Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

14.11.2017 - Novinky v mapách ČR i Slovenska: již otevřel pivovar Moravia na kraji Brna, připravují se pivovary v Říčanech, Písku a znovu se brzy otevře i plzeňský Groll. Na Slovensku podobně vracíme žilinský Kazačok.

5.11.2017 - Dnes se slaví, Pivídky si připomínají 6. výročí založení! Díky všem, víme, že servis z naší strany není ideální, tím spíš si vážíme těch, kteří stránky využívají a podporují. Šestka je takové pěkné číslo, šest piv už je na důstojnou oslavu dost a navíc budete moct zítra i vstát...

26.10.2017 - Aktualizace našich map českých i slovenských pivovarů: nové pivovary Filištín (kraj Pardubický), Klenot (Hradec Králové), Hanácký pivovar (Olomouc), Velkorakovský pivovar (kraj Olomoucký) a v neposlednom rade aj slovenský Harvánek zo Žiliny.

13.10.2017 - Drobná, leč smutná úprava mapy ČR - vymazali jsme plzeňský pivovar Groll. Zároveň jsme opravili údaje u pivovaru Český Krumlov, za dosavadní nepřesnosti se omlouváme!

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Kutnohorskem od hospody k hospodě, aneb jak vznikala má diplomová práce, díl 1.

Vyvrcholením procesu vzdělávání se, kterým většina lidí promarní mládí, je psaní diplomové práce. Její úspěšnou obhajobou a složením státních zkoušek člověk potvrdí, že po odborné stránce obsáhl látku probíranou po celou dobu studia, prokáže schopnost samostatně zpracovávat informace z literatury a na základě vlastní výzkumné činnosti posune vědění lidstva jako celku o kus dále.

Já sám jsem po sedmi semestrech studia na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty University Karlovy shledal, že rozumím akorát pivu, a s tím jsem se vydal na první konzultaci se svým školitelem. Na obávanou otázku, jak souvisí pivo s geografií, jsem měl připravenou chabou odpověď, že bych se na to chtěl podívat z hlediska procesu globalizace, nadnárodní společnosti a tak vůbec.

V odpovědi na výzvu, abych to konkretizoval, jsem předstíral hluboké zamyšlení a pak zkusil naslepo střílet pojmy jako „zvyšování podílu na trhu nadnárodních skupin pivovarů na úkor nezávislých“, „srovnávání států“, „časový průběh“ a neustále opakoval slovo globalizace, protože jsem věděl, že je to školitelovo oblíbené slovo. Nakonec mi řekl, že pokud chci psát o globalizaci, ať si nejdřív přečtu knížku Global Shift (600stránková bichle, do češtiny zatím nepřeložena), abychom se vůbec mohli bavit.

Na druhé konzultaci po půl roce jsem pak měl připraveno téma diplomové práce „Srovnání světových makroregionů z hlediska dopadů globalizačních procesů na pivovarnický průmysl“, které mi v tu chvíli přišlo naprosto vynikající. Na to mi školitel řekl, že už má po krk rádoby studií, které se snaží obsáhnout celý svět, a že pokud chci psát o globalizaci, musím primárně vycházet z jejích dopadů na konkrétní mikroregiony, zajet si do nich a důkladně je zmapovat. „Základem práce musí být terénní výzkum, jinak to bude jen obecný tlachání,“ řekl tehdy doslova.

Byla to nejspíš jeho osvědčená metoda, jak odradit studenty, aby psali diplomové práce u něj, nyní ale nejspíš zapomněl, co je zde hlavním výzkumným tématem. Po prvotním opaření, kdy během minuty rozmetal můj připravovaný projekt, jsem si uvědomil, co to vlastně řekl. Terénní výzkum u pivovarnického průmyslu? To přece nejde udělat jinak, než objíždět pivovary a hospody! Sám bych si to nedovolil navrhnout, ale tohle byla přímá výzva.

Když si to uvědomil i školitel, bylo už pozdě, protože popřením své předchozí plamenné obhajoby terénních výzkumů by utrpěla jeho akademická důstojnost, a tak jsme měli téma za chvíli stanovené. Psal se rok 2010, bylo krátce poté, co skupina Heineken uzavřela pivovar Dačický v Kutné Hoře, bylo tedy stanoveno, že jádrem diplomové práce bude zmapování okresu Kutná Hora z hlediska proměny nabídky pivních značek po přesunu výroby značky Dačický do Velkého Března.

Vzhledem k tomu, že od obhajoby práce a promoce již uplynul více než rok, vědeckou úroveň práce nikdo nezpochybnil, titul mi už nikdo neodpáře a jízdu na kole po veřejné komunikaci pod vlivem alkoholu mi už také nikdo zpětně neprokáže, mohu si už snad dovolit popravdě napsat, jak onen terénní výzkum probíhal. Bylo to pět nezapomenutelných výletů v září a říjnu 2010, kdy jsem na kole a pěšky obrazil všech téměř 300 hospod kutnohorského okresu, přičemž průvodcem mi byla pouze z webu stažená mapa okresu s vyznačenými katastry obcí, autoatlas v měřítku 1:200 000 a sešit, do nějž jsem si všechny poznatky pečlivě zapisoval.

Dnes se tedy podíváme na první z těchto výletů a až společně propotácíme k závěru posledního, budete si moci na Fakultě piva přečíst i finální produkt tohoto mého výzkumu a celé mé akademické dráhy.

Výlet prvý – Západ (Uhlířské Janovice a okolí, 16.-19. září 2010)

KH1_obr1.jpg, 104kB
Dochované zbytky mapy okresu Kutná Hora s vyznačením zkoumaného území

Jak tomu u mých výletů snad ani jinak nemůže být, i zde se jednalo hlavně o sérii poučení, čeho se propříště vyvarovat. Například je dobré realisticky zhodnotit své síly a neplýtvat jimi. Ono těch necelých 50 kilometrů z Prahy do Sázavy, obce, za níž začíná okres Kutná Hora, vypadá jako příjemný odpolední výlet, a tak jsem plánoval, že po krátkém odpočinku zde ještě tentýž den vesele vyjedu dál začít s výzkumem. V reálu ovšem, což mě jakožto geografa nikdy nepřestalo fascinovat a mást, je mapa plochá a terén hrbolatý, a tak jsem do Sázavy dorazil zcela vysílen, při pohledu na kopce nad Sázavou se mi dělalo mdlo a měl jsem síly tak akorát si najít místo na stan a jít spát.

Druhý den jsem přejel hranici okresu Kutná Hora pln energie a odhodlání, a v tu chvíli se ukázala další věc, na kterou je vhodné pomyslet před odjezdem, totiž na náhradní duši. Po přibližně dvaceti metrech šlapání směrem k Úžici bylo již zadní kolo zcela prázdné a tak jsem zbylých 5 kilometrů tlačil kolo s nadějí, že ve vsi jistě naleznu hospodu i cykloservis. Hospodu jsem nalezl, podle informací místních je zavřena přibližně od roku 1990 a s dotazem na cykloservis se mi rovnou vysmáli. U jednoho dobrého muže na dvorku jsme zkoušeli slátat duši za pomocí cyklistických náplastí, ale docílili jsme akorát toho, že po nafouknutí vydržela buď minutu jízdy, nebo pět minut na místě.

Když jsem dorazil do Staňkovic, jímalo se mě již čiré zděšení, že jsem snad zabloudil do jiného století – zdejší hospoda U Kmochů měla na fasádě hrdě vytesáno „Hostinec 1913“ a vyhlížela tak, že se zdálo, že ten rok značí dvousté výročí jejího uzavření. Kupodivu se však ukázalo, že jde o otevřený a fungující podnik – stačilo projít dvorkem kolem traktoru, překročit popelící se slepice, za hnojem doleva a ocitl jsem se přímo v lokálu, paní hostinská odložila vidle a za chvíli už jsem před sebou měl napěněného Dáču a tak mohl terénní výzkum začít.

KH1_obr2.JPG, 81kB
Staňkovice, Hostinec U Kmochů – první navštívený podnik byl vskutku nezapomenutelný

V tu chvíli jsem sám nevěřil, že dělám terénní výzkum k práci o globalizaci, ale potřebné informace o proměnách nabízených značek po uzavření kutnohorského pivovaru jsem získal a jak to tak bývá, s pivem v žaludku je hned veseleji, a tak jsem své kolo dotlačil do Uhlířských Janovic takřka hvízdaje si.

Uhlířské Janovice, to už je přece jenom něco, co podle většiny kritérií lze nazvat městem, měřítkem pro mě v tu chvíli nejdůležitějším byla existence cykloservisu, která se naštěstí potvrdila. A od té chvíle se vše začalo obracet k lepšímu. U Myslivce měli vynikající svíčkovou za 69 Kč a dalších 5 místních hospod dodalo mému výzkumu zdání uspokojivého kvantitativního růstu. V poslední z nich, Na Hřišti, se konečně vrchní i trochu rozpovídal: „Dealeři Heinekenu? Jo, byli tady, ale ti byli všude.“

V této fázi výzkumu jsem byl ještě rozhodnut si v každé navštívené hospodě dát pivo, a tak jsem na cestu z Uhlířských Janovic nasedal na kolo již poněkud podroušen. V hospodě Pod školkou v následující vsi jsem se proto pustil do vysvětlování povahy svého výzkumu a začal ukazovat své mapy a zápisky, čímž jsem místní, stejně jako později mnohokrát jinde, uvedl v nelíčený úžas, že se někdo o jejich zapadlou vesnici zajímá.

Tento úžas poté přechází v otevření se a lidé začínají vyprávět nejen o pivu sami od sebe, z čehož se dozvíte mnohem víc, než úsečných odpovědí na připravené výzkumné otázky. Venkoncem to ústí v další ponaučení – když potřebuješ stihnout objet hodně hospod, nezasekni se v žádný na dlouho a hlavně nepij tvrdej, ani když tě zvou. Cestou z Vavřince do Jindic jsem si tak dával pozor hlavně na to, abych nespadl do Vavřineckého rybníka a zápisky z jindické hospody U Fanty, vyhlášené v širém okolí, jsou už takřka nečitelné až na zvýrazněnou závěrečnou poznámku dne: „svatební hostina za 30 000“.

Ráno jsem se probudil kdesi na louce a shledal jednu z výhod trávení času venku na čerstvém vzduchu – člověk má tvrdší spánek, večer ho tma donutí spát a ráno světlo vstávat. Taková pravidelnost, kterou jsem z Prahy neznal, každou kocovinu rychle zažene. Nevýhodou je, že v 7 ráno je na vesnicích málokterá hospoda otevřená a tak byl v několika dalších hospodách výzkum ochuzen o ochutnávku a musel jsem se spokojit s odpověďmi babiček sypajících zrní slepicím, a nevěřili byste, jak útržkovité a mlhavé jsou jejich znalosti o změnách nabízených pivních značek v místních hospodách.

KH1_obr3.JPG, 83kB
Uhlířské Janovice – velká vesnice nebo malé město, ani místní nevědí

Postupně se ukazovalo, že informace místních obyvatel, na něž jsem byl do značné míry odkázán, je potřeba brát s rezervou. Pokud vám někdo o sousední vesnici řekne „tam žádná hospoda není“, je dobré se tuto informaci ověřit ještě aspoň u dvou dalších nezávislých zdrojů, vyhnete se tak zbytečným zajížďkám. Po návratu téměř až k výchozímu bodu cesty do Chrástné u Úžice za vynechanou hospodou U Vodníka jsem změnil plány a stočil kolo na jih k Sázavě.

Výlet Posázavím, to zní jistě lákavě, zvláště když je cílem Kácov, ale jen do chvíle než zjistíte, že přímo údolím řeky se dostanete pouze, pokud máte s sebou loď nebo vlak, jinak tudy nevede ani pěšinka. A tak jsem měl možnost několikrát do sytosti poznat kontrast dvou rozdílných světů – nahoře na kopci nad řekou a dole u řeky.

V Ratajích nad Sázavou jsem si ve třech hospodách poctivě dal tři piva, i když v soukromém klubu Čtrnáctka, pořádajícím zrovna výstavu obrazů, to vyžadovalo trochu drzosti. Z příjemně živé vesnice jsem pak vysupěl nahoru do Podveků a když zmizela kola před očima a zůstalo jen to, které jsem vedl, spatřil jsem kraj, který by mohl být klidně skanzenem – ze severu odříznut od světa lesy, z jihu skalami, ze západu nechtěný okresem Benešov, z východu okresem Kutná Hora, místo takřka nezasažené negativními ani pozitivními vlivy dnešního světa.

V hospodě Jednota, k níž mě místní navedli větou „za emenvé doprava“ se ochotný číšník neváhal zvednout od ponku a točil mi pivo pečlivě se snaživ netrousit mi do něj piliny, v hospodě U Eichlerů ve Vlkové o kus dále na mou výzkumnou otázku, jaké značky točil v poslední době, vrchní srovnával kvalitu kácovského piva, které točil do roku 1957 s tím po roce 2002 po obnovení pivovaru, a že z těchto důvodů rozkolísanosti produkce dává přednost spíše pivu benešovskému. V Staré Huti mi bohužel nenalili, protože hostinský byl zrovna na rybách, v Kasanické osvěžovně můj výzkum paní domu odbyla tím, že posledních deset let točej Bernarda, manžel kouká na televizi, takže je zavřeno a ať jim svým zvoněním neplaším husy.

KH1_obr4.JPG, 104kB
Osvěžovna v Kasanicích byla ten den bohužel zavřená

Konečně v Čestíně vzali hospodu do rukou mladí a s cílem rozhýbat usedlý vesnický život se pustili do experimentování se značkami a tak přešli od zevšednělého Ferdinanda ke Gambrinusu, který jim nechutnal, Plzni, která byla moc drahá, Rychtářovi s rozkolísanou kvalitou, Lobkowitzovi, který nebyl špatný, ale pak dostali od dealerů Heinekenu nabídku dočasně dostávat Louny zadarmo, a když první sud po ochutnání vylili, shodli se konečně na Kozlovi. Byli to ovšem bezezbytku milí lidé se soucitem k utrmácenému výzkumníkovi a nabídli mi odřezky vepřového ze zabíjačky, což jsem přesně potřeboval k tomu, abych nabral sil na vrchol dne – Kácov.

Kopcovitý, řídce osídlený terén má tu výhodu, že každé pivo rychle vypotíte a tak jsem projel kolem odbočky na Polipsy, kterou jsem zdvořile ignoroval, a sjel dolů do Kácova, kde jsem si připravil nocleh ve vskutku kouzelně působícím tábořišti U Kouzelníka a vydal se prozkoumat oblíbenou zastávku vodáků. A tentam byl svět těch nahoře, odsouzených k jedné pivní značce případně snažících se prokletí zlomit zběsilým střídáním značek – v Kácově jsem poprvé narazil na něco jako patriotismus. Místní jsou hrdí na svůj pivovárek, prakticky nepijí nic jiného, i když restaurace obvykle nabízejí kvůli vodákům i větší značky.

V hospodě U Sedláka jsem dokonce trefil happy hour, a to není jako happy hour v centru Prahy, že máte dočasně Cuba Libre jen za 70 korun, v Kácově znamená happy hour desítka za deset, dvanáctka za dvanáct. O to těžší bylo pak trefit do další hospody v hotelu Na Náměstí, odkud Kácov v rozporu s trendy okolních obcí vytlačil Krušovice a Kozla odsoudil do role přítoče, a před plánovaným vrcholem dne, pivovarskou hospodou Šalanda jsem se už sotva držel na nohou. Atmosféra této hospody mě však zcela pohltila, zrovna tam měli živou hudbu, a přestože sotva čitelné zápisky se omezují na hesla „točej Kácov“, „to je ale překvapení“, „ty vole, tady je to úplně natřískaný“, dodnes si ten krásný večer se zpívajícími místními i vodáky zřetelně a živě v útržcích trochu pamatuji.

KH1_obr5.JPG, 58kB
Magický úsvit nad Kácovem v tábořišti U Kouzelníka

Ranní Slunce mě opět probudilo kolem šesté hodiny, a jak se proplétalo skrz stromy lesa na kopci a mlžný opar, vytvořilo nádhernou světelnou podívanou, kterou jsem si mohl zkrátit čas, než otevřel obchod s branickým vyprošťovákem (lahvové pivo tehdy ještě Kácov nedělal). Pokud jsem předchozí den nadával, že jezdím stále po silnicích nahoru a dolů, tento den jsem to ještě vylepšil – do Soběšína jsem se rozhodl to vzít po červené, protože na mapě vypadala, že vede podél řeky.

V praxi vedla nahoru a dolů nejpříkřejším srázem, a protože jsem zprvu nadával, že je rozbahněná, byla po většinu zbylé trasy hustě pokryta kmeny čerstvě pokácených stromů. A tak jsem se s kolem na ramenou proplétal cestou přísahaje, že na terénní výzkum už nikdy nepojedu, a po půldenní zkratce jsem se u Soběšína poslušně vrátil na silnici. K dovršení neštěstí měla soběšínská hospoda zavřeno a nad Soběšínem v Masarykově táboře už skončila sezona.

Co se dalo dělat – přes osudnou křižovatku v Podvecích jsem zase sjel téměř až do Ratají nad Sázavou, abych zas vyjel nahoru a konečně sjel do cílové vesnice Ledečko. To byla ale snad nejhezčí obec, kterou jsem za celou tu dobu viděl – čerstvě omítnuté domy, veselící se vodáci u řeky a čtyři krásné hospody. U Kuchelníka se dalo s pivem krásně posedět v trávě a slunit se, v hotelu Alex se na mé výzkumné otázky ohledně nabízených značek v posledních letech číšník a štamgast u šipek téměř pohádali, aby mě pak oba za zády toho druhého ujišťovali, že ten starej vožrala, případně mladej blbec tomu vůbec nerozumí.

KH1_obr6.JPG, 91kB
Změť pivních značek v hotelu Alex mate i místní

V hospodě U Čiháků se pak číšník nabízející Kácov a Gambrinus, po prvotní suché informaci, že obou vytočí zhruba stejně, pustil do hotového psycho-socio-ekonomického rozboru pijáků obou značek, což jsem pak v diplomové práci použil a vydával za vlastní myšlenky. A konečně v závěrečné restauraci U nádraží mě číšníci zaujali povídáním, proč si zde lidi nezvykli na Kozla a oni se museli vrátit ke Staropramenu, byť hosté od sebe obě dvě značky chuťově nepoznají.

Dotaz, jestli je v Samopších, malé zatím nenavštívené vesničce, do níž bych musel znovu nahoru na kopec a dolů, nějaká hospoda, jsem radši směřoval k paní s kočárkem a dalším plačícím dítětem před nádražím a ke své úlevě jsem se dočkal negativní odpovědi, byť je možné, že paní ani neslyšela otázku. A tak jsem si mohl rozložit stan na usušení, natáhnout se do trávy a vyčkat příjezdu vlaku na Čerčany a začít si trochu třídit dojmy s tohoto prvního výzkumného výletu, který se zcela vymykal jakýmkoliv představám a očekáváním, které jsem na jeho počátku měl.

KH1_obr7.JPG, 154kB
Nádraží v Ledečku vystihující první dojmy z terénního výzkumu

Autor: Kryštof Materna

Vloženo: 2.4.2013



Komentáře (2)

Od nejnovějšího Od nejstaršího

  1. xy's avatar xy

    Krásný čtivý vtipný článek, až jsem nevydržel a tu diplomku si stáhnul z ISu...:)

    #2 – 4 April, 2013 at 1:06 pm

  2. Jiří's avatar Jiří

    Super, paráda! Už se těším na léto až kolmo prozkoumám další hospůdky a pivovary všude možně po republice. Bez akademického pozadí, ale se stejným zaujetím:).

    #1 – 2 April, 2013 at 9:31 pm

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek