Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

13.10.2017 - Drobná, leč smutná úprava mapy ČR - vymazali jsme plzeňský pivovar Groll. Zároveň jsme opravili údaje u pivovaru Český Krumlov, za dosavadní nepřesnosti se omlouváme!

8.10.2017 - Pivovarské novinky v mapě ČR: přidali jsme pivovar Krum v Moravském Krumlově, naopak odebrat jsme bohužel museli Ondru z Brandýsa nad Labem. V polském příhraničí je pak nový Browar Caminus nedaleko Wroclawi. To je pro tentokrát vše!

3.10.2017 - Přidána nová povídka: Cestování za pivem – Pobaltský speciál, díl 1.

10.9.2017 - Několik novinek v mapě českých pivovarů: přidány pivovary U Přeška Přeštice (kraj Plzeňský), Mlýn Štětí (Ústecký), Soběšický pivovar (Brno), Hnanice (Jihomoravský) a Krásenský pivovar z kraje Zlínského. Na Moravě pak došlo i k jedné velké pivovarské ztrátě, výrobu přerušil státní průmyslový pivovar Vyškov a vzhledem k jeho nejasné budoucnosti ho musíme prozatím z mapy odebrat.

24.8.2017 - Přidán nový článek: Africká královna ve Vrchlabí.

3.8.2017 - Omlouváme se za prodlení, konečně jsme aktualizovali mapu ČR (včetně příhraničí) i Slovenska, dle krajů: Praha: Hostivar H2; Plzeňský: Kalikovar; Ústecký: Špitt a Knajzl; Liberecký: Volt (konečně v Jablonci); Královehradecký: Jungberg; Pardubický: Dašice; Jihočeský: Horní Chrášťany; Vysočina: U Sudu a Trojan Telč; Olomoucký: Jelpl; Moravskoslezský: Dejf a Heřmanický, plus pivovar Albrechtice je konečně přestěhován ve stejnojmenném městě. Jdeme na Slovensko - Nitrianský: Zámčan; Banskobystrický: Predná Hora; Bratislava: U Ábela; A konečně polské příhraničí, to už bez krajů: Brieger a Mariacki. Plus pravidelné opravy a drobnější aktualizace. Uf, toť vše!

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Konečná v hospodě, konečná duše, konečná tramvaje

Tak jako Měsíc či lidská duše, i pití piva má svou odvrácenou stranu. Ta se naplno projevuje během cesty z hospody, kdy se za svitu Měsíce v temnotě duše pokoušíme najít náš světlý, vyhřátý domov. Tyto cesty jsou mi osudově spjaty s nočními tramvajemi, konkrétně s číslem 52. Její jízdní řád znám nazpaměť – na Lazarský je v 00 a 30, na Karláku 03, 33, na Palačáku 05, 35, na Výtoni 06, 36 a tak dál. Vím to, a již v hospodě, podle toho, u které stanice zrovna jsem, tomu přizpůsobuju rychlost pití posledního piva, podle toho, u které zastávky zrovna jsem, s přesností na vteřiny. Tramvaj mi tudíž obvykle o pár vteřin ujede, a pak nezbývá, než zajít ještě na jedno, což se za tu půlhodinu tak akorát skoro stihne, takže ujede i ta další a cyklus se opakuje…

Líbila se mi Skácelova sbírka básní „Hodina mezi psem a vlkem“. Bohužel se tam nikde nepsalo, v kolik že to je. Jednou jsem si spletl den domluvené návštěvy hospody a před půlnocí mě kamarád probudil, když mi naštvaně volal, kde teda sakra jsem. Probral jsem se, osprchoval a vyrazil rozespalý na cestu. Když jsem nastupoval do tramvaje, vystupovaly rozjařené a opilé partičky. Já nastoupil střízlivý, jeda teprve do hospody a v tu chvíli jsem pochopil, kdy ona hodina mezi psem a vlkem nastává. Je to přesně v 00:55…

Všechno je sranda, dokud vaše se vědomí při cestách domů nevydá dobývat vzdálené galaxie a nezanechá vaše tělo na pospas pudům, instinktům a podvědomí. V praxi to vypadá tak, že o sobě víte, pak blik, a pak o sobě víte dál, jenomže do toho bliku, který vám přišel jako zlomek sekundy, se vejdou třeba tři hodiny. Zbyde vám pak v lepším případě nepříjemný pocit, že absolutně netušíte, co se po tu dobu dělo. V horším případě se to dozvíte…

Jedna, a díkybohu nejčastější možnost je, že jste se nějak instinktivně dostali domů. Vzalo to za vás podvědomí, ale neusnuli jste. Problém nastane, když nemíříte domů, ale na nějaké jiné momentální nocležiště, v tu chvíli přestává být instinkt rádcem a ochráncem a stává se škodolibým parchantem.

Jednou jsem se na letním táboře (patřičně upraven) vydal od stanu ke stromečku si odskočit. Bylo to jen pár metrů, byl prostředek noci, všichni spali, spěchalo to, nemohl jsem najít spodky, šel jsem tudíž nahý. Během těch pár metrů jsem se bohužel dostal do fáze bliku. Když mi mozek opět naskočil, přicházel jsem mně neznámou silnicí do mně neznámé vesnice. Úplněk ozařoval kostel a já pochopil, že právě podstupuji střet s nadpřirozenými silami. Co se odehrávalo v hlubinách mé duše, když se rozhodla se prostě sebrat a jít někam, aniž by to konzultovala s vědomím, mě děsí dodnes.

Jediná rozumná věc, kterou můžete udělat, když vám naskočí mozek a vy zjistíte, že jdete Někam, je udělat čelem vzad, jít zpět a doufat, že v okolí najdete něco povědomého. To jsem udělal a měl jsem štěstí, po pár kilometrech jsem ten tábor našel. Udělal jsem si takřka desetikilometrovou procházku úplně nahý, první auta jezdila do práce, troubila na mě, nic příjemného. Do tábora jsem dorazil už za světla, těsně předtím, než se ostatní začali probouzet…

Stane se rovněž, že vás opustí vědomí, avšak i podvědomí je příliš unavené, a vy prostě usnete. To z vašeho pohledu vypadá tak, že si sednete v noční tramvaji, protože je to kousek a vy přece neusnete, pak blik, a pak vás řidič budí a vyhazuje na konečné. Jedná s vámi kupodivu jako s opilcem, někdy vyloženě hrubě, někdy soucitně, někdy posměšně. Snažím se ho v tu chvíli vždy přesvědčit, že mám vše zcela pod kontrolou a na výkřik „Konečná! Haló, pane! Vystupovat!“ prohodím sebejistým odlehčeným tónem: „Samozřejmě, pane řidič, vím o tom, jsem naprosto v pohodě!“ a pevným střízlivým krokem vystoupím z tramvaje. Ve skutečnosti ze mě vyleze něco jako: „Uhhh hua buhuééé… j-jjá s-sssem u-uuupueee vohueee!“, zakopnu a skutálím se po schodech a rozplácnu na nástupišti. Řidič je však spokojen, může poodjet na smyčku, já přijdu trochu k sobě a vím, že jsem na své osudové konečné č. 52 na Sídlišti Modřany a čeká mě půl hodiny mrazivého čekání, až tramvaj otočí, a to ještě v tom lepším případě, kdy mě tam ten řidič znovu pustí.

V té půlhodině na konečné člověk pochopí leccos z bídy života. Jednou jsem tam přišel na to, že jsem vlastně přesně na půli cesty mezi Hodkovičkami a Hodkovicemi a chtěl jsem si tam proto postavit pomník. Nevěděl jsem, jaký to má všechno smysl. Jindy tam hráli dva cikáni na kytaru a harmoniku, zpívali, přidal jsem se k nim, dal jim pak dvacku a nevěděl, jaký to má všechno smysl. Vyplouvají tam na povrch emoce, které člověk přes den skrývá. Jednou se rozeštkám a tak srdceryvně a dojemně volám Lásku, že to obměkčí i otrlého řidiče, přijede s vyhřátou tramvají o 5 minut dřív a ještě mi s ní zajede až k lavičce. Jindy začnu vyřvávat a nadávat tak, že mi pak řidič ani neotevře dveře. Po další půlhodině už jsem krotší a pokornější a nevím, jaký to má všechno smysl. Čtenáři může připadat, že tento článek se tematicky poněkud vymyká, a možná již netrpělivě čeká, kdy se konečně objeví pivo. Pivo se objeví po pár minutách. Ozve se mohutný plesk a je mezi námi. Pozoruji ten obrazec a nevím, jaký to má všechno smysl…

Ještě horší je, když vás na konečné klasicky vzbudí a vyhodí a vy zjistíte, že nemáte peněženku. Utěšujete se nadějí, že vám jen vypadla, že je někde pár metrů od vás, nebo v té tramvaji, jen se otočí a zas se šťastně shledáte. Pokoušíte se přesvědčit sebe sama, že je to bezpochyby jen sen, že přece nejste takovej blbec, abyste se nechali takhle okrást, ale spánek odchází, střízlivíte z vteřiny na vteřinu a po chvilce jste cele v realitě a víte, že jste…

Nejhorší je, když vás tento spánek, z něhož je lepší se neprobudit, postihne na dálkové meziměstské cestě. Stalo se mi, že jsem se vracel v náladě od kamaráda z chaty a na nádraží v Čerčanech jsem za boha nemohl sladit rychlost svého pití piva s frekvencí odjezdů vlaků. Vždycky těsně ujel a mně nezbývalo, než si dát další. Asi po čtyřech a půl hodinách se mi konečně povedlo nastoupit do vlaku, a když jsem se probudil, tak jsem jel prostě někam. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem spal, názvy stanic mi nic neříkaly a já si pak přečetl, že konečná vlaku je Norimberk.

S pocitem, že jsem určitě někde v hlubinách Bavorska a že tentokrát jsem to už fakt definitivně přehnal, a že se bez peněz a kreditu v životě nedostanu domů, jsem se přesunul ke dveřím a zeptal se prvního člověka, kterého jsem viděl, jestli neví, zda jsme ještě před Prahou nebo už za ní, že je tma a nevidím názvy stanic. Řekl, že další stanice jsou Kolovraty, což je začátek Prahy. Poděkoval jsem a v tu chvíli jsem si teprve všiml, že mluvím se slepcem! Absolutně nechápu, jak se mohl sám bez pomoci a bez hlášení stanic takhle dokonale orientovat, ale měl pravdu. Zachránil mě tehdy a myslím, že i já jsem mu psychicky velice pomohl. Kolikrát v životě se asi slepci poštěstí, že se ho někdo zeptá na cestu?

V hlubinách vědomí a temnotách duše je ale všechno převrácené a není radno se tam vydávat příliš často, protože je to pokaždé o zešílení. Strach, že už se vám nepodaří vrátit se zpět, ať už jde o tělo nebo o mysl, je velmi sugestivní a vyprchává z vás déle než alkohol. A jaký z toho plyne závěr? Nevím. Nevím, jaký to má všechno smysl. Snad jen – nesedejte si cestou domů, když jste nalitý jak prasata…


Autor: Kryštof Materna

Vloženo: 26.11.2011



Komentáře (0)

Zatím žádné komentáře

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek