Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

10.9.2017 - Několik novinek v mapě českých pivovarů: přidány pivovary U Přeška Přeštice (kraj Plzeňský), Mlýn Štětí (Ústecký), Soběšický pivovar (Brno), Hnanice (Jihomoravský) a Krásenský pivovar z kraje Zlínského. Na Moravě pak došlo i k jedné velké pivovarské ztrátě, výrobu přerušil státní průmyslový pivovar Vyškov a vzhledem k jeho nejasné budoucnosti ho musíme prozatím z mapy odebrat.

24.8.2017 - Přidán nový článek: Africká královna ve Vrchlabí.

3.8.2017 - Omlouváme se za prodlení, konečně jsme aktualizovali mapu ČR (včetně příhraničí) i Slovenska, dle krajů: Praha: Hostivar H2; Plzeňský: Kalikovar; Ústecký: Špitt a Knajzl; Liberecký: Volt (konečně v Jablonci); Královehradecký: Jungberg; Pardubický: Dašice; Jihočeský: Horní Chrášťany; Vysočina: U Sudu a Trojan Telč; Olomoucký: Jelpl; Moravskoslezský: Dejf a Heřmanický, plus pivovar Albrechtice je konečně přestěhován ve stejnojmenném městě. Jdeme na Slovensko - Nitrianský: Zámčan; Banskobystrický: Predná Hora; Bratislava: U Ábela; A konečně polské příhraničí, to už bez krajů: Brieger a Mariacki. Plus pravidelné opravy a drobnější aktualizace. Uf, toť vše!

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Cestování za pivem, díl 1. – Nedělej Zagorku, aneb bulharské pivní dobrodružství

Čas od času se každému pivaři stane, že jej dostihne touha zkusit něco nového a obohatit své pivní zkušenosti. U mě tato potřeba obvykle končí v prvním minipivovaru za Prahou, ale tu a tam se stane, že mě nezastaví ani státní hranice a opustiv vyhřátou českou kotlinu po okraj naplněnou pivem vesměs kvality spolehlivě vysoké se vydám vypozorovat a ochutnat, jak se s jednou ze základních charakteristik přinejmenším evropského člověka, to jest potřeby vařit a pít dobré pivo, vyrovnávají jiné národy. Člověk při tom zažije leccos, a podělit se o své zážitky se svými věrnými čtenáři považuji za svou příjemnou povinnost, tudíž na těchto stránkách bude průběžně vznikat jakýsi pivařův průvodce po světě.

Jak je patrné z nadpisu, začneme v Bulharsku a jistě se řada z vás, zejména ti, kteří v Bulharsku někdy byli, bude udiveně ptát, proč proboha zrovna tam. V zemi, která je populačně srovnatelná s Českou republikou se vedle dvanácti rovnoměrně rozprostřených průmyslových pivovarů krčí zhruba čtyři minipivovary, z toho tři v Sofii, se vskutku nedá počítat s originálními pivními zážitky, gejzírem pivních druhů a značek a rozvinutou pivní kulturou. Bulhar sice vypije poměrně hodně piva, ale unifikovaná a průměrná pivní chuť, na kterou tak rádi nadáváme, a minimální možnost výběru je pro něj vyloženě vyhovujícím stavem.

Bulhaři se neradi pouštějí do dobrodružství. V zemi, která 500 trpěla pod nadvládou Turků, aby pak byla posměšně nazývána patnáctou sovětskou republikou a která ani v roce 1989 nedokázala udělat pořádnou revoluci, je zřejmé, že její obyvatelé si v minulosti užili své, mají rádi svůj klid a poslušně se nechávají unášet proudem dějin tam, kam jim zrovna mezinárodní situace káže. Velcí revolucionáři bulharských dějin jako Christo Botev nebo Vasil Levský byli v podstatě ve své době podivínští intelektuálové, kteří dali dohromady několik nadšených vesničanů, ale neměli zrovna logistické nadání a jimi organizovaná povstání, u nichž nebylo pořádně dohodnuto ani místo a den vypuknutí probíhala bohužel příliš chaoticky a nekoordinovaně na to, aby byl nějaký problém je potlačit a rozdrtit.

Slavnému protifašistickému bojovníkovi Georgi Dimitrovovi stačilo k zapsání do bulharských učebnic dějepisu, aby při soudním řízení po požáru Říšského sněmu v nacistickém Německu na obvinění, že je komunista hrdě prohlásil: „No to si piště, že jsem!“ O lecčem svědčí i to, že bulharská čtvrť v pražských Modřanech, kde jsou ulice pojmenovány po významných bulharských komunistech, v roce 1990 zcela unikla masivnímu přejmenovávání pražských ulic, protože si zkrátka nikdo nevšiml, že se jedná o jména v nových politických podmínkách nevhodná. Od národu, který byl v minulosti pravidelně s oblibou masakrován a vyvražďován aniž by si o to koledoval ničím jiným než tím, že zkrátka bohužel existoval na strategickém místě, které měla ta či ona velmoc choutky mít pod kontrolou, ani nelze očekávat, že bude mít chuť vyrážet do ulic a tvořit dějiny.

Proč ovšem toto vše, doufaje, že to žádný Bulhar číst nebude a nepřijde mi rozbít hubu, aby mi ukázal, jak to s tím bulharským temperamentem je, píšu. Ono se to totiž velmi pěkně zrcadlí v bulharském vztahu k pivu. Když se Bulharsko pod dohledem Sovětského Svazu industrializovalo, zakládání průmyslových pivovarů bezezbytku ctilo zásadu nivelizace a síť bulharských pivovarů, které jsou všechny podobně velké je snad nejrovnoměrnější na světě. Když museli v 90. letech chtě nechtě přejít na tržní hospodářství a vpustit do země zahraniční kapitál, tak si světoví pivovarští giganti bez problémů rozebrali atraktivnější pivovary, zmodernizovali je, každý si zajistil patřičný tržní podíl a byl klid. Po celé Evropě se šířící fenomén zakládání minipivovarů nechává Bulhary ledově klidnými, dvě hlavní značky dostanete po celé zemi a podle toho, kde zrovna jste, si můžete dát i pivo nejbližšího regionálního pivovaru, to je přece dostatečný výběr, ne?

Sotva jsem se po příletu v Sofii trochu rozkoukal, viděl jsem, že místní giganti jsou zjevně Kamenitza (AB-InBev) a Zagorka (Heineken) a jsou zde doplněny místní sofijskou Arianou (Heineken). V obchodech jsem pak posmutněle koukal, že fenomén plastových lahví, který se Evropou rovněž velmi úspěšně šíří, má v Bulharsku větší ohlas, než kdekoliv jinde. Pivo z plastu tvoří snad kolem 60 % nabídky. Ale ta piva vůbec nejsou špatná. V těchto zemích vám dojde, že ten nechvalně proslulý pojem „europivo“, má své velké výhody. Kamkoliv přijedete, můžete se spolehnout, že ve většině podniků dostanete pivo, které se dá pít, neurazí a osvěží. Po celodenním chození po Sofii, případně nad ní se tyčícím pohoří Vitoša, jsem po pivu rozhodně nežádal víc.

Sofie je však až na několik památek městem poměrně nudným, proto se přesuneme do bulharských velehor, Rily a Pirinu. Zejména Pirin je skutečně okouzlující a není tedy divu, že místní pivo z nedalekého Blagoevgradu se jmenuje Pirinsko (Carlsberg). Byl jsem zde otcem instruován na základě jeho zkušeností ze studentských let, že nejkrásnějším zážitkem, je vylézt na nejvyšší horu Vichren, nechat se uchvátit rozhledem do všech stran a dát si k tomu vrcholového pirinského lahváče. Nevím. Vyšel jsem ráno za hustého deště, který po několika stech výškových metrech přešel ve sníh a ještě výše v mlhu. Že k tomu ještě bude na vrcholu docela vichr, jsem tušil z názvu hory a on tam skutečně byl. Když jsem vytáhl vrcholového lahváče, zjistil jsem, že mi cestou z větší části zmrzl, a tak ho ani nemělo cenu otevírat. Nechal jsem se tedy uchvátit pohledem na mléčnou stěnu všude kolem, a když se na konec přece jenom mrak na chvíli roztrhl a otevřel se krátký průzor do krajiny, usoudil jsem, že nic lepšího už zde asi neuvidím, sešel jsem dolů a v restauraci v chatě Vichren dole si dal Pirinsko točené, které mi v tu chvíli připadalo jako nejlepší pivo na světě. Výstup na Vichren můžu tedy každému vřele doporučit, po něm si jakékoliv pivo opravdu vychutnáte.

Ale s přírodou se to nesmí přehánět a tak se zas rychle vrátíme do civilizace v druhém největším bulharském městě Plovdiv. To je domovské město piva Kamenitza a podle toho to tu vypadá. Z rozlehlé aglomerace vyrůstá několik kopců, na jejichž vrcholcích najdete vždy něco zajímavého – pozůstatky antického osídlení, pravoslavný kostel, sochu Lenina… Bulharská historie v kostce. A všude samozřejmě hospody s Kamenitzou, příležitostně také Astikou, protože město Chaskovo, kde se vyrábí, leží poměrně nedaleko a je s Plovdivem spřízněno volbou AB-InBevu. Navečer jsem tedy usínal v desátém patře čtyřicetiletého paneláku s bůhvíkolika pivy v sobě s pocitem, že jsem v samém středobodu prostoru i času.

Ráno jsem ale přece jen poněkud vystřízlivěl a vydal se vlakem dál. Za okny ubíhala bulharská krajina, vesničky středověkého rázu, kde bulharští sedláci a romští brusiči nožů sdíleli koňské povozy, střídala paneláková města, jejichž královnou je bezpochyby Stara Zagora. Doporučuji Vám si vyhledat její mapu, protože byste mi to jinak nevěřili, takový půdorys nemá snad žádné jiné evropské město, prostě dokonalá šachovnice. Vlak projíždí po jižním okraji města a vy skrz ulice bez problémů vidíte pohoří Stara Planina, které se tyčí nad severním okrajem města. Toto je tedy město druhé celobulharské značky Zagorka. Po týdnu v Bulharsku jsem už však toto pivo důvěrně znal a tak jsem se bez výčitek spokojil s pohledem na město z okna.

Vlak se na to už také nemohl koukat, otočil to na sever, prosmýkl se Starou Planinou a vynořil se v bývalém hlavním městě Bulharska, ve Velikom Tarnovu. A to zas je třeba říci, že je velice krásné město. Také zde vám doporučuji kouknout se na jeho půdorys. Tak bláznivý meandr, jaký zde vytváří řeka Jantra, jsem ještě neviděl. V tomto městě se vaří pivo Boljarka, které vzbuzuje sympatie tím, že nepatří žádnému pivovarskému kolosu, ovšem poněkud si kazí reputaci tím, že se moc nedá pít. Ve městě mě zarazilo, že ulice byly plné lidí s bulharskými vlajkami, kteří se zjevně z něčeho radovali. Nakonec jsem zjistil, aniž bych to plánoval, že jsem se v městě ocitl na den přesně sto let poté, co v něm byl vyhlášen samostatný bulharský stát. Po pár Boljarkách jsem v těch ulicích kroutících se podél zkroucených břehů Jantry dočista ztratil povědomí o světových stranách, ale oslavil jsem s Bulhary jejich slavný den a dav mě nakonec dosmýkal, kam jsem potřeboval.

Naše cesta Bulharskem se pomalu chýlí ke konci, protože další vlak uháněl rovinou dunajské nivy tak rychle, že jsem si ani v Plevenu nestihl dát Plevensko (AB-InBev) a než jsem se nadál, kruh se uzavřel a já byl zpět v Sofii. Vyhledal jsem tedy hospody s plevenským, abych vůči němu splatil svůj dluh, koupil jsem si Švejka v bulharštině a zbylé peníze a málem i letenku do Prahy jsem propil s blonďatou Arianou, s níž jsem pak i strávil bouřlivou noc na toaletě v hostelu. Nakonec ale vypěnila a opustila mě.

Když druhý den letadlo vzlétalo, udělalo se mi jednak znovu špatně, a jednak jsem se rozněžněle loučil s tou krásně smutnou a romanticky umrtvenou zemí, která bezpochyby má svou pivní kulturu, akorát je třeba vnímat, že může tato nabývat i podoby lásky k průměrnému pivu.


Autor: Kryštof Materna

Vloženo: 4.2.2012



Komentáře (3)

Od nejnovějšího Od nejstaršího

  1. Kryštof's avatar Kryštof

    Dobrý den, díky za reakci. Dovolím si však oponovat - podíváte-li na rozšíření piva plzeňského typu obecně, zjistíte, že čeští vlastenci ve druhé polovině 19. století pomáhali pivovarnictví de facto na celém světě (což je skutečně fakt, dokumentovatelný příklady z Afriky, Asie, Jižní Ameriky, odkudkoliv), a přesto bych si nedovolil urážet tento jejich výjimečný odkaz pivnímu světu tvrzením, že se dodnes v celém světě vaří české pivo. Stejně tak i v Bulharsku bohužel kvalitu tohoto českého odkazu poznamenala ona následná zmíněná řízená nivelizace pivovarnictví (kvality produktu i rozmístění pivovarů). Fakt je ten, že v Bulharsku i v dnešních dnech není více než 30 pivovarů a ve Česku jich máme na 300, ten rozdíl je myslím evidentní a to jsem se taký snažil vylíčit i ve svém "plivnutí" před třemi roky. Mé bulharské pivní zážitky mě nevedly k závěru, že jejich piva jsou špatná, ale jsou dnes zoufale stejná a průměrná - to nemá nic co do činění s tím, kdo ty pivovary v předminulém století zakládal. Hezký večer, Kryštof

    #3 – 10 March, 2015 at 8:25 pm

  2. Věra Stará's avatar Věra Stará

    Dobrý den, než se příště pustíte do " plivání" po cizích kulturách, doporučovala bych vám, aby jste si prostudoval historii té které země.Třeba by jste se dočetl, že pivovarnictví v Bulharsku zakládali ČEŠTÍ VLASTENCI VE DRUHÉ POLOVINĚ 19 STOLETÍ, a že dodnes se vlastně v této zemi vaří české pivo.

    #2 – 9 March, 2015 at 2:47 pm

  3. mariela's avatar mariela

    Pěkný, poučný příspěvek! Nechtěl byste učit na střední škole? Máte na to talent. Nebylo by naškodu uvést na rozvrh takový předmět jako například "pivní estetika"! S "výchovou k rodičovství" to nikam moc nevede a "k občanství"? - to už je zcela slepá ulička! Načase držet se něčeho přízemnějšího.

    #1 – 15 February, 2012 at 4:04 pm

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek