Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

28.5.2017 - Novinky v mapě českých pivovarů: Pivovar Máša (kraj Středočeský) a U Jirsáka v kraji Olomouckém.

14.5.2017 - Aktualizace map pivovarů ČR (včetně příhraničí) i Slovenska: u nás nové pivovary U Šenkýřů (kraj Plzeňský), Měšťanský pivovar Kutná Hora, Poděbrady, Dědkův mlýn Unhošť (všechny Středočeský), Kamenice nad Lipou (Vysočina), JBM Brew Lab v Brně a Křikloun v kraji Jihomoravském. Na Slovensku vaří Baťák Brewery v Trenčianském kraji a Kazačok v Žilině, naopak vařit přestal DUB v Bratislavě. A konečně v polském příhraničí dva nové pivovary Hoppy Lab a Alternatywa.

1.5.2017 - Po dlouhé době (už to snad ani nebudeme zdůrazňovat, teď už to bude asi vždycky po dlouhé době) přidán nový článek: Pod pokličkou i pod zátkou: výroční zpráva pivovaru Nuselské Hovado 2017.

19.3.2017 - Novinky v mapách ČR a Slovenska: Kromě dílčích oprav jsme přidali Přátelský pivovar Malešov, Pivovar Kytín (oba kraj Středočeský) a Loď pivovar v Praze na Vltavě a o bílé pěně si mohou opět zpívat v Jarošově na Zlínsku. Inu, kdo jednou se napil, od těch dob žízeň má nejen tam!

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Obrazy z dějin pivovarnictví, díl 3. - Pivní povodeň

Tento příběh je založen na skutečné události ze 17. října 1814.

Nad londýnskou čtvrtí St. Giles se pomalu sklánělo slunce. Nebyl to úplně typický podzimní den v Londýně, už třeba proto, že bylo možné slunce vůbec zahlédnout.

Ne, že by to většinu obyvatel nějak zvlášť těšilo. St. Giles byla typická městská chudinská čtvrť a tak měla většina obyvatel dost starostí se vůbec najíst a o odpolední západ slunce se valně nezajímala. Ostatně i v případě, že by o něj zájem projevila, nebylo by jí to moc platné. Ošuntělé dřevěné domky, zvedající se do všech možných úhlů nad úzkými rozbahněnými uličkami, spolehlivě zakrývaly téměř celý obzor a tak byly ulice tak jako tak celý den ponořeny do pološera.

Blížila se teprve pátá hodina, tedy doba, která ve viktoriánské Anglii počátku 19. století znamenala přibližně polovinu pracovní doby. Na ulicích v St. Giles však už bylo velmi rušno, hlavně proto, že většina jejích obyvatel vbec nepracovala. Nejrušnější byla, jako vždycky, hlavní ulice St. Giles High Street.

Ta se od jiných ulic ve slumu nijak zásadně nelišila, za hlavní však byla považována proto, jelikož jejím středem vedla hlavní odpadní strouha, svádějící veškeré splašky z okolí. Obyvatelé ulice na ní byli velice hrdí, dokonce i ti nejchudší ze sklepních bytů, jejichž kumbály strouha občas zaplavovala. Nutno dodat, že jim to už ve většině případů nemohlo příliš ublížit.

Na ulici kolem strouhy bylo možné vidět čilý ruch. Váleční invalidé z napoleonských válek si většinou celý den vystačili s hádkami o to, kdo vypil ve Francii víc vína a komu byla amputován větší část těla. Obchodníci se překřikovali v nabízení svých výrobků, preštože u většiny z nich se nabídka omezovala na sortiment, který by byl schopen na prstech jedné ruky spočítat i bezruký válečný invalida. Do toho se mísilo štěkání těch několika málo psů, co ještě nebyli sneděni, mňoukání o něco většího počtu koček, které byly přece jen mrštnější a pískání nespočtu krys, které ani ti nejchudší nebyli ochotni jíst. Dokonalý zmatek pak dotvářely zvuky hádek obyvatel ze sklepních bytů, oblíbené činnosit, kterou si lidé krátili dlouhou chvíli před vynálezem televize.

Je třeba dodat, že St. Giles High Street měla kromě čilých sociálních kontaktů a strouhy ještě jeden důvod, proč byla považována za hlavní ulici. Na samé hranici slumu na horním konci ulice se totiž nacházely nové budovy moderního pivovaru Meux, výkvětu průmyslové revoluce, který byl před nedávnem přestavěn z umaštěného polorozpadlého pivovárku Horse Shoe*. Obyvatelé slumu k němu vzhlíželi s neskrývaným obdivem, jelikož průmyslová výroba dokázala kvalitu tohoto piva neuvěřitelně pozvednout. Pravda, představy o kvalitě se tehdy poněkud lišily – chudým lidem k obdivu značky naprosto stačilo, že z piva již nebylo tak často cítit chlévskou mrvu a že po jeho požití už šest měsíců nikdo nezemřel, ale i to byl popravdě skutečně velký posun k lepšímu.

Největší chloubou pivovaru byl potom výkřik moderní techniky, šest obrovských kovových nádrží na dokvašování piva, z nichž největší byla téměř sedm metrů vysoká a právě v ní kvasilo přes 5000 hektolitrů proslulého porteru.

Nádrže na dvoře pivovaru se v zapadajícím slunci leskly a dvě postavy sládka a mládka, které pod nimi právě procházeli, se zdáli být skutečně nepatrné. Mladý a sebevědomý sládek pivovaru Livingstone právě s nadšením sobě vlastním a přezíravým tónem sobě ještě vlastnějším vysvětloval mládku Franku McGeemu, jak tyto nádrže a průmyslové metody vůbec zahajují novou éru ve vaření piva. McGee si o tom myslel svoje. Ačkoliv byl o téměř třicet pět let starší než Livingstone, byl zaměstnán jako jeho poskok. Uznával sice, že na průmyslových metodách možná něco bude – sám se ve svém mládí ještě učil přidávat do piva sušená netopýří křídla, což, jak dnes už věděl, byla naprostá kravina. Na druhou stranu ale věděl, že pokrok postupuje metodou „nejdřív se věc udělá a pak se uvidí, jestli bude fungovat“. Pro příklad nemusel chodit daleko. Nová mohutná administrativní budova pivovaru, postavená na rozbahněném dvoře, se již od dokončení propadala do nitra země. Jelikož se propadala rovnoměrně na všech stranách, nemělo to na její funkci tak zásadní vliv. Ale McGee začínal v kumbálu v přízemí a bez nutnosti se z místnosti stěhovat nyní pracoval v druhém podzemním podlaží.

Tohle všechno se mu honilo hlavou, když se snažil neúspěšně ignorovat sládkův monolog. Pak ale jeho zrak ulpěl na prasklé obruči na největší nádrži. Když na ní sládka upozornil, ten zapomněl na svůj vybraný oxfordský slovník, prohlásil „Do prdele!“ a neumělým stylem utíkal do budovy pivovaru.

Za necelých deset minut už byli na dvorku všichni zaměstnanci. McGee pobaveně pozoroval, jak se celé vedení podniku, včetně majitele, sládka a hlavního architekta pivovaru, postavilo přesně pod prasklou obruč a sám se postavil stranou. Architekt právě sebejistým hlasem prohlašoval, že celá věc je pod kontrolou a že se nemůže naprosto nic stát. Jeho uklidňující řeč byla přerušena ohlušující ránou praskající obruče, věrně nasledované dalšími osmadvaceti. Obrovská nádrž se rozpadla do všech stran a její obsah se vyvalil na dvorek. Nečekaná pivní vlna odhodila vedení na zeď pivovaru a vzala s sebou i pět menších nádrží na dvorku. Bez znatelného zpomalení rozrazila obvodovou zeď a téměř 15 000 hektolitrů piva se vylilo do nic netušící ulice St. Giles High Street.

Obyvatelům ulice se naskytl pohled, který by si nazadal s holywoodskými katastrofickými filmy, v případě, že by je bývali znali. Několikametrová vlna zuřivě pěnícího tmavého piva čněla do výše druhého patra a valila se rychlostí konzumenta Arguse spěchajícího na záchod, ohlašovaná zlověstným praskáním a šuměním. Jako první padla za oběť místní oblíbená hospoda Tavistock Arms. Ta sice očekávala v ten den dodávku piva, ale na tenhle způsob doručení nebyla její budova stavěná. Pivo prorazilo čelní zeď a celá budova se zřítila. Vlna s sebou vzala i několik dalších domků na horním konci ulice. Dále po ulici smetla potom všechno, co stálo v cestě. Několik londýňanů, kteří byli vždy zvyklí na špatné počasí, se při zaslechnutí šumění piva sice stačilo připravit a rozevřít deštníky, ale tato ochrana byla tenokrát hrubě nedostatečná. Vlna se prohnala ulicí a rozbila se až na křižovatce o nějakých tři sta metrů níže, kde vytvořila až dva metry hluboký rybník.

Bilance pivní povodně byly tragické. Zahynulo osm lidí, zejména pak utonutím ve sklepních bytech, které se až po strop naplnily pivem. Zranění lidé nebyli zpočátku vpuštěni do nemocnic, jelikož na první pohled z nich bylo cítit pivo, a když se jim následně podařilo vysvětlit, co se přihodilo, byli málem ušlapáni davem pacientů a personálu, hrnoucího se ven.

Hned, jak opadla počáteční přílivová vlna a s ní i šok obyvatel, vyhrnuli se totiž samozřejmě všichni na ulici a začali chlemtat vzácnou tekutinu, která se držela v loužích, před domy a ve sklepích. Ti duchapřítomnější alkoholici si ji navíc nabírali do zásoby do všeho možného. Váleční invalidé využívali svých dutých protéz, ostatní alespoň hrnců a nočníků. Zoufalci bez nádob si pak alespoň vycucávali oblečení. Největší dav se utvořil kolem rybníčku, který se již za hodinu naplnil ožralými racky a námořníky, kteří byli všichni instinktivně přilákáni z nedalekých doků. Přestože pivo bylo značně zředěné, zejména pak splašky z odpadní strouhy, nikdo si na jeho kvalitu nemohl stěžovat, jelikož čirou náhodou poměr splašků téměř přesně odpovídal množství, které do piva přidával ve finální fázi i pivovar Meux.

Zadostiučiněním se pivní příval stal nečekaně i pro irského přistěhovalce O’Noea. Tento fanatický katolík již několik měsíců všem tvrdil, že se blíží další potopa světa a na dvorku si stavěl dosti neuměle vypadající plavidlo, které se dalo nazvat archou jen s notnou dávkou biblického zápalu. Posměváčkům tvrdícím, že potopa je 120 stop nad Temží dost nepravděpodobná, zamrzl úsměv na rtech když viděli, jak O’Noe rozráží na vratké kocábce vrata a mizí v pivním proudu. Pravda, Irovi se nepodařilo tak docela naplnit boží záměr „jeden pár od každého druhu“, jelikož v rychlosti mu do člunu naskákali pouze dva kocouři a několik desítek krys, u nichž se pohlaví na první pohled určit nedalo. Sám O’Noe pak stačil naložit pouze svou oblíbenou ovci Daisy a „zapomenout“ svoji manželku, která se sice do loďky sápala, ale O’Noe ji stačil nenápadně vzít pádlem. I tak ale byla jeho jízda, která skončila o dvě ulice níže na kandelábru, triumfální a nikdo si jeho názory už nedovolil zpochybňovat.

Tragédie potom dokonce zrodila i jednoho nefalšovaného hrdinu. Stal se jím, což bylo pro všechny jeho známé dost nečekané, notorický alkoholik Robinson, bez jehož zásahu si mohla povodeň vyžádat dalších pět lidských životů. Ten v okamžiku, kdy přílivová vlna udeřila, právě ležel s kocovinou na slamníku ve svém sklepním bytu a útrpně poslouchal nadávky své ženy a pláč svých čtyř dětí, kteří se za maminkou krčili v marné snaze vyhnout se v omezeném prostoru její máchající pravici. Když mohutná vlna piva prorazila umaštené okénko u stropu a pivo rychle zaplnilo malý prostor bytu, věděl hned Robinson, co dělat. Se slovy „Stejně jsem potřeboval vyprošťováka“ se jal mohutnými doušky snižovat hladinu. Když po chvilce hladina klesla pod úroveň nosu jeho nejmladší dcerky, s mohutným odříhnutím se svalil zpět na kavalec a usnul zdravým spánkem opilce.

Po Londýně se zpráva o tomto hrdinství rychle rozšířila a začalo se tvrdit, že neznámý hrdina po tomto kousku bohužel zemřel na otravu alkoholem a byl tak uváděn jako devátá oběť. To však nebyla pravda – Robinson nejen že nezemřel (i když měl druhý den trochu silnější kocovinu), ale dokonce v následujících týdnech dokázal rozjet velmi prosperující živnost vysoušením ostatních sklepních prostor, zaplavených pivem. Nakonec dokonce dostal i stálé zaměstnání u londýnského celního úřadu jako likvidátor zabaveného alkoholu. Ovšem kromě těchto několika výjimek neměla tato povodeň pro obyvatele slumu St. Giles šťastný konec, pokud tedy za šťastný konec nepovažujete několik litrů piva zadarmo. Osm obyvatel zemřelo, několik desítek jich bylo zraněno, několik domů, včetně hospody Tavistock Arms bylo smeteno a desítky lidí přišly o veškerý majetek (což většinou nebylo mnoho). Ani zpočátku opojná vůně piva, která se ve slumu usadila, nebyla po několika týdnech tak příjemná a lidé se raději chodili nadýchat hnoje do okolních čtvrtí.

Přesto však má celý příběh jeden „happyend“. Společnost Meux, která skončila u soudu, nejen že byla osvobozena v plném rozsahu, když byla nehoda prohlášena za „zásah Boží“, ale navíc i úspěšně vysoudila na státu návrat daně, kterou již na pivo dopředu zaplatila. Do roka tak mohly na dvoře pivovaru vyrůst i nové nádrže na dokvašování...

Tento příběh tentokrát výjimečně není, až na věci, které jsem si vymyslel, mystifikací, ale je založen na skutečné události, ke které došlo 17. října 1814 v Londýně. Můžete se presvědčit zde.


*Pro nás Čechy není bez zajímavosti, že původní majitel pivovaru Horse Shoe, pan Blackburn, se po odprodeji přestěhoval do rakouského mocnářství a na našem území založil nový pivovar Hufeisener, později přejmenovaný na Podkováň.

Autor: Jan Bartuška

Vloženo: 21.10.2012



Komentáře (0)

Zatím žádné komentáře

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek