Sokolovské extáze

Z jihu se nad Sokolovem tyčí falické tvary Slavkovského lesa, na severu pak masiv Krušných hor svým profilem s pozvolnou německou a strmou českou stranou nemůže připomínat nic jiného než muže v pozici nahoře. Tato dvě horstva protíná řeka Ohře, a to se nedá nic dělat, kdykoliv nějaká řeka protíná dvě horstva, tak muži podvědomě velmi dobře chápou, proč to dělá. Je to zkrátka kraj vzniklý bouřlivou sopečnou činností, svářením živlů a podle toho to tam vypadá.

Město Sokolov založil podle pověsti ve 13. století rytíř, který po návratu z křížové výpravy našel ve své domovině již jen zarostlý hrob své ženy a hledaje místo, kde by mohl v truchlení, odříkání a modlitbách dožít svůj život usadil se právě zde. Nám už je jasné, že pro život v celibátu si snad ani nemohl vybrat horší místo. Legenda tvrdí, že „rytíř, který prošel těžkými boji, byl i dobrým ranhojičem, a tak byl vyhledáván obyvateli okolí.“ Tušíme jistě, co se za touto opatrnou formulací skrývá a co kronikářovi vrozený stud nedovolil napsat otevřeně. Šli byste si za člověkem, který léta usekával Turkům hlavy, pro prášek proti migréně? Já teda ne…

Tyto první dojmy, o kterých jsem na Sokolovsku přemítal (přesněji řečeno, které mnou zde zmítaly) byly zřejmě ovlivněny i faktem, že jsem se sem dostal po třech dnech cyklistického výletu v ryze mužské společnosti. Jistě mi budete věřit, že když má muž za sebou přes 150 kilometrů v tom podle mě úplně absurdně tvarovaném sedle, tak bolavá stehna a mozoly na rukou nejsou jeho hlavním problémem. První přímé kontakty se Sokolovem pak tento stav jen posilovaly.

Na soutoku Ohře a Svatavy je loděnice a malý kemp s nízkými cenami, příjemným vedoucím i ostatními návštěvníky. Problém nastane, když se začnete shánět po pro zdrchaného cyklistu přirozené potřebě se vysprchovat. Za nekřesťanských 30 korun dostanete žeton, který v umývárnách vhodíte do takové ďábelské mašiny, a pak se začnou dít věci. Trvá to sice jen 3 minuty, ale je to skutečně zážitek. Nejdřív vás smete proud ledové vody, a když pak v panice začnete zkoušet regulovat její teplotu, odměnou vašeho úsilí bude malý čůrek vařící vody. Pak zjistíte, že v mezích vaší svobodné vůle je výběr teploty vody spočívající ve volbě jednoho z těchto extrémů. Po půl minutě vás znovu spláchne prudký příboj a záhy pochopíte, že s tímto pravidelným střídáním příboje a čůrku neuděláte zhola nic a že jej budete muset podstoupit celkem šestkrát. Vžijete-li se do situace muže, který se skutečně vysprchovat potřebuje, a kterým už tak zmítají ty v předešlých odstavcích popsané představy, bude vám jasné, co s ním takováto lázeň udělá.

V této fázi mě již značně znervózňoval fakt, že zde potřebuji získat náměty ke článkům o pivu a dosavadní dojmy se zatím točily výhradně kolem témat, kterými se zabývají časopisy, jejichž základem jsou vizuální vjemy a v nichž se psané projevy většinou omezují pouze na číslování stránek. Teprve po skončení martyria v umývárnách se věci začaly obracet kýženým směrem, když se naše parta bez širších komentářů shodla na jediné v tu chvíli logické věci – jdeme na pivo. Byl to ostatně hlavní účel zastávky v Sokolově, ochutnávka místního piva Permon, vařeného v nedaleké Lomnici.

Je to poněkud smutné a je to nejspíš dáno novostí všech těch nedávno vzniklých minipivovarů u nás, že tyto v dané obci většinou místním zatím nijak zvlášť k srdci nepřirostly. Člověk (konečně už mohu psát „člověk“ a ne jen „muž“) by čekal, že založení vlastního pivovaru bude pro vesnici nebo malé město podobnou vzpruhou pro jejich lokální patriotismus, jako třeba založení Národního divadla pro vlastenecké cítění celého národa. Ve skutečnosti se obvykle setkáte s tím, že většina místních o pivovaru buď neví nebo ho nenavštěvují, pivovárky často zejí prázdnotou a trvá to, než natrefíte na člověka, který vám ochotně a hrdě ukáže cestu k němu. Láska však obvykle nevzniká na první pohled, takže to chce jen tomu dát čas, než se tento velmi sympatický (nejen) český fenomén hlouběji zakoření v srdcích místních obyvatel.

V našem případě jsme nakonec byli ochotným staříkem posláni k restauraci U Kláštera, na jejímž vývěsním štítu se vyjímal zlověstný nápis „Krušovice“ a kde ani podrobnější prohlídka exteriéru ničeho nenasvědčovala o přítomnosti sokolovského piva uvnitř. Nicméně uvnitř jsme byli číšníkem ujištěni, že Permona skutečně točí, byť bylo zřejmé, že je naším požadavkem poněkud překvapen, jemně nás upozornil na jeho vyšší cenu a bylo zkrátka jasné, že se zde vyskytuje jen jako doplňková přítoč. Nerad se pouštím do hodnocení tak subjektivní věci jako je chuť piva, je zde vždy spousta vedlejších faktorů, kupříkladu je jasné, že unavený cyklista vypije s chutí takřka cokoliv, nicméně považuji zde za nutné zdůraznit, že ta dvanáctka byla opravdu výborná a že za těch 28 korun bezezbytku stála.

Když jsem pak objednával třetí rundu, tak jsem náhle konečně pochopil smysl všech těch předešlých zážitků a dojmů ze Sokolova a okolí a jejich spojitost s místním pivem – bezděčně jsem totiž objednal Spermona. Když jsem si to uvědomil, trochu jsem se lekl, zda jsem místní nějak neurazil a zda to nebudou považovat za zesměšňování jejich piva. Číšník se však koukal naprosto chápavě a asi jsme si tím i získali jeho sympatie. Nechal nám potom otevřeno ještě hodinu po zavírací době.