Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

19.3.2017 - Novinky v mapách ČR a Slovenska: Kromě dílčích oprav jsme přidali Přátelský pivovar Malešov, Pivovar Kytín (oba kraj Středočeský) a Loď pivovar v Praze na Vltavě a o bílé pěně si mohou opět zpívat v Jarošově na Zlínsku. Inu, kdo jednou se napil, od těch dob žízeň má nejen tam!

5.2.2017 - Ani letos jsme nezapomněli na naše tradiční novoroční (tedy už spíš únorové) bilancování vývoje na českém pivním trhu v loňském roce: Na Hromnice o pivovar více, aneb opožděné novoroční bilancování Pivídek.

5.2.2017 - Dnes jsme také aktualizovali mapy ČR (včetně příhraničí) i Slovenska: V ČR vznikly Pivovar Hluboká (kraj Jihočeský), Kunčice (Moravskoslezský) a Grádo, již čtvrtý pivovar v moravském Tišnově a okolí! Na Slovensku bohužel pouze zanikla banskobystrická Perla, první restaurační minipivovar na Slovensku vůbec. V polském Žywci potom vznikla druhá alternativa místnímu polskému molochovi - Browar Zapanbrat. A konečně v Dolních Rakousích přibyly pivovary Holy Bräu a Braugut.

30.1.2017 - Dnes jsme byli v sekci Technet na portálu idnes.cz zařazeni mezi pět zajímavých webů týdne, čehož si samozřejmě velmi vážíme (jsme teda až na konci, ale i tak dobrý!).

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Srpen v roli tatínka a učitele

Když se řekne „pivní kultura“, tak prakticky každý u nás alespoň intuitivně tuší, co se tím myslí. A většinou to z vlastní zkušenosti ví naprosto přesně. Problém nastane, když máte tento pojem vysvětlit cizincům. Slova zde náhle přestávají stačit, je třeba jim to ukázat naživo. Zde bych se proto rád podělil o zážitky z letošního srpna, kdy jsem poznal skupinu šesti zahraničních stážistů, kteří tento měsíc pobývali v Praze. Říkali zprvu, že by chtěli ukázat pamětihodnosti Prahy. Souhlasil jsem, ale od počátku jsem sledoval jediný cíl – dostat jim do krve onen pojem „česká pivní kultura“.

Přízvisko „beer teacher“ svědčí o tom, že to záhy prokoukli, ale nebránili se tomu. Nejdřív jsem si promyslel metody výuky. Sám za sebe jsem se snažil dodržovat zásadu námořnictva bývalého britského impéria co se týče velikosti flotily – tedy zásadu dvojnásobku oproti druhému nejsilnějšímu. Kdyby se kteříkoliv dva z nich proti mně spojili a chtěli mě opít, měl bych takto být schopen náporu odolat. Na počátku nejvytrvalejší z nich, Italka, dala šest piv, takže se to dalo vydržet. V rámci výuky jsem záhy shledal jakékoliv pokusy o teoretický výklad za kontraproduktivní a po pár dnech již probíhala výhradně formou praktických cvičení.

Pivní kultura pochopitelně není pouze o pití piva, jak se právě cizinci často mylně domnívají, je především o propojení tohoto pití s místem, kde k němu dochází a s lidmi, s nimiž probíhá. Jako první cíl jsem si proto vytyčil odhalit jim hluboké pouto mezi Prahou a pivem. Posezení na vyšehradských hradbách a opilé toulky uličkami Starého Města tomuto účelu značně napomohly. Občas mě i sami příjemně překvapili – spíše jako vtip jsem jim vyprávěl, jak krásné to je, zažít východ Slunce na prázdném Karlově mostě při návratu z hospody. Již po týdnu se z toho však stala pravidelná součást jejich návratů na byt k dvouhodinovému spánku před školními povinnostmi.

Naplněn otcovskou pýchou jsem sledoval, jak se mé děti učí samostatnosti a zároveň se o ně strachoval, když se s naivní nevinností řítily do nebezpečí. Není možné někomu účinně zakazovat pít absinth prostě proto, že je to zabiják. Nemá smysl vysvětlovat, že poměr vodky a sangrii v koktejlu by měl být opačný, než co si ta zvířata nalívala a že když to ještě začnou prokládat becherovkou, tak dopadnou tak, jak dopadli. Jejich zájmy se každopádně rozšiřovaly a to mě těšilo. Ve zdejším prostředí se orientovali stále obratněji, v pražských nočních klubech se brzy vyznali lépe než já. Pokud jsme je pozvali na „Hawaiian party“, tj. v podstatě přehlídku polonahých lidí, přebili to posléze uspořádáním ještě drsnější „Pimps and Whores party“. ["Pasáci a štětky"]

Ve všech těchto chvílích jsem však musel mít na paměti, že k tomu pivu, jakožto pojítku toho všeho, musí získat skutečný vztah, jinak i tyto zážitky brzy vyšumí a ztratí se v zapomnění (řada z nich již druhý den ráno). Musel jsem jim ukázat ještě další věci. Chtěl jsem, aby viděli roli piva v mimopražském životě, tudíž jsem naplánoval výlet do Kutné Hory. Sraz jsem dal radši až na 11:30, protože jsem tušil, že časně ráno nebudou schopni vstát. Ze šesti přišli dva (respektive dvě, takže jsem se nezlobil) a vlak jsme dobíhali na poslední chvíli. Nicméně Kutná Hora byla tím, v co jsem doufal – klidným odpočinkovým dnem v blízkosti přírody v kontrastu ke shonu Prahy.

Rychle jsem se vžil do role zběhlého průvodce, kterou narušovalo pouze to, že jsme se každou chvíli někde ztratili. Pod magickým kopcem Kaňkem jsme se vynořili úplně jinde, než jsem plánoval a potupně se vraceli vlakem z Hlízova zpět do výchozího bodu kutnohorského hlavního nádraží. Prohlídku centra jsme nemohli zakončit jinde než v pivnici Dačický. S jeho chutí na jazyku poznávaly mé svěřenkyně nešťastný osud tohoto piva, jehož čtyřsetleté sepětí s Kutnou Horou přerval Heineken a dováží je sem teď z Velkého Března. Odkrývala se jim hluboká beznaděj této situace, neboť ta dvanáctka je vlastně v podstatě velmi dobrá, přestože to, co se kolem ní nedávno stalo, je zvěrstvo. Viděli dále, že z popela kutnohorské pivní apokalypsy vyvstává nový symbol regionu, kácovské pivo.

Tohle všechno musí člověk poznat, má-li chápat českou pivní kulturu. I za cenu toho, že mu při tom poznávání ujede vlak. Cesta na nádraží nebyla jednoduchá. Museli jsme přes celé město a opět jsme trochu bloudili. Věta „I know where we are,“ doplněná upřímným „approximately“ a „maybe“ přestávala budit důvěru a já se naučil několika bosenským a italským nadávkám. Blížila se bouře. Bylo čím dál zřejmější, že poslední rychlík nestihneme. Vyřešil jsem to tím, že jsme šli ke Zlatému lvovi na pivo, což je trochu uklidnilo. Na nádraží jsme dorazili ve stejnou chvíli jako bouřka, vichr a liják. Nadávaly a třásly se zimou. Poslední courák, stavící ve všech zastávkách, jsme ale stihli a vrátili se do Prahy, v což holky v některých okamžicích už ani nedoufaly a smiřovaly se se smrtí „in the ass of the Czech republic“ případně „in the middle of nowhere“.

I ostatní však srůstali s českým životem a samostatně organizovali výlety do Plzně, města piva, a Karlových Varů, města Becherovky. Poslední věcí, kterou jsem jim při své výchově dlužil byla okružní cesta po pražských minipivovarech. Jeden den formou letmého seznámení s Medvídky a Bansethy (Fleky zvládli sami), druhý den již plnohodnotné putování po ose Novoměstský pivovar-U dvou koček-U Valšů-U Bulovky následované pak prostě obrážením hospod bez ohledu na to, jestli jsou zároveň pivovarem. Ten večer jsem pochopil, jak zdárně mé děti a mí žáci prospívají a zásada britské námořní flotily tehdy přestala být udržitelná.

Bylo však krásné pozorovat, jak se mění. V těch posledních srpnových dnech z nich byli dospělí znalci piva. Jejich zpočátku dětsky nevinné tváře zhrubly, jemné hlásky ochraptěly, počáteční stydlivost a potřeba péče a ochrany před číšníky okrádajícími cizince a jinými nástrahami se změnila v suverenitu s niž si nyní oni podmaňovali Prahu, měnili si její magičnost a symboliku k obrazu svému, sami nacházeli nová místa a já přitom stál opodál trochu smutný, že mě již nepotřebují nezbytně k přežití, ale především hrdý. A hlavně jsem měl sám co dělat, abych zvládal ten jejich šílený životní styl, takřka bez spánku a přiznávám, že ke konci to už fakt nebylo možné.

Pojem „česká pivní kultura“ měli každopádně hluboce vrytý ve svých srdcích a játrech. Pochopili ten zásadní rozdíl mezi prostým chlemtáním co největšího množství piva a láskou k němu. Můj první dojem z nich v českém prostředí byl – novorozeňata, tabula rasa. Když se rozlétli zpět do svých domovů, cítil jsem zcela jasně – dospělé děti opouští rodný domov. Já, stejně jako oni, jsme nicméně potřebovali především několik dní spánku. Když jsem pak šel opět v Praze s českými kamarády na pivo a vracel se opilý domů, tak ta noční Praha byla náhle podivně prázdná a smutná. Druhý den jsem pak sedl k počítači a sepsal tento článek, kterým jim chci poděkovat za ten naprosto šílený, zběsilý a nádherný měsíc, který mě opět naučil milovat Prahu.


Autor: Kryštof Materna

Vloženo: 21.11.2011



Komentáře (1)

Od nejnovějšího Od nejstaršího

  1. Ewa's avatar Ewa

    Hezký. Mohlo by se tisknout.

    #1 – 23 November, 2011 at 4:37 pm

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek