Proč nemá Tábor vlastní pivovar?

Při svém červencovém putování po jižních Čechách jsem od začátku tušil, že to s počtem pivovarů nebude slavné, ale byl to kraj mně doposud takřka neznámý a je třeba si uvědomit, že skutečné poznávání vztahu Čechů k pivu nespočívá jen v objíždění pivovarů, ale že je potřeba poznat i lidi v těch končinách, kde regionální pivovary nejsou a kde lidé bez nadšení a bez odporu pijí celostátně působící značky.

Předběžné seznamování se s dostupnými pivovary jsem proto tentokrát dost odbyl. Každopádně s Táborem jsem tak nějak počítal. Překvapilo mě proto, že hrdé středověké čtyřicetitisícové město dosud, v době, kdy jej již má kdejaká vesnice, nemá vlastní pivovar. Toto vyprávění je o tom, proč tomu tak je a proč jej ani nikdy mít nebude (a pokud si jej táborští založí, tak mě pěkně naštvou, protože by mi tím tento článek znehodnotili).

Do Tábora jsem dorazil v žalostném stavu. Třídenní cesta z Příbrami zanechala stopy na mém vzezření, na tom, jak jsem se cítil i na tom, jak jsem byl nepochybně cítit již zdálky. Jakmile jsem město spatřil, viděl jsem, že mám co do činění s městem neobyčejné vnitřní síly, jehož husitská minulost dodnes budí respekt. Především jsem však spatřil Jordán, takže patetický první dojem hned vystřídala praktická potřeba jít se vykoupat.

Se vstupem do města jsem záhy pocítil, aniž bych o tomto v hodinách dějepisu pochytil nějaké souvislejší informace, že v tomto městě skutečně kdysi nějaký čas fungovalo komunistické uspořádání společnosti, prostě to z toho města nějak vyzařuje a je to v něm a v místních lidech dodnes. S obavami jsem se blížil k Jordánu, že budu muset kvůli vstupnému sáhnout do tenčícího se mimopivního fondu, avšak byl jsem příjemně překvapen – tento krásný a udržovaný rybník na dosah od historického centra města je Tábořanům k dispozici zdarma. Jistě relikt tradice společného vlastnictví.

Po vykoupání a dvouhodinovém odpočinku v trávě jsem se po krátkém váhání znovu prohlásil za člověka a vydal jsem se do města. Křivolaké středověké uličky pokrývající původní kopec udělají dojem vždycky a to husitství tu skutečně žije na každém rohu v názvech ulic, obchodů a restaurací. Žižkova socha na jeho vlastním náměstí vypadá, že vás tou svou šílenou koulí s bodákama na řetězu opravdu majzne, pokud se mu znelíbíte. Po chvíli obdivování města mě však žízeň začala podvědomě směřovat k pocitu, že zde přece jenom něco ještě chybí, totiž nabídka táborského piva v některé z místních restaurací. Zklamán jsem pak po několika negativních odpovědích seznal, že toto přání zůstane oslyšeno, neboť žádné táborské pivo neexistuje. Nezbylo, než se spokojit s tím, co bylo, a pak se v pohroužení do hlubokých úvah, jak je toto možné, vydat dál na cestu. Takové hrdé město! Došel jsem ten den již jen do Sezimova Ústí a tam jsem zašel do hospody, a pak na štěrkovité louce za městem rozbalil stan a šel spát.

Na Žižkově náměstí byl velký shon. Lidé přicházeli ze všech stran a sledovali se blížící se oddíl, který se právě vracel z výpravy do Milevska. Kořist byla toho červencového dne roku 1421 veliká. Vojáci házeli do společných kádí za jásotu přihlížejících uloupené šperky, oděvy a potraviny. Za ohlušujícího burácení davu pak dorazila i poslední skupina vozů k prasknutí napěchovaná sudy s pivem. Sám Žižka pak sestoupil s koně, narazil první z nich a naplnil svůj pohár, který ani nebyl o moc menší než onen sud a připil Táboritům na zdraví, budoucí úspěchy a slávu. Pak už měšťané na nic nečekali, jali se naplňovat i své poháry a začala veselice převeliká, jež až do ranního kuropění trvala. Děla burácela na oslavu, pivo teklo proudem a všichni byli neskonale šťastni.

Probudil jsem se a bouřka zrovna vrcholila. Vzdalující se hřmění u mě večer žádné obavy nevyvolávalo, ale bouřka se vrátila a teď byla přímo nade mnou. Blesky bily do okolních stromů, hrom burácel a vichr se opíral do mého stanu. Když jsem trochu přišel k sobě, zjistil jsem, že jedna ze stanových tyčí je prasklá a stan se začíná bortit. Nějaký čas jsem ho zkoušel podepírat zevnitř, ale nemělo to smysl. Voda začala pronikat dovnitř a bylo jasné, že budu muset opustit vyhřátý spacák, honem všechno sbalit a mazat se někam schovat. Naházel jsem vše v jednom mokrém blátivém chuchvalci do baťohu a vyrazil ke městu. Možná za to mohla atmosféra druhé hodiny ranní, možná ta vzdálenost od tepla civilizace, ale takovou kataklyzmatickou bouři jsem opravdu ještě nezažil. Za svitu fialové oblohy jsem se dostal třesoucí se zimou a strachem na nádraží, kde se dalo alespoň sednout na krytou lavičku a takto vyčkat na první vlak v 5:15.

Do Tábora jsem dorazil v žalostném stavu. Hnusnému kafi z automatu jsem dodnes hluboce vděčen za záchranu. Bylo už po dešti a Slunce začínalo nesměle hřát. Došel jsem opět k Jordánu a celé dopoledne sušil své věci a vracel se pomalu do reality, byl jsem však stále až do morku kostí naplněn dojmy z oné noci. Věděl jsem už každopádně, proč nemají Táborští svůj vlastní pivovar. V uších mi stále zněla Žižkova slova ze snu, když se na pár vteřin uvolil dopřát mi své pozornosti a burácivým chraptivým hlasem volal: „My si pivo vařit nemusíme, pro nás ho vaří ostatní!“

Začalo to dávat smysl – dvě místa v republice, která jsou dnes nejhlouběji spojena s husitským hnutím, Tábor a pražský stotisícový Žižkov, nikdy v dohledné minulosti neměla vlastní pivovar. Pak jsem to ještě v teple domova konzultoval s panem Googlem – Tábor měl v dobách, kdy ještě byly skutečně všude, malý pivovar, ten však zanikl ještě před obdobím systematického uzavírání pivovarů po roce 1948. V roce 1994 zde byl založen minipivovar, který ale hned po pár měsících zanikl. Prostě se to tu neuchytí. Zmínku o žižkovském pivovaru pak nenajdeme vůbec. V jiných městech by to bylo hanbou, zde je to však pýcha a paradoxně přímo součást místní pivní tradice. Založení pivovaru v Táboře nebo na Žižkově by znamenalo totéž, co jinde znamená jeho uzavření – ztrátu části místního kouzla, historie a kultury.