

Přiznejme si, že úroveň zápasů nebyla vysoká, ale všichni to doháněli snahou. Tady se ve svorné snaze trefit puk válí Lucemburčané a Gruzínci.

Na závěr bych chtěl říct, že přesto, že to tak možná nevyznělo, tak jsme si z celého dosti pochybného výletu přivezli téměr výhradně pozitivní dojmy. Získali jsme zcela jiný pohled na mezinárodní hokej, který nemusí hrát přeplácené hvězdy v anonymitě patnáctitisícových hal, ale zároveň se trochu posunuly i naše znalosti pivní, jelikož do Lucemburska bychom se jinak jen asi težko podívali. Podobnou misionářskou pouť bych tak rozhodně doporučil nejen všem zarytým odpůrcům europiva, ale především pak všem těm odborníkům, kteří se sami na bruslích neudrží a přitom kritizují každý tým, který je v elitní divizi horší, než ten český (pohříchu je třeba říct, že takových týmů neustále ubývá). Oběma skupinám proto nelze, než doporučit, aby se v dubnu příštího roku zajeli podívat do tureckého Izmiru, kde se koná další ročník mistrovství III. divize. Jsem si jistý, že jak hokejově, tak pivně se to tam letošnímu ročníku přinejmenším vyrovná...

Poznámka: Více informací o ročníku 2014 MS třetí divize najdete na stránkách hokejové federace iihf.com.

Praktické informace

Lucembursko dokáže člověka docela příjemně překvapit. Očekávali jsme hustě obydlenou urbanizovanou krajinu, zničenou těžbou uhlí a rud (hlavní zdroj příjmů do 20. století) a přeplněnou bankami a čerpacími stanicemi (hlavni zdroje příjmů potom). Co jsme nečekali, byla mírně zalesněná pahorkatina s potůčky a loukami – a přitom tam skutečně byla. I hlavní město Luxembourg, rozložené na několika kopcích, překvapí osobitou krásou jedné z největších historickým pevností Evropy (mimochodem, ta byla totálně neúspěšná, neustále ji někdo dobýval a následně vylepšoval, aby ji pak stejně bez větších obtíží dobyl někdo další). Až na několik pološílených magorů, jako je například redakce Pivídek, by si asi nikdo dovolenou v Lucembursku nenaplánoval – a to je škoda. Dokážu si naprosto bez problémů představit, že v této malé zemi bych strávil zajímavý týden i dva.

Lucembursko není pouze městská krajina, ba naopak - skutečné město je tam pouze jedno, stotisícový Lucemburk.

Ceny

Tak pokud člověk cestuje do nejbohatší země Evropy, tak trochu očekává, že tam bude o něco dráž. Ceny téměř všeho jsou nadprůměrné i na západní Evropu, ale při troše šetrnosti se člověk nezruinuje. Jídlo v restauraci se dá sehnat kolem deseti Eur, ubytování v hostelu za 25, u potravin v obchodech jsou rozdíly minimální. Do čeho jsme vkládali naděje byla samozřejmě cena piva, která tvoří na našich výletech minimálně polovinou rozpočtu – odhady se pohybovaly od utopistických 2,50 eura za půllitr až po katastrofických pět Eur. Realita byla krutá a pohybovala se kolem katastrofického odhadu, cca v rozmezí 4 – 5,50 Eur za půllitr. Tedy za virtuální půllitr, jelikož, jak jsem již naznačil, Lucemburčané, ač historií tíhnoucí spíše k německým sousedům, se v nějakém šíleném hnutí mysli zrovna v pivu bláhově inspirovali Francouzi. Na půllitr tedy narazíte spíše zřídka, nejčastěji dostanete na výběr mezi třetinkou a čtvrtlitrem, tak, jak je to běžné i u jižního souseda. Levné není pivo ani v supermarketu, kde za něj zaplatíte od 1 do 1,80 Euro.

Hlavní město překvapí netradičním kouzlem pevnosti

Transport

Do Lucemburska se dostanete velice pohodlně autem za nějakých sedm hodin, přičemž z dálnice sjedete asi na deset kilometrů. V Lucembursku samotném se pak naplní vlhké sny každého dopravního inženýra. Díky dotacím z prodeje paliv a malé rozloze mohli Lucemburčané propracovat systém veřejné dopravy do stavu, který se velice těsně blíží dokonalosti. V podstatě do každého sebemenšího vidlákova se dostanete bez nutnosti nějakého krkolomného plánování spojů, jelikož vše krásně navazuje, na hlavních páteřních linkách (samozřejmě se středem v Lucemburku) jezdí spoje v maximálně půlhodinových intervalech. A to vše za částku denního neomezeného lístku za 4 Eura! Pro představu, to skutečně znamená, že vyjedete ráno z nějakého vidlákova na jihovýchodě země, například z vesničky o patnáctistech obyvatelích Schengenu, za padesát minut se s jedním přestupem dostanete do třicet kilometrů vzdáleného Lucemburku, odtud se za další hodinku dopravíte přímo do městečka Troisvierges, které leží 70 km na sever. Odpoledne si třeba řeknete, že se přes Lucemburk vrátíte zpět na jih, nějakých sto kilometrů do města Bascharage, jelikož tam mají pivovar Bofferding. A celá tahle celodenní anabáze vás vyjde na i pro Čecha směšnou částku přesahující mírně sto korun (ještě méně, pokud si lístků koupíte pět či deset). Pro Lucemburčana se samozřejmě jedná o částku humornou tak, že průvodčím ve vlaku v podstatě ani nestojí za to obtěžovat kvůli ní slušné občany dotazem po jízdence.

(Více dopravních informací najdete na www.mobiliteit.lu)